Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Překvapilo mě, jak skromně Král Šumavy mluví, říká spisovatel Žák

České Budějovice /ROZHOVOR/ - Spisovatel David Jan Žák vydal román o Josefu Hasilovi. Hovořil s pamětníky, studoval spisy StB, knihu psal v maringotce uprostřed Novohradských hor, kde mu jediným společníkem byl jezevec.

29.10.2012
SDÍLEJ:

Spisovatel David Jan Žák.Foto: Deník/ Václav Pancer

Na jaře posílal kamarádům sms zprávy: Jsem ve vaně. Kdo čekal pozvání domů, byl ale zklamaný. Spisovatel David Jan Žák totiž v českobudějovickém klubu Horká vana dokončoval rukopis románu Návrat Krále Šumavy. Pokřtil ho 16. října a má našlápnuto na bestseller, již se připravuje dotisk. Příběh slavného agenta Josefa Hasila táhne. „Už mi píšou čtenáři a shodují se, že knihu přečetli jedním dechem. Někteří mi děkují za to, že jsem napsal pravdivou verzi té komunistické propagandy," říká jedenačtyřicetiletý Žák, rodák z Prachatic.

Kdy vás Hasilův příběh oslovil poprvé?

Vyrůstal jsem v Hasilově kraji, částečně na Samrhelovic statku, kde se schovával. Hrával jsem si s kamarády po lesích v místech, kudy chodíval, kde se skrýval. Josef Hasil byl a je pro nás kluky stejným hrdinou jako třeba Tecumseh, Geronimo, Sedící býk nebo Rob Roy, ti všichni bojovali za podobné hodnoty jako on. Za svobodu a možnost žít beze strachu ve své zemi.

Čím na vás ta místa dýchala jako na kluka?

Pro mě to byl Divoký západ. Byl jsem odkojen na mayovkách, foglarovkách, dobrodružné literatuře. Hasil byl pro nás velká osobnost, hráli jsme si na schovku nebo jeden z nás nechával značky a my šli po stopách.

Od dětství do chvíle, než jste začal psát román, uběhlo hodně let. Co byl hlavní impulz?

Ještě před tím, než jsem dokončil knihu Ticho, jsem napsal jednu kapitolu. Ale neměl jsem nic od pamětníků, neznal jsem estébácké a esenbácké spisy, tak jsem přestal a střádal materiály. Impulzů bylo několik. Jedním z nich byl spisovatel Jiří Kratochvil. Říkal mi: „Jsi Šumavák, tak piš o Šumavě. A konečně by někdo měl smést ze stolu šílený Kalčíkův epos, je to obrovská propaganda." Další impulz přišel od lidí z nakladatelství Labyrint, kteří říkali, ať napíšu historický román, jak to bylo na Šumavě v 50. letech. Pustil jsem se do toho a vůbec netušil, co mě čeká. Bylo to šest perných let.

Hodně důležité asi bylo, že jste si mohl dlouze telefonovat do Chicaga přímo s Josefem Hasilem.

To bylo zásadní.

Čím jste ho přiměl, aby s vámi mluvil tak otevřeně?

Nejdřív se se mnou vůbec nechtěl bavit. Až díky jeho synovi Pepíkovi Vávrovi se mnou začal mluvit. Řekl jsem mu, že román napsat musím, protože jde o srdeční záležitost. Že jsem se do toho ponořil a chci napsat pravdivou verzi. Zásadní moment byl, když zjistil, že můj táta za komunistů seděl. Řekl: jste taky postižená rodina, protrpěli jste si své, tak se s vámi bavit budu. Vám věřím.

Jak na vás působil po hlase? V knize ho líčíte jako energického člověka.

Na to, že mu je 88 let, tak je velice čilý, i co se týká myšlení a slovního projevu. Aktivní pán a velice příjemný. Povídat si s ním, to byl pro mě zážitek! Zapomínal jenom jména, ale já měl nastudované spisy, vzpomínky pamětníků, tak jsem mu vždy nahodil: Mašek, Kaska. A on: jasně, to byli fajn kluci, s těmi jsem se znal a začal vyprávět.

Kromě jiných detailů líčíte podrobně přechody hranic. Zároveň jste ale střílení samotné, kterého Hasil asi prožil dost, trochu potlačil. Nechtěl o něm mluvit?

Říkal, že tyhle momenty mu splývají do jednoho obrovského traumatu, kdy musel utíkat, střílet, dostat lidi za čáru a sám se zachránit. A je fakt, že třeba přestřelku u Soumarského mostu, kdy převáděl rodinu Hrašů, líčil tak, že střílel každý keř a strom. Takový moment splyne člověku do jednoho šíleného temného bodu. Muselo to být něco strašlivého, zvlášť, když na něho ženy křičely, že se bojí. Asi jako když člověk běží o život.

V jedné přestřelce přišel o život Hasilův bratr Bohumil. Píšete o záhadě, jak u jeho hrobu v Českých Žlebech svítila svíčka i přesto, že ho střežili esenbáci.

Hrob teď hledají odborníci. Ale vím od esenbáků, kteří tam sloužili, že se tam opravdu objevovaly svíčky a kytky. Oni hrob hlídali a nikdy nikoho nechytli. Pro ně samotné to byla záhada. U hranic měli příkaz střílet hned, jak uvidí chlapa s batohem, a někteří byli naštvaní. Dva z Volar měli Hasila na mušce a nezastřelili ho, protože vedl ženy s dětmi, nechtěli je mít na svědomí. Esenbáci nebyli jen vypatlané komunistické mozky, všichni nebyli špatní.

Když jste s Josefem Hasilem mluvil, překvapil vás něčím?

Ze spisů i vyprávění pamětníků vyplývalo, že byl statečný chlap. Stal se legendou už tehdy, nepolapitelným, ačkoli na něho pořádali zátahy. A mě překvapilo, s jakou skromností mluvil. Říkal: nejsem jediný, všichni jsou králové Šumavy, nejsem ničím výjimečný, byli mnohem větší frajeři.

Jak hodnotí s odstupem let své působení? V knize je dialog, kdy se s parťákem baví o tom, jestli měla jejich snaha smysl.

Několikrát jsem se ptal. Emigranti sledují, co se u nás děje, a jsou hodně naštvaní, že jsme si nechali rozkrást republiku. Teď byli v Americe naši poslanci a chtěli se s Hasilem sejít. Volal mi: „Představte si, že mi sem poslali komunistu!" To beru jako obrovskou drzost. Ten chlap si vytrpěl svoje…

Takže smysl to pro něho mělo.

Říkal, že kdyby byla válka, tak by šel bojovat znovu, protože je třeba bránit demokracii. Ano, odneslo to víc lidí, než kolik zachránil. Celá jeho rodina, plno sousedů a známých, kteří mu třeba jen dali najíst. To ho dodnes mrzí, neměl čas jim poděkovat nebo omluvit se  - nemohl tušit, co se bude dít. Ale bral to jako boj. A ona to byla válka.

Mluvil jste s mnoha lidmi. Pohlíží na něho jako na hrdinu?

Lidé, kteří ho znali osobně, v něm vidí hrdinu a správného chlapa. Do 60. let ho všichni vnímali jako hrdinu. Ale po normalizaci převládlo mínění, že byl dobrodruh a hajzl. Komunistická propaganda dokázala změnit myšlení lidí, hlavně těch, kteří ho nezažili. A když jsem mluvil s dětmi těch, kteří byli zavření, vnímají ho jako viníka, kvůli kterému všichni trpěli. Jenže málokdo si uvědomuje, že lidé trpěli kvůli režimu.

Které setkání s pamětníkem bylo hodně emotivní?

Určitě s jeho sestrou Aloisií, která dostala šíleně let vězení, před dvěma lety zemřela. Do poslední chvíle byla čupr paní, pracovala na zahrádce a nezahořkla, což je skoro zázrak: byla strašně dlouho na samotce, spala na dřevěné pryčně, dvakrát jim z vězení utekla… Držela ji víra, že ji jednou pustí a že se konečně uvidí s manželem a dcerou, o kterou se starala babička. Ještě v 80. letech jim dávali komunisti najevo, že jsou trpěná rodina, hlídali je a nenechali dělat žádnou pořádnou práci. To je šílené, že se to táhlo celých 40 let.

V knize přesně popisujete trasy, kudy převaděči chodili. Předpokládám, že jste některé prošel.

Všechna místa jsem prošel a prostudoval i staré mapy. Valnou většinu trasy chodili agenti volným prostorem, kde byly jen kamené zídky po německých sedlácích. Máme chalupu v Českých Žlebech, takže znám dobře i místo, kde přišel o život Bohumil Hasil. Dodnes tam na mě dýchne stísněná atmosféra, jako by v půdě, kamenech i stromech byla pořád prolitá krev.

Krátce k ženám v knize. Všechny, které se kolem Josefa Hasila točily, skončily špatně. To je vaše fabulace, nebo realita?

Špatně dopadl každý, kdo měl s Hasilem něco do činění. Hrozivý je osud jeho snoubenky Marie Vávrové. Hráli si s ní jako kočka s myší, zavřeli ji, pustili jako volavku, pak zase zavřeli. Její trauma je šílené a vůbec se nedivím, že se mnou nechtěla mluvit a vzpomínat. Všechny osudy jsou zmapované ve spisech StB a SNB, to je až hrozivá studnice informací.

Kniha plyne jako film, který jen občas přeruší poetické pasáže, jako vyznání ženám: jsou plné proláklin, horských úbočí, dá se v nich zabloudit a ztratit hlavu. Hodně jste je proškrtal?

Původně jich bylo víc, ale škrtali jsme, aby měla knížka spád. Psal mi básník Jiří Staněk, že poetické pasáže román obohacují. Hlavně jsem chtěl, aby z knihy jako hlavní postava vyplynula Šumava. Hasil by bez ní neexistoval. Šumava je temnou, obrovskou bytostí, která příběh zastřešuje.

Nemalou část knihy jste psal v maringotce uprostřed Novohradských hor, kde vám společnost dělal jen jezevec. V čem vám psaní v přírodě pomohlo?

V atmosféře. Maringotka stojí v místech, která byla za dráty. Je tam klid, navíc žádní turisté jako na Šumavě, která již chvílemi připomíná Václavák. Jsou zde nádherně vidět průseky, rybník, kde byly ostnaté dráty přímo ve vodě. Navíc osudy z Novohradských hor jsou podobné, Šumavu jen víc střežili. Plno lidí zde přišlo o život i v 80. letech.

Poslední rok jste byl zcela pohlcen Hasilem. Jak vaše psaní snášeli kamarádi?

Pohltilo mě, nebyl jsem schopen mluvit o ničem jiném než o 50. letech. Mí blízcí museli trpět jako zvířata. Partnerka to naštěstí snášela velice tolerantně, chápala, že píšu román, že je pro mě životně důležitý a že ho musím dopsat. Vžil jsem se do postav, všechny mám rád. A nechtěl jsem, aby jednou z nich byl třeba estébák Lec, který lidi mučil. Chtěl jsem, aby zazněla jména hnusných sadistů, kteří vyslýchané mlátili, ale nechtěl jsem jim dávat moc energie. Je to román o lidech, kteří se snažili bojovat proti komunistům, ne o zločincích.

Knihu jste věnoval svému otci. Proč zrovna jemu?

Díky tátovi román vznikl. Kdyby nebyl zavřený, Hasil by se se mnou nebavil. Táta se mnou mluvil na rovinu. I když jsem byl kluk, věděl jsem o 50. letech, okupaci 1968, nic přede mnou neskrýval a nesnažil se mě balamutit nějakými kecy. Taky jsem vyrůstal bez něho a cítil, jak se na nás dívá okolí, že jsme divná rodina. Máma to táhla sama a stát se nám snažil spíš škodit.

Takže víte, jak se cítil Hasilův syn.

Neměl to jednoduché. Pepík Vávrů říká správně, že když je člověk mladý, tak zvládne všechno a plno věcí musí hodit za hlavu. A nesmí zapomenout.

Autor: Václav Koblenc

29.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ve vlaku, který jel večer 22. září z Brna směrem na Blansko, se stala vražda.
AKTUALIZOVÁNO
9 4

Střelba ve vlaku: policisté zadrželi podezřelého z vraždy, má to být narkoman

Při závěrečném seskoku osmi parašutistů na Dnech armády na pražské Letné 23. září se jeden z nich netrefil do určeného prostoru a dopadl mezi diváky. Zraněni jsou tři diváci a výsadkář. Na snímku místo nehody.
4

Stropnický: Seskoky výsadkářů byly po neštěstí na Letné zrušeny

SLEDUJEME ON-LINE / AKTUALIZOVÁNO

Německé volby vrcholí. Odvolila již i kancléřka Angela Merkelová

/FOTOGALERIE/ Již za malou chvíli, v 18 hodin, se uzavře více než 73 tisíc volebních místností. Němci měli dnešní volební den na to, aby do volebních uren odevzdali svůj hlas a rozhodli tak o budoucím složení Spolkového sněmu.

Kobyla spadla do díry u bazénu. Před utonutím ji zachránili hasiči a jeřáb

/FOTOGALERIE/ V technické šachtě bazénu se zaklínil kůň v Lelekovicích na Brněnsku. V neděli ráno našel majitel kobylu uvězněnou v šachtě s otvorem o průměru zhruba metr a půl. V následujících minutách nastalo drama, prostor se totiž začal plnit vodou z přilehlého bazénu, podle hasičů patrně kvůli poškozenému potrubí.

Olomoucí se prohnal Pivní maraton. Nejhorší je poslední pivo, řekl vítěz

/FOTOGALERIE/ Historicky první Olomoucký Pivní maraton odstartoval v sobotu v jedenáct dopoledne z Horního náměstí.

Bookmakeři: Volby vyhraje ANO, ovšem 27 procent nezíská

/ANKETA/ Velkým favoritem říjnových voleb do Poslanecké sněmovny je podle bookmakerů stále hnutí ANO s kurzem 1,1:1 - 1:13:1. Na jeho vítězství jde také zhruba polovina sázek. Zatímco ještě koncem června sázkové kanceláře považovaly za téměř jisté překročení 27 procent (1,45:1), nyní už je podle nich tato varianta velmi nepravděpodobná (až 4,6:1). Vyplývá to z vyjádření sázkových kanceláří, které oslovila média. Za ANO následují ČSSD (8:1 - 9:1) a KSČM (11:1 - 13:1). Celkový objem sázek už přesáhl 30 milionů korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení