VYBERTE SI REGION

Spisovatel Emil Hakl: Když to řeknu banálně - zmizelo srdce

Praha /ROZHOVOR/ - Hovězí kostky. To je povídková knížka, která je nyní na pultech a kterou napsal Emil Hakl. Ještě před tím však stihl zaujmout svým předchozím románem Skutečná událost, za který dostal letošní Magnesii Literu za prózu. Cena ho překvapila, na Nové scéně při přebírání Litery mile improvizoval.

23.5.2014
SDÍLEJ:

HOVĚZÍ KOSTKY. Asi je jednodušší se snažit nepřevtělovat a psát víceméně ze své pozice, říká Emil Hakl (vlastním jménem Jan Beneš) o své povídkové knížce. Foto: ČTK/Michal Doležal

Skutečná událost vypráví mimo jiné o mužích, kteří bloumají životem, žijí singl a nemohou pevně zakotvit. Je to i vaše zkušenost?

Nechci mluvit recenzentům do jejich práce, ale zdá se mi, že už léta opakují jedno klišé. Konstatování, že hlavní postavy jsou outsideři, co nevědí, co se sebou, a utápějí žal v alkoholu. Píšu přece o lidech, co mají rodiny, splácejí splátky, na nic nekašlou, někteří jdou občas jdou do baru, ale ne, aby pouštěli ze řetězu démona alkoholu, ale aby si víceméně normálně povídali. Pardon, že začínám takhle zhurta, nic osobního proti vám, mě to vlastně až tak netrápí. Ale myslím, že dávno píšu o lidech, kteří prostě jen žijí, jak umějí. Middle class, chcete-li. Žádní ztroskotanci.

Klidně si ulevte, já to unesu. Mimochodem, zasloužila si podle vás tahle kniha Magnesii Literu? Byla v něčem těžší než ty předchozí?

Ó, to neposoudím. Pár lidí říkalo, že je nevyvážená, jiní naopak zaznamenali stylistický posun. Kniha je zkrátka hotová a tím to pro mě vlastně končí. Jestli se povedla, či ne, je dávno mimo moji působnost, teď ať ji soudí jiní. Já můžu udělat už jedině to, že začnu psát další. Nebo si třeba koupit aquapark.

Na ten byste už měl?

Na ten nebudu mít nikdy, ani bych ho nechtěl, a tak jsem napsal další knihu.

A ta je už na trhu, Hovězí kostky, o mužích od muže. Je snazší psát o životě z pohledu muže?

Asi je jednodušší se snažit nepřevtělovat a psát víceméně ze své pozice. Což taky chlapi v literatuře skoro vždycky dělají. Ale v praxi si vážím nepoměrně víc ženského elementu.

Proč?

Ženské víc makají, víc se snaží, míň se rýpají v sobě, v lepších případech bývají sarkastičtější, vtipnější, mají větší nadhled.

V Hovězích kostkách jste se vrátil k povídkám. Máte tenhle žánr radši?

Mám. Povídka má své zákonitosti, musí mít začátek, rychlý oblouk a konec. Těším se na autorské čtení z téhle knihy. Mám kliku, že si můžu díky tomu, že jsem v Argu už nějaký čas zavedený, tenhle žánrový luxus dovolit. Kdybych s povídkami teprve začínal, tak mě pravděpodobně vyženou bičem.

Zvláštní, já mám jako čtenář povídky radši.

Já taky. Před usnutím, hezky jednu, než vám zabere prášek na spaní… Nevím, jestli něco berete, já si lupnu jeden prášek a vyberu si povídku, která mi hodí tak osm stránek. Bez problémů ji dočtu, pamatuji si, o čem byla, a húú do kanafasu.

První Magnesii Literu jste dostal před jedenácti lety za román O rodičích a dětech, který zfilmoval vcelku zdařile Vladimír Michálek. Nechystáte spolu něco dalšího?

O jedné jsme mluvili, ale je to otázka energie. Pustili bychom se rádi do Pravidel směšného chování, což je novelka o synovi, co vysype popel svého fotra do dunajské delty. Ale jak to dopadne, nevím. Museli bychom vyrazit do té delty.

Jak vlastně fabulujete sbíráte příběhy nebo fragmenty, které někde vyposlechnete a které pak dolaďujete? A do jaké míry je to fikce?

Každý čerpá z toho, co vidí a slyší. Nemusíte si přitom zrovna vylévat srdce, ale stejně každý píše o stavu svého osrdečníku. Kdybyste uspořádala expedici na Mars nebo do Plejád, stejně tam budete mít autobiografické prvky. Ti, co tam letí, letí tak trochu za vás.

Vaši hrdinové řeší často partnerské vztahy. Kamarádi s kamarády, synové s otci. O jejich (ne)možné trvalosti. Jaká je vaše zkušenost?

Kvalitní a silnej vztah může trvat čtrnáct dní, dva roky nebo celý život. Nebo taky dendva. Když si lidé dají, co v sobě měli nejlepšího, je možná rozumnější se rozloučit dřív, než se spolu začnou nudit. Sám nejsem nijak raněný z nepovedených vztahů, většina byla povedená. Ale nevydržela víc než dva tři roky. Měl jsem jen dva delší, jeden sedmiletý, druhý trval devět roků. Toho sedmiletého dodnes lituju. To byla evidentní šance být s někým napořád, ale prosral jsem to, co už…

Píše se vám líp ve vztahové krizi a o samotě, nebo naopak?

Krize a smutky psaní na jednu stranu moc nepomáhají. Jenže když s někým jste, nemůžete se do psaní tak položit, musíte brát ohled na druhého. Každopádně když chcete psát, musíte být v relativní rovnováze.

Pes taky není špatný. Někdo tím řeší samotu.

Jakej pes?

Řekl jste „když chcete psa, musíte být v rovnováze". Ne? Asi trochu šumujete…

To je fakt pes je taky dobrej. Teď zrovna jednoho mám; našel jsem ho před vietnamskou večerkou v dešti úplně vysílenýho, tak jsem ho vzal k sobě. První, co jsem udělal, bylo, že jsem ho vysprchoval.

Kde jste vzal psí šampón?

Normálně vodou od nejhoršího marastu. Pak dělal, že umírá, načež mi vyžral lednici a spal dvanáct hodin. No nakonec podle čipu patří nějaké paní, která na něj skrze svoje avantýry prdí, tak ho mám na starosti dvakrát třikrát za týden. Psa tedy mám tak napůl, jako všechno.

Vaše knihy odrážejí i určitý pocit ze společnosti jak vlastně vnímáte kulisy, ve kterých žijete?

Právě jako kulisy, obývané mentálně zničenými lidmi. Čímž neříkám, že se tu nedá žít. K tomu ale patří skutečnost, že my Češi a Moravani jsme jakoby utlučení, nejsme schopni vygenerovat vlastní postoj, názor, natož se bránit. Kdyby někdo přišel a chtěl nás obsadit, tak by se opět objevilo pár protestních nápisů na zdech a to by tak byla celá reflexe dané situace. Tím by to skončilo. Jsme veselí zbabělci.

Odpovídají někteří současní čeští autoři na otázky, o kterých přemýšlíte, nebo je málo těch, kteří reflektují opravdu svědomitě naši dobu?

Dobu svědomitě popisuje spousta autorů. Nečtu moc soustavně, ale zdá se mi, že víc pozoruhodných talentů je na Slovensku za ty nejznámější Lucia Piussi a Peter Pišťanek. U nich jako by trval původní smysl psaní dokumentovat dění, ať už v sobě, skrz sebe nebo v rámci společenských změn.

Co světová literatura?

Pro mě je klíčová ruská. Gogol, Babel, Bunin, Šukšin, German. I současní autoři, ti jsou ale u nás málo známí. Známe Pelevina, Limonova, Akunina nebo Pepperštějna, ale musejí jich tam být desítky, stovky. Ať jsou Rusové jací jsou, jejich kultura je zásadní. Literatura, film, divadlo nesmírně kompaktní celek. Pro mě je mnohem důležitější než západní. I když autoři, jako byl Raymond Carver, taky stojí za to, aby se k nim čtenář mnohokrát vracel. Ale ruská a polská kultura mi pořád připadají pro nás Středoevropany důležitější a nám bližší. Nicméně se tak málo překládají, že se sem dostane jen zlomek.

Čím to je? Postkomunistický komplex a potřeba odstřihnout se od východního bloku?

Možná je to dáno mimo jiné ekonomicky, nastala orientace na západní trh a přetrvává. Jistě to bude taky následek masové averze vůči Východu, což se dá pochopit. Ať tak, či onak, odklon od východní kultury je citelný. A je každopádně na škodu. Spousta tvůrčích talentů se odřízla od kořenů a dělají formálně zajímavé, v euroatlantické kultuře zhusta vídané věci, ale když to řeknu hodně banálně zmizelo srdce.

Jdeme po povrchu. To se odráží i v umělecké tvorbě, je to vidět na současných českých filmech.

No právě. Na těch je to vidět velice velmi.

Co vám tedy dělá radost? Třeba autorské čtení?

Jo, to je někdy radostné. Zejména když čtu ze své nejnovější, případně nedopsané knihy. To mám rád. Z povinnosti jezdívám do Vídně, kde se chytly německé překlady. Nejlepší publikum ale pravidelně zažívám v Brně a v Berlíně. Případně v Poličce, v Příbrami, v jižních či východních Čechách to jsou takové obrozenecké akce pro pár místních, ale taky mají atmosféru. Menší štace mám je asi nejradši. Je to sice za pár šušňů, přijde patnáct dvacet lidí, ale poslouchají. Ne proto, že nemají co dělat, ale protože chtějí vidět člověka, který ten text nahňácal. Pak jdeme často do místní restauračky, vykašleme se na literaturu a družíme se, jako by kolem panovalo 18. století. Většinou mi ujede autobus, přespím u někoho na gauči v předsíni, druhý den poděkuju a jdu pryč. To jsou stran veřejného čtení nejhezčí chvíle.

Autor: Jana Podskalská

23.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies