VYBERTE SI REGION

Temelín je úžasná socha v krajině, říká malířka Petra Herotová

České Budějovice /ROZHOVOR/ - Rozhovor s malířkou Petrou Herotovou, která vystavuje v Domě umění, o luxování auta, osamocení, otupené mysli i o Temelínu…

4.12.2012
SDÍLEJ:

Petra Herotová vystavuje v Domě umění.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Hodně zpracovává podněty ze svého života, takže lze očekávat, že jako téma příští série kreseb zvolí děti: má právě půlroční miminko. Narodila se v Ostravě, ale poslední dva roky žije 
v Týně nad Vltavou. A jižní Čechy se jí líbí, vytvořila i temelínské kresby. „Budete si myslet, že jsem barbar, ale Temelín je úžasná socha v krajině," říká dvaatřicetiletá Petra Herotová, která do 29. prosince představuje své práce pod názvem Něco tady nehraje v českobudějovickém Domě umění.

Kurátor Jiří Ptáček o vás píše, že jste 'malý technik'. Měla jste tyto sklony už jako malá?
Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala s bráchou, dvojčetem, tak jsem si odmalička hrála s ním: s autíčky, taťkovým nářadím. Trochu sklon 
k technice mám, ale takový naivní. Ne že bych byla technicky zdatná, spíš naopak.

Tatínek se vám stal tématem: dělala jste video, kde myjete tátovo auto v jeho teplákách, zpracovala jste jeho výroky. Měl na vás asi silný vliv.
Člověk se potřebuje s některými věcmi vyrovnat. Sérií kreseb jsem třeba vzpomínala na taťkovy výroky, které jsou srandovní a mají 
i obecnou platnost. Je jich víc než sto, utkvělo mi třeba oslovení Peťinko. Snažila jsem se vybavit si hlavní věci, které jsem s ním prožila.

Auto se vaší tvorbě objevuje víckrát, například v Luxování auta Dominika Langa. Je to pro vás silnější téma?
Je to trochu náhoda. S Dominikem Langem jsme dělali společnou výstavu a luxování byla upoutávka na vernisáž. Byla to i demonstrace toho, jak umělecký provoz souvisí s praktickým životem, protože tenkrát byl Dominik Lang jeden z mála studentů a kamarádů, kteří měli auto, a pomáhal ostaním dopravit práce na výstavy. Zároveň měl auto trochu špinavější, tak se vše spojilo. Ještě navíc měla výstava téma Účelovost v umění. Napadlo mě to spontánně, ne že bych měla potřebu se zabývat auty, 
i když se v nich vyznám víc než jiné ženy.

Ze starších prací mě ještě zaujala série Lepidlo z ping pongových míčků. To se dělá jak?
To mě pozvala jako hosta na výstavu Jolana Ruchařová, kde měla sérii milých obrázků. Bylo to ještě v období, kdy jsem řešila taťkovy speciality, tak jsem vymyslela něco, co by idylu na výstavě rušilo. Proto jsem udělala performance, lepidlo smrdělo, bylo nepříjemnou složkou výstavy.

A jak se dělá lepidlo z míčků na stolní tenis?
Dřív se asi používalo. Míčky se rozpustí v rozpouštědle, taťka s ním lepil. Lidé si ho mohli vyzkoušet, dávala jsem jim i vzorky, kdo by si je chtěl vzít domů.

Když jsem si prošel výstavu v Domě umění, napadl mě refrén z písně Tata Bojs: Mé jediné přání je opakování. Kopírování je vaším výrazným motivem. Pracujete s ním dlouhodobě?
Poprvé se výrazně objevuje v mé diplomové práci. Ručně jsem kopírovala kresbu šlapající nohy na spinningu. Vrstvila jsem je na sebe, výsledkem byl kvádr, který měl mnoho interpretací. Dal se vyložit jako vrstvená kresba, jako film, který nefunguje… Kopírování se pak objevilo, když jsem měla v Brně výstavu Říčka 2, kde jsem zpracovala své působení v Galerii města Blanska, kde jsem pracovala jako kurátorka. Součástí byly mé kopie některých uměleckých děl z této galerie.

Na dvou obrazech máte mapu ČSFR. Je to aktuální reakce na výročí rozpadu federace?
Ne (úsměv). Když člověk dělá tvar, který něco znamená, může každého napadnout kdovíco. Mám ale doma tyto šablony, moc se mi líbí. Není v tom nic politického.

Takže spíše zkoumání změn stranového poměru 4:3 na 16:9, která nedávno nastala v televizním vysílání. Oslovuje vás, jak se mění vnímání reality?
Souvisí to i s názvem výstavy Něco tady nehraje. Vždy si najdu obyčejnou věc, která mě zaujme, které by si možná někdo ani nevšiml a zpracovávám ji. Když člověk zapne televizi a vidí široké hlavy: lidé jsou na to zvyklí, ale mně to připadá komické a zároveň to otupuje naši mysl – člověk už ani nevnímá, že tvary nejsou správné.

Před dvěma lety jste se z Moravy přestěhovala na jih Čech. Odráží se zdejší kraj ve vaší tvorbě podobnou frustrací jako v Blansku, kdy jste v sérii 78 kreseb samu sebe zachytila jako vedoucí, služku i instalatérku?
Jižní Čechy určitě nejsou frustrující. V Blansku jsem se cítila osamocena a odložená. Poté, co jsem dostudovala v Praze, objevila jsem se 
v malém městě, kde jsem neměla moc lidí, se kterými bych se mohla bavit o tom, co mě zajímá. Jižní Čechy se mi líbí, dělala jsem i energetické temelínské kresby.

Váš přítel asi pracuje v JETE.
Díky tomu jsme se přestěhovali do Týna nad Vltavou. Ale energetické kresby Temelína jsem dělala ještě v době, kdy jsem byla čerstvě zamilovaná…

A přítel měl doma skripta.
On se zrovna tenkrát učil na zkoušky, tak mě zajímala schémata, a proto jsem je zpracovala.

Změnilo se nějak vaše vnímání Temelína, když ho teď máte za rohem?
Mám ekologické smýšlení, ale ne úplně radikální. Předtím jsem byla spíš proti, pořád mě zajímají alternativní zdroje energie. Ale díky tomu, že jsem teď s přítelem, který v Temelíně pracuje, vidím některé věci zevnitř a on mi je umí dobře vysvětlit, najednou to vidím jinak. Říkám si, že jaderná energie je dobrá, pokud je vše bezpečné. A pokud máme žít tak, jak žijeme, je jaderná energie nevyhnutelná. Kdybychom měli žít jen z větru a vody, nestačí to.

A jak vnímáte Temelín v krajině?
Teď si budete myslet, že jsem barbar, ale mě Temelín z uměleckého hlediska hrozně fascinuje. Je to úžasná socha v krajině. Že kvůli němu zanikla řada vesnic, je smutné, ale asi to tak muselo být.

Autor: Václav Koblenc

4.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Kapra na Vánoce koupíte on-line

Orlickoústecko, Svitavsko – Kapr s bramborovým salátem je vánoční klasika. Na kolik letos štědrovečerní večeře vyjde? Kilo šupináče v regionu koupíte pod 90 korun. Ulovit si ho můžete dokonce v „on-line rybníku", Plundrovo rybářství z Dlouhoňovic totiž nabízí on-line objednávku.

Polská medvědice rozbila skrytou kameru, která ji natáčela

Varšava - Se zjevným potěšením se medvědice válela v čerstvě napadlém sněhu v pohoří Bieszczady na jihovýchodě Polska - než si všimla, že ji při dovádění natáčí skrytá kamera. Fotopast vzápětí rozbila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies