Psalo se 13. září 2001, dva dny po útoku na New York. Do zavírací doby Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově chybělo 12 minut. A právě v té chvíli se spustil alarm – osmadvacetiletý zloděj z Prahy strčil pod bundu obraz Louka, kostel a domy od rakouského expresionisty Schieleho, pojištěného na 40 milionů korun. Pro Hanu Jirmusovou, ředitelku galerie, začal jeden z nejtěžších dní v životě.
„Vždy jsme se o tom bavili: až jednou něco takového přijde, končíme. Mysleli jsme, že se to stane v noci. Ale že nám obraz někdo serve ze zdi ve dne, to nečekal nikdo," vzpomíná Jirmusová na krádež olejomalby s krumlovským motivem, kterou měli půjčenou od sběratele Ronalda Laudera.
Policii zvedla ze židle až cena obrazu
Když jí zaměstnanci volali, byla již dvě hodiny mimo Krumlov. Nechápala: Jak ukradli Schieleho? Nemohla uvěřit. Dostala se do neuvěřitelného stresu, vrátila se zpátky do galerie, kde seděli smutně její podřízení. A policie nikde. Odjela. Jirmusová hned skočila do auta. Na služebně musela čekat, ale v okamžiku, kdy došlo na dotaz, jakou má obraz hodnotu, se vše rozjelo. Pojištěný byl sice na 37 milionů korun, ale jeho tržní cena je minimálně trojnásobná.
„Policisté se vrátili do galerie, brali pachové stopy, já seděla do čtyř ráno na chodbě a pořád jsem je prosila: prosím vás, přineste mi to zpátky, zavřeli jste hranice? Jako děcko jsem byla, asi se mnou ztráceli trpělivost, ale nebyli zlí," vypráví ředitelka. Že se něco dělo, se dozvěděla druhý den, lidé z Lipenska jí říkali, že policie byla všude a prohlížela kufry aut. Jirmusová vypsala odměnu sto tisíc korun, dalších sto přidalo město.
Naděje přišla až 14 měsíců po krádeži, v listopadu 2002. Před půlnocí jí jednoho dne zazvonil telefon. Volali z policie, že ji potřebují k identifikaci. „Syn byl doma, tak jsem se nevyděsila a ptala: vy máte ten obraz! Bez komentáře, zněla odpověď." V sedm ráno naklusala do policejního sídla na Lannově třídě v Českých Budějovicích . Vítali ji rozesmátí, ptali se, jestli snídala, nabízeli kafe. Pak přinesli obraz, který našli v noci v Praze 1.
Kradli na zakázku
Vyšetřovatelům se podařilo zrekonstruovat postup mladíka, který se v osudný den pohyboval po galerii ve skupině anglicky mluvících návštěvníků. Během prohlídky strhl obraz a vyběhl ven. Když galerii opouštěl, zavadil o dveře předmětem, který měl schovaný pod bundou, a to ho prozradilo. Situaci totiž natočila kamera. Policisté tenkrát vytvořili pátrací tým a pod názvem Egon zahájili rozsáhlou akci s účastí Interpolu.
„Obraz strávil dobu povodní v Praze v kufru auta, ale byl naprosto netknutý. Kromě něj našli spoustu dalších, byla to parta, která kradla na zakázku expresionisty, jako jsou Karl Schmidt-Rottluff. Později se ukázalo, že měli dobrého pražského právníka, bývalého policistu, kdo ho platil, nevím," říká ředitelka.
Trvalo ale ještě dlouho, než se olej vrátil do Krumlova. V Národní galerii se dělaly chemické zkoušky, advokát zlodějů si vyžádal zpětnou identifikaci pachatele. Kustodka, která měla v den krádeže dozor, si ho ale zapamatovala do detailů včetně chloupků na ruce…
Šikovná kustodka
Při identifikaci měla vybrat z osmi mužů, trvalo to skoro celý den. „Ale byla vysoce profesionální, zvolila vylučovací metodu. Když ho určila, tak jejich obhájce zareagoval naštvaně, nečekal, že sedmdesátiletá paní to zvládne," popisuje ředitelka.
A nastal happy end. Obraz na chvíli znovu vystavili, za neprůstřelným sklem a v klimatizované skříni. Pak se vrátil majiteli, Neue Galerii
v New Yorku. Samotný nález přinesl Jirmusové, která se tenkrát vznášela, ještě jednu peripetii: dočasný zákaz o něm mluvit. Dodržela ho až na jednu výjimku. „Doma jsem vzala syna konspiračně do koupelny se slovy: Adame, já ti musím něco říct. Hleděl na mě dost vyděšeně a já, že se obraz našel. On na to: Tak to je dobrý, ne?" směje se ředitelka.
Od té doby si váží policejních profesionálů. A ve šťastném konci vidí i pomoc shůry od jejích dvou zesnulých spolupracovníků. „Měla jsem pocit, že jestli existuje něco mezi nebem a zemí, tak ti dva kluci museli pomoci. Srab, v jakém jsem se bez nich ocitla, povodeň, kdy jsem tu lezla v bahně, to už bylo na hranici lidských sil. Možná si řekli: už jsme tě vyzkoušeli dost."