VYBERTE SI REGION

Spisovatel Jiří Hájíček: I nespolehlivý vypravěč má své kouzlo

Praha /ROZHOVOR/ – Na pultech v rámci Velkého knižního čtvrtku, který zítra startuje v Praze, je mezi dvanáctkou „vyvolených" poprvé. Spisovatel Jiří Hájíček, držitel Ceny Magnesia Litera za román Rybí krev, figuruje v seznamu nabízených titulů tradiční knižní akce s povídkovou novinkou Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.

15.10.2014
SDÍLEJ:

AUTOR LOKÁLNÍCH DRAMAT. Jsem snad historická postava?, táže se ironicky spisovatel, jehož Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku najdete ve čtvrtek na pultech v rámci Velkého knižního čtvrtku. Foto: Deník/ Václav Pancer

Co bylo impulsem, že jste se vrátil k povídkám? Hromadily se vám v šuplíku?

To ne. Většina z nich už někde vyšla, některé v časopisech, jiné v předchozích knihách. Tři jsou úplně nové, ty ke konci knihy. Ale myslím, že málokdo bude znát ty starší.

Jaký to je pocit vracet se ke starým textům – máte tendenci do nich znovu sahat?

Ano, tu potřebu jsem měl. S nakladatelem jsme vybírali ty nejlepší a trochu editovali staré texty. Je to pro autora vzácná příležitost, ještě jednou kriticky přehlédnout to, co napsal. Povídky jsou teď hutnější, protože dnes už píšu stručněji. Udělal jsem takový režisérský střih.

Podle čeho volíte žánr? Podle šíře tématu, objemu informací nebo je pro vás povídka cestou, jak si odpočinout od románu?

To je různé. Dvě jsem napsal na zakázku, což pro mě bývá obtížné. Ale zase je to zajímavá výzva. Někdy je to snaha zachytit určitou situaci nebo náladu. Některé ani nemají děj, pointu, vyjadřují jen atmosféru.

Vy při psaní románu často pracujete s archivy. Je těžké určit tu hranici, co zůstane autentické a co fikce? Jaký je recept na to, jak pracovat s historií?

Zrovna nedávno jsme na tohle téma – respektive jak se s historií nakládá v románu - diskutovali na komorním setkání, kde byly i spisovatelky Radka Denemarková a Kateřina Tučková. Organizovala to univerzita. Měli jsme dost protichůdné názory – Radka to vidí trochu jinak, ale my s Katkou Tučkovou jsme pracovali obdobně – ona při psaní Žítkovských bohyň, já u Selského baroka. Vyšli jsme z historických pramenů a archivů. Pro mě je navíc důležité, aby se daný příběh nějak dotýkal mě samotného. U Selského baroka nepřímý vliv rodiny z otcovy strany, například. Rybí krev zase vycházela z míst, odkud pochází rodina mé matky.

Téma si vás najde samo?

V podstatě. Na něco narazím, vyposlechnu, něco si přečtu v novinách, je to kombinace různého. Nejsem typ autora, který by si sedl ke stolu a řekl – tak o čem tak asi budu psát? Inspiruji se osudy lidí kolem mne, svého kraje, píšu o lokální historii. Nepostupuji shora dolů, že bych se odpíchl od nějakého globálního jevu či události. Nekalkuluju s tématy, musí to vycházet přirozeně z mé potřeby. Stavím zdola nahoru, ze zážitků a vzpomínek konkrétních lidí skládám příběh.

Paměť lidí ale nebývá vždy jednoznačná. Na tutéž věc mohou mít dva lidé různé vzpomínky…

Ano, individuální paměť je nespolehlivá, člověk některé věci z různých důvodů vytěsňuje, pak dochází k manipulaci s fakty. Ale i s formou nespolehlivého vypravěče se dá pracovat, má to své kouzlo. Konfrontace individuální paměti se zápisy z archivů je pak velké dobrodružství. Tam, kde se vzájemně střetávají, je právě život. A to mě baví. Pokusit se o ten syrový pohled, oproštěný od poplatnosti, bez mainstreamového výkladu.

Mimochodem, jak jste na tom vy s pamětí?

Příšerně, zjišťuju, že si nic nepamatuju. Nedávno se mě kdosi ptal na 80. léta a já měl mlhovinu.

Ve vašich románech sem tam vypadnou na hrdiny pověstní kostlivci ze skříní. Objevil jste během psaní některého z románů také nějaké tajemství vlastních předků?

V běžném provozu není čas ani ochota probírat rodinné věci. Málokdy na to přijde řeč. Ale bývají zlomové momenty, kdy se děti ptají rodičů – co dělali tehdy a tehdy. A je škoda, když není možné závažné rodinné trauma s nimi probrat. Jako v Rybí krvi, kde panuje takové to mlčení a o ožehavých věcech se nemluví. Přitom vztah dítě-rodič je nejvíce klíčový. Projevuje se to na vás celý život, leckoho může tohle mlčení negativně poznamenat.

V posledních letech vzniká řada knih, které se obracejí do minulosti, podobně jako filmy. Ani vy nepíšete o bezprostřední současnosti. Potřebují autoři větší odstup?

Jsou různé žánry, jimiž můžete uchopit současnost. I autoři, kteří se jí věnují. I mě to láká. Hodně se teď o tom diskutuje, že se tvůrci vracejí do historie nebo píšou o cizích krajích. Víte, svým způsobem do minulosti vždycky zabrousíte, i když píšete o dnešku. Pokud to nemá být povrchní, tak vás to do historie vtáhne. Přinejmenším proto, aby se odhalila jistá motivace postav nebo rodinné kořeny. Ale teď se podle mě současné romány psát začnou.

Proč myslíte?

Ono jde o to, co si pod tímhle pojmem představíte. Já se třeba nedávno bránil označení, že Rybí krev je historický román. Jsem snad historická postava? A protože myslím, že určitý odstup už máme, bude se psát kupříkladu o 90.letech. A to je už snad opravdu současná literatura. Aspoň doufám…

Velký knižní čtvrtek startuje

Letošní dvanáctka knih vybraná pro příznivce tradiční knižní akce dorazila do knihkupectví. Od zítřka ji najdete na pultech. A nejen to, budete mít možnost stáhnout je i do svých čteček a tabletů (http://www.kosmas.cz/vyklad/169/velky-e-knizni-ctvrtek/). Připraveny jsou slevové akce, setkání s autory a autogramiády, doprovodné programy proběhnou kromě Prahy i v Brně. Přijedou i dva zahraniční hosté, v Praze je v tyto dny Samuel Shem, Annick Cojeanová by měla přijet se svou knihu začátkem listopadu.

Dore Gold: Boj o Jeruzalém
Lyndsay Fayeová: Bohové Gothamu
Vladimír Pikora, Markéta Šichtařová: Lumpové a beránci
Samuel Shem: Duch místa
Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce
Jo Nesbo: Přízrak
Annick Cojean: Kořistí v Kaddáfího harému
Martin Sodomka: Jak si postavit motorku
George R.R. Martin: Rytíř sedmi království
Josef Formánek: Úsměvy smutných mužů
Kate Atkinsonová: Život za životem
Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Autor: Jana Podskalská

15.10.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Polský nejvyšší soud odmítl vydání Polanského do USA

Varšava - Polský nejvyšší soud dnes odmítl žádost o vydání světově uznávaného režiséra Romana Polanského do USA, kde mu hrozí trest kvůli sexu s nezletilou dívkou. Soudci zamítli stížnost podanou generálním prokurátorem a potvrdili verdikt soudu nižší instance. Dnešní rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání, informovala agentura PAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies