Scullyová byla ve své době fenomén. Teď se točí nové díly, říká herečka Musilová

Jak tedy došlo k tomu, že jste nakonec do Jižní Koreji jela?

Do Koreji byl pozván ostravský soubor s muzikálovým představením Fantom Londýna. Já účinkuji v jeho pražské verzi nazvané Přízrak Londýna, ale s některými ostravskými herci se potkávám i v Praze, tak jsem věděla, že se na zájezd chystají. Ale netušila jsem, že asi čtrnáct dní před jejich odletem přijde zpráva od režiséra Lumíra Olšovského, jestli bych s nimi mohla letět. Vzápětí mi volal šéf ostravského souboru Patrick Fridrichovský a vysvětlil mi situaci. Bylo potřeba zaskočit za herečku, která hraje stejnou roli jako já v pražském uvedení muzikálu. Tak jsem si ověřila, že mám volno a řekla si, proč ne?

A nakonec z toho byla na Daegu International Musical Festival (DIMF) jako bonus i Cena za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli!

Docela mě zaskočilo, když mi na společenském setkání po představení oznámil předseda festivalové poroty, že je můj výkon velice zaujal, a že se objevím v nominaci. Také jsem pochopila, že bych si měla na galavečer obléknout večerní šaty. No jo, ale já s sebou žádné neměla a pokus koupit si narychlo v den vyhlašování róbu se také nezdařil… Tak jsme s kolegyněmi usoudily, že nakonec největší parádu udělají moje černé dlouhé letní šaty, které jsem měla s sebou. Korejská maskérka mě nalíčila, naše ostravská maskérka vykouzlila účes, a šla jsem!

Jaký byl ceremoniál?

Nečekaně velkolepý! Natáčelo jej asi sto padesát televizí, vysílal se přímým přenosem, přivezla nás limuzína, následovala promenáda po červeném koberci za doprovodu kamer a blesků fotoaparátů. S kolegou Lukášem Adamem, který nakonec také cenu získal, jsme seděli na čestných místech hned u podia, sledovali program, ale nerozuměli jedinému slovu, neboť vše se odehrávalo v korejštině. Se mnou byly v nominaci dvě Korejky, a když moderátor rozlepil obálku a vyslovil něco, co znělo jako korejské jméno, tak jsem naznala, že to asi nedopadlo. Až po chvíli se ozvalo: Jána Muzilóva! Tak mě to najednou opravdu zaskočilo a atmosféra toho okamžiku a potlesk ve mně vyvolal vlnu emocí. Měla jsem samozřejmě velkou radost. Děkovnou řeč jsem říkala částečně v angličtině a pak česky, abych mohla dostatečně poděkovat kolegům za jejich podporu.

Měli jste možnost Jižní Koreu i trochu procestovat?

Bohužel moc ne, protože program byl hodně náročný. Přílet, zkoušky, během tří dnů pět představení, pak galavečer… Navíc k tomu sedmihodinový časový posun. Ale i tak se nám podařilo aspoň trochu nasát atmosféru země. Dva a půl milionové město Daegu, které festival hostilo, mi připadlo šedivé. Všude jen vysoké betonové stavby, starší i supermoderní, kolem nichž vedly nadzemní dráhy. Ale lidé velice vstřícní, milí, ochotní a nekonfliktní. Velmi osvěžující byla pro nás návštěva buddhistických chrámů v místních horách, kde na člověka dýchne zvláštní klid, pokora a vyrovnanost. Přijali jsme také pozvání na večeři v typickém korejském stylu, kde jsme seděli u stolu, v jehož středu bylo místo na rozpálené dřevěné uhlí a rošt. Na něm jsme si sami maso připravovali a pak balili společně s dalšími přísadami do salátových listů. To vše bez příborů, jen za pomoci hůlek. Takže zážitků mám opravdu hodně!

Které své role považujete za stěžejní?

Ráda vzpomínám na původní muzikály, které napsal Stanislav Moša s hudbou Zdeňka Merty. Začalo to Sny nocí svatojánských, kde jsem hrála hned tři role, a to i v němčině a angličtině. Následovala role Satana v muzikálu Bastard, se kterým jsme hostovali mimo jiné také v Národním divadle v Praze, a řada dalších. Na původních muzikálech mě přitahuje možnost dát zpívanou podobu písničce, která je zatím jen na papíře a nikdo ji ještě nezná. To mě baví. Ze světových titulů nemůžu zapomenout Anitu z West Side Story, kterou jsem hrála opravdu mockrát, a to nejen u nás, ale i v řadě evropských měst v anglické nebo německo-anglické verzi. Dále bych zmínila muzikály Bídníci, Jesus Christ Superstar, Čarodějky z Eastwicku, Mozart!, Mary Poppins či Mladý Frankenstein. Z činohry uvedu nesmrtelného Brouka v hlavě.

Role Matky v Přízraku Londýna je pro vás v pořadí už několikátá tohoto typu. Matky jste v poslední době ztvárnila i v muzikálech Mary Poppins, Let snů Lilly, nejnověji v Ostrově pokladů. Jak to vnímáte?
Je to přirozený vývoj, který s sebou nese věk. I když i tyto postavy mohou být vděčné, zábavné, temperamentní a výrazné. Myslím si, že se ve svém hereckém životě činoherním i muzikálovém potkávám více s rolemi energickými, expresivními a někdy i velmi exponovanými. Takovým typickým příkladem z poslední doby je postava Madam Bletcher v muzikálu Mladý Frankenseiin.

Ve které poloze se cítíte líp?

Mám ráda různorodé herecké úkoly. Když se mi v jednom měsíci sešly na repertoáru naprosto různorodé charaktery postav, jako například temperamentní Alex z Čarodějek z Eastwicku, ušlechtilá Baronka von Waldstatten z muzikálu Mozart! a ukřičená Madame Thénardiére z Bídníků, bavilo mě to. Každá vyžaduje jiný přístup. Na hostinské z Bídníků se dá vyřádit, ale dostávají více zabrat hlasivky. Naopak moje nejčerstvější Matka z Ostrova pokladů by měla být jemná, něžná, empatická, což se musí promítnout i do jejího vystupování, hlasového projevu a zpívání.

Zmínila jste i muzikál Bídníci, v němž jste ztvárnila madame Thénardiérovou. Je pro vás tento muzikál srdeční záležitostí?

Ano. Byla jsem i u vůbec prvního uvedení Bídníků u nás v roce 1992 v Praze, které jsme tehdy po celé léto hráli v Divadle na Vinohradech. Už tenkrát mě tento příběh a hudba okouzlily. U nás v divadle se potom hrál s obrovským úspěchem několik sezon, ale bohužel už měl derniéru. Před pár dny v červenci zazněla alespoň jeho koncertní verze za živého doprovodu orchestru Městského divadla Brno v přírodním amfiteátru pod hradem Loket. Všichni jsme si s chutí tento krásný muzikál připomněli a tím, že Jeana Valjeana zpíval Honza Ježek a Jirka Korn se mnou zpíval Thénardiéra, vybavilo se mi právě i to vůbec první uvedení, na které mám moc hezké vzpomínky.

Po prázdninách vás čeká další výzva: pražské uvedení muzikálu Romeo a Julie. Jak se těšíte?

Čeká mě opět role matky - hraběnky Kapuletové, čili matky Julie. Je to hezky napsaná postava. V tomto muzikálu od francouzských autorů nenajdete větší činoherní scénu, je celý zpívaný a muzika je všudypřítomná. Když jsem přemýšlela, jestli do tohoto projektu jít, ovlivnila mě právě i hudba. Mám pro ni a vůbec pro Francii slabost. Teď o prázdninách pilně zkoušíme, premiéra bude 25. září ve Fóru Karlín.

Zmínila jste lásku k Francii. Kdy se zrodila?

Provází mě už od gymnázia. Při studiu francouzštiny jsem si tento jazyk zamilovala. Hlavně francouzské písničky. Potom při uvádění svých pořadů nazvaných Koncerty při svíčkách jsem do programu zařazovala vše, co se mi líbilo. Od muzikálových hitů, jazzu až po populární písničky od Mariky Gombitové. Došlo také na mé oblíbené písničky ve francouzštině a k mému údivu zaznamenaly největší úspěch. A tím to vlastně začalo. Postupně se moje koncerty stávaly čistě šansonovými. Myslím, že herecká profese má k tomuto žánru blízko. Vždyť se říká, že šanson je drama v kostce.

Vydala jste také už tři vlastní cédéčka…

V roce 2005 vzniklo první, složené z klasických českých a francouzských šansonů. O dva roky později jsem nazpívala původní a u nás neznámé francouzské moderní šansony za hudebního doprovodu brněnské filharmonie. Před třemi lety vyšlo třetí nazvané Vzdálená přání, které je zcela původní. Hudbu ke všem písním napsal Petr Malásek, většinu textů Václav Kopta. Platí tu, co už jsem říkala o původní tvorbě. Hrajeme s Petrem tyto nové skladby na koncertech a musím říct, že se líbí. Už se těším na náš společný koncert v říjnu v Českém Těšíně. Petr je fantastický muzikant a prima člověk, koncerty s ním mají vždycky báječnou atmosféru. Jen s těmi termíny je to náročné, protože sladit naše volné časy dohromady není snadné.

Vyzkoušela jste si i moderování, když jste v televizi uváděla pořad Sama doma. Jaká to byla zkušenost?

Velice cenná. Tento pořad se vysílá živě, takže když něco špatně řeknete nebo uděláte, nedá se to vrátit zpátky. Vyžaduje to velké soustředění a pohotovost. No, trochu adrenalin. Ale na každé vysílání jsem se těšila. Bylo příjemné se setkávat s celou řadou zajímavých

Před lety jste se zapsala do povědomí nadabováním neohrožené agentky Scullyové v seriálu Akta X. Nerýsuje se vám tedy další příležitost v dabingu?

Práce v dabingu mě vždy bavila. Pravdou je, že z celé řady filmových a seriálových postav, které jsem nadabovala, se stala agentka Scullyová tou nejznámější. Údajně se teď točí pokračování tohoto seriálu, tak by mě samotnou zajímalo, čím autoři a tvůrci překvapí. Ve své době představovala Akta X skutečný fenomén. Ale mezi tím uběhlo pár let a vznikla celá řada snímků s podobnou tématikou. Vzpomínám si, že na dabing prvního celovečerního filmu Akta X jsem odjížděla do Prahy s taškou do porodnice, kdyby náhodou. A dnes je mému synovi šestnáct let!