VYBERTE SI REGION

Karel Skalický: Řada muzeí dělá jen krávoviny a vlastivědný popík

Volyně /ROZHOVOR/ - S Karlem Skalickým, šéfem volyňského muzea, o přírůstcích, špatné vodě ve Strakonicích, výročí Sokola i zapomenutém metaři Toningerovi…

20.1.2013
SDÍLEJ:

HRADNÍ PÁN. Volyňské muzeum, které otevřelo 12. srpna 1934, sídlí na tvrzi. Ředitel Karel Skalický ale spojení hradní pán odmítá. „Jsem spíš strašidlo z tvrze,“ říká.Foto: Deník/ Václav Pancer

Místo kanceláře volí pro rozhovor biedermeierovský stolek v expozici. Je to totiž jediná místnost, kde je zrovna teplo. S nadšením líčí plány na nový depozitář nebo výstavu o zednících selského baroka, chválí jednoho ze svých předchůdců, dudáka Josefa Režného, který se věnoval etnografii. „Jde o to nedělat podlézavé věci," říká třiatřicetiletý Karel Skalický, ředitel volyňského muzea 
a rodák z Řepice.

Nedávno jste měl workshop 
v projektu Oživme si Strakonice. Zaujala mě otázka z pozvánky: kam chodíval řádový rytíř Meraviglia-Crivelli popíjet kmínku?
K Ferbasům do lékárny 
a býval tam údajně velice častým hostem, dotvářel tamní kolorit v druhé půlce 19. století. Byl jednou z typických postav, na které byly Strakonice relativně bohaté. Mohli bychom se v té době setkat s falešným doktorem, podivínem… Jakási bizarnost je známá i z jiných měst, třeba tady ve Volyni byl každé ráno hodinkami města metař Toninger, který si kupoval 
v krámu lahvinku denaturovaného lihu. Hladinu si doplnil zelenou vodou z kašny, aby to naředil, a vystačila mu na celý den.

Jak dlouho mu vydržela játra?
Nevím, kdy umřel, ale pamětníci tvrdí, že když žil, bylo náměstí jako ze škatulky.

Při workshopu jste probouzel zapomenutou paměť Strakonic. Máte pocit, že místní můžete ovlivnit?
Je otázka, jestli se ovlivnit nechají. Historickým drobnostem a historii širšího regionu, Prácheňsku, se věnuju už hodně dlouho. Je otázka, jestli to někoho poznamenalo.

Nemáte zpětnou vazbu?
Jsou to jednotlivci. Regionální historie se vesměs topí v krávovinách.

Například?
Chápu tak i téměř veškerou muzejní práci. Někteří kolegové z muzeí se mnou možná souhlasit nebudou, ale měly by se dělat věci, které jsou pravdivé, vážou se byť třeba k nepatrnostem, ale mají přímou regionální vazbu. Nemusí být vlezlé 
a vytvářet vlastivědný popík. Nejít cestou senzace a stylem: chci nalákat lidi, zvýšit návštěvnost, tak udělám nějakou krávovinu.

Máte pocit, že to je trend dnešních muzeí?
Určitě. Třeba muzejní noci. Myšlenka sice špatná není, jde o to muzea oživit. V řadě případů je to pozitivní a kvalitní, ale na řadě míst je to divadýlko, které nemá hloubku. Pokud bychom šli do Strakonic, tak tam je vidět dost často. Nerad bych jim shazoval nějakou z budoucích muzejních nocí, protože se osazenstvo trochu proměnilo, ale divadlo není dobré.

Překvapilo mě, že jste se k akci Oživme si Strakonice vůbec přidal. Ve Strakonicích jste kulturu dělal, mj. v kině U Mravenčí skály, pak jste 'utekl' do Volyně… Co vás přimělo k návratu?
Kulturní akce jsem dělal ve Strakonicích víc než deset let, v různých prostorech. Několik let jsem působil 
i v Písku. Ke Strakonicím mám rozpolcený vztah. Mám je hrozně rád, ale hrozně mě štvou. Je to dáno x faktory. Přece jenom byly nejprůmyslovějším městem českého jihu se vším všudy. To znamená rozvoj, který je ale následován tupostí a likvidací snah alternativnějšího rázu.

Ve městě dělníků asi těžko dělat alternativu.
Právě že volnomyšlenkářů tam není tak velké množství. Jedna moje známá říkala: dej si bacha, Karle, ve Strakonicích je špatná voda, zblbneš! Možná na tom něco je. Znám víc lidí, kteří tam nějaký čas fungovali, posléze prchli kamsi jinam, aby se po chvíli vrátili. Zjistili, že Strakonice mají rádi, ale nevědí, jak jim pomoci. Možná jim pomoci nejde. Je tam určitě jiný vzduch než třeba v Písku, byť bych Písek nevychvaloval až někam do nebes. Vzduch 
v Písku je nabubřelý, velikášský. Ve Volyni je zase absolutně jiný, klasicky maloměstský. Já nejsem městský člověk, byť ve Strakonicích – čistě z technických důvodů – několik let bydlím.

Karel Skalický, ředitel muzea ve Volyni.

Ve volyňském muzeu působíte čtyři roky. Přijali místní fakt, že 'jejich muzeum' spravuje člověk odjinud?
Reakce byly jak pozitivní, tak negativní, situace byla hodně vyhrocená: odchod předchozího vedení, ministerská kontrola, opravdu žalostný stav muzea. Snažíme se dělat maximum za minimum peněz, nemůžeme se srovnávat s muzei, která zřizuje kraj. Náš rozpočet jsou necelé dva miliony, strakonické má určitě 15 milionů.

S takovým rozpočtem asi nelze nakupovat přírůstky ve velkém. Nicméně si pamatuju třeba krásný pohřební vůz. Kterých přírůstků si ceníte?
Na nákupy opravdu moc peněz nemáme, nakupuje se jen pár kusů do roka, a to za ceny téměř mizivé, spíše symbolické. Většinu přírůstků máme z darů a akviziční činnosti, snažíme se objíždět různá místa a přesvědčovat lidi, aby nám předměty do muzea darovali.

V podstatě je zachraňovat.
Přesně tak. Spousta těch předmětů nemá finančně cenu žádnou a lidé je zpravidla odvezou do šrotu nebo proženou komínem. Největší, co nám za moji éru přibylo, jsou dva pohřební vozy, které jsme koupili. Ale člověk má kolikrát radost z naprostých titěrností: knoflíky, mlynářská plomba nebo medailon, malba na kůži, kterou už máme i zrestaurovanou. Celkem radost mám z pozůstalosti varhanáře Felixe Hlídka, který působil dlouhá léta 
v Radomyšli a víc než stavbou varhan se zabýval jejich opravou. Hlavně vyráběl kolovrátky, hrací skříňky pro kočovné společnosti a potulné muzikanty.

Zase tedy zasutá paměť.
Určitě. Až budeme mít celý fond zpracovaný, bude hodně výživný.

Loni jste měli několik větších výstav. Celorepublikově se hodně navštěvovaly věci spjaté se 150. výročím Sokola. Čím je zajímavé sokolství na Volyňsku?
Výstavu téměř ze sta procent připravil místní Sokol, který je relativně akční, a dal důraz na současno. Před dvěma nebo třemi lety jsme měli opravdu velkou výstavu 
k volyňskému Sokolu a nechtěli jsme, aby se dublovaly. Mně přijde nejsympatičtější myšlenka, že není jen tělo, ale i duch. Nešlo o blázny, kteří jenom pobíhali po tělocvičně a snažili se překonávat výkony svých kolegů. Existovala turistická a divadelní sekce, pořádaly se přednášky. Kulturní doplněk Sokola mi přijde velice důležitý a nosný.

Zastavil bych se u jména, které se prolíná vaší výstavní činností, malíře Boháče. Říkal jste jednou, že v jeho dílech lze vystopovat předobraz Pána prstenů. Čím je tak inspirativní?
Nám se vrací čtyři Boháčové, protože se jedná o volyňskou uměleckou rodinu, která kromě své výtvarné činnosti měla ještě jiný rozměr: sběratelství. Nejstarší generace, Maxmilián Boháč st., byl v 19. století klasickým malířem – řemeslníkem. Malíř pokojů, dekorací i obrazů. Zároveň byl amatérským archeologem, geologem a sběratelem starožitnin. Jeho synové se všichni potatili a dokonce to znásobili, takže dva starší bratři malířství vystudovali a provozovali. Maxmilian měl malířskou školu u Karlova mostu, kterou prošla řada významných malířů. Alois, který vytvářel ten pohádkový svět, fungoval jako profesor v řadě škol celé monarchie. Třetí z bratří, Josef, se stal akademickým sochařem. A všichni tři měli sběratelskou vášeň a díky jejich aktivitě je naše muzeum plné nejrůznějších věcí.

Karel Skalický, ředitel muzea ve Volyni.

Jak to nesly jejich rodiny?
Oni si všichni tři v mládí řekli, že ženská kazí umění 
a že se neožení. Všichni zůstali svobodní, jen prostřední Alois si vzal svoji hospodyni, což mu bratři do konce života neodpustili. Když umřel, byla natištěná dvě úmrtní oznámení: jedno tiskla manželka a jedno bratři.

Kromě výstavy děláte v malém městě jazzové koncerty, výlety… De facto osvětu. Jste vlastně takový buditel.
Neříkal bych buzení, ale nabídka možnosti. Nejde 
o množství, ale o kvalitu, to je moje krédo. Nezavdat si a nedělat podlézavé věci. Aby se člověk nemusel stydět.

Aktivity vašeho muzea jsou opravdu široké. Jak byste pojmenoval svůj otisk, který byste zde po sobě rád zanechal?
Něco málo se tady udělalo. A aby byl otisk zřetelnější, obávám se, že to chce aspoň ještě deset let. Zatím je ten otisk mělký, a když zafouká vítr, moc z něho nezbyde.

Jaké přídavné jméno by mělo padnout, až se bude za 50 let říkat: Jó, tenkrát za Skalickýho…?
Já si nepotrpím na prezentaci sebe sama, připadá mi to nadbytečné. Člověk by měl být spokojen s tím, co dělá. Já mám dlouhodobý problém, že úplně spokojený nejsem, což je zároveň pozitivní, protože  je to hnací motor. Chtěl bych, aby zaznělo, že bylo vše dotažené a v pořádku.

Autor: Václav Koblenc

20.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZUJEME

Skvělá Koukalová slaví první letošní triumf. Ovládla stíhací závod!

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Pořadí v čele SP je opačné, Dahlmeierová vede před Koukalovou o 25 bodů. Eva Puskarčíková skončila ve Švédsku na osmém místě, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies