VYBERTE SI REGION

TV Šlágr? Život je příliš krátký na takové hrůzy

Liberec - Rozhovor s emeritním hudebním kritikem Janem Rejžkem, kterému nyní vychází publikace se všemi články z let 1974 - 1993. 

27.6.2015 7
SDÍLEJ:

JAN REJŽEK dnes nerecenzuje ani nekritizuje v současném tisku. Nechal si pouze rubriku Poslední slovo v Lidových novinách. Foto: Boris Kršňák

„Jak tohle vůbec můžete otisknout!" Tak nazval Jan Rejžek knižní soubor svých kritik, recenzí a rozhovoru z dvaceti let své hudebně-kritické kariéry. Součástí publikace jsou i dopisy od fanoušků recenzovaných kapel. Více nejen o tomto souboru povídal v rozhovoru sám vysloužilý hudební kritik, jak se sám Jan Rejžek nazval.

Někdy mi práce v tisku připadá marná. Redaktor píše články na jedno použití, které si lidé přečtou a pak spadnou do propadliště dějin. Knižním vydáním svých rozhovorů, kritik a recenzí jste to obrátil, gratuluji.

Nebyl jsem nikdy deníkový novinář. Jak praví podtitul, je to souhrn všech recenzí, kritik, rozhovorů, článků, které vycházely od roku 1974 do roku 1993 většinou v měsíčníku Melodie nebo v měsíčníku Gramorevue, i jinde. Teprve po listopadu 1989 jsem psal jednou týdně do tehdejšího Svobodného slova sloupek o hudbě. Jenže záhy jsem nastoupil do prezidentské kanceláře u Václava Havla, takže nebyl čas, abych sledoval muziku podrobně. Dá se říct, že jsem už před těmi dvaadvaceti lety s touhle profesí skončil. Proto mě lehce popuzuje, když promlouvám do televize nebo do rádia a uvádějí mě pořád jako hudebního kritika. Já už jím dávno nejsem.

Ale ještě píšete, je to tak?

V Lidových novinách dlouhá léta fejeton vždycky ve čtvrtek do rubriky Poslední slovo. O všem možném, o politice, o politice, o knížkách a občas také o hudbě. Ale nejde o žánr kritiky. Když to přeženu: Napíšu o tom, jak jsem byl na koncertě v Lucerně, a někomu spadla z balkónu kabelka na hlavu, což v recenzi nemá co dělat. Už jsem emeritní hudební kritik.

Dá se říci, že soubor článků „Jak tohle vůbec můžete otisknout!" je takovým hudebním svědectvím doby, kdy články vycházely.

Jestli mají články historickou hodnotu, to musí posoudit čtenáři. Musím se ale pochlubit, že jsem jeden z prvních, kdo tehdy dělal rozhovory s tehdy začínajícími zpěváky a zpěvačkami. Pamatuji si na Petru Janů, která přijela jako dvacetiletá dívenka z vesnice ve východních Čechách do Prahy. Udělala konkurz do Semaforu. Od první role v Kytici se rozjela její kariéra. Byl jsem u úplného začátku, kdy ještě nebyla zdaleka slavná. Můžu si tedy dovolit být na tyhle lidi tvrdší, když jsem byl u jejich startu. Na jednu stranu jsem jim pomohl, ale na druhou nemůžu za to, kam se dál vyvíjeli. Taky jsem dělal první rozhovor s Jiřím Schelingerem, který pak bohužel tragicky zesnul.

Pro mě je tento titul také velice důležité svědectví, protože je v něm jmenný rejstřík. Když na mě někdo v internetových diskuzích občas vytahuje, že jen kritizuji, tak ať si laskavě nalistuje a spočítá si, kolik procent je pochvalných a kolik záporných. Možná bude překvapený, že je to na půl.

Jak se díváte na socialistické umělce, kteří v tomto státě stále prosperují, národ je bezmezně miluje a rádia je omílají dokola? Myslíte si, že tento režim ovlivnil scénu našeho státu hodně?

Samozřejmě, že minulý režim ovlivnil všechno, i populární hudbu. V Melodii se tehdy hvězdičkovaly singly a elpíčka, pět bylo maximum, jedna hvězdička minimum. Každý měsíc se střídali tři kritici, takže když něčemu dali všichni pět, tak to byla opravdu kvalita a naopak.

A režimu začalo vadit, že zasloužilý nebo národní umělec dostal zdrcující ohodnocení a Melodii v roce 1984 rozprášil.

Je legrační, že Mladá fronta Dnes na to teď navazuje absurdním způsobem. Kritici dávají filmům, divadlům a koncertů procenta! Umění přece takhle nejde hodnotit.

Z čeho vychází název knihy: „Jak tohle vůbec můžete otisknout!", hádám, že z dopisu od čtenáře, či nějaký zhrzený umělec?

Nakladatelství Galén má rádo atraktivní názvy. Kniha o Karlu Krylovi se třeba jmenovala Akorát, že mi zabili tátu. Museli jsme najít něco podobného. Přiložili jsme k tomu kopie rozčílených dopisů a korespondenčních lístků od fanynek, které se pohoršovali, že si dovoluji něco napsat o Michalu Davidovi nebo o Katapultu. Hodně se tam opakovala věta „Jak tohle vůbec můžete otisknout!" Ať tedy čtenáři posoudí, jestli ty články ještě dnes působí tak buřičsky.

„Žádný dopis od fanoušků mě asi nešokoval. Ale překvapila mě forma. Reakce na recenzi Katapultu, která je v knize také otištěná. Napsala mi motostřelecká divize, asi dvacet kluků z vojny, takže to byla taková petice proti mně."

Psali tedy hlavně fanoušci? Samotní umělci ne?

Ne, ti ne. Přes manažery volali na ÚV KSČ. Nezdržovali se žádným psaním.

Vzpomenete si na dopis, který vás šokoval?

Šokoval asi ne. Ale překvapila mě forma. Reakce na recenzi Katapultu, která je v knize také otištěná. Napsala mi motostřelecká divize, asi dvacet kluků z vojny, takže to byla taková petice proti mně. Už tehdy jsem pořádal poslechové pořady a ty dopisy jsem tam četl. Některé umím skoro nazpaměť. Jeden je napsaný opravdu zvláštním jazykem, jakým mluví Babiš nebo mluvil Husák. „Keď jsem si přečítala vašu recenziu na Hanu Zagorovu, tak mi vlasy stály dupkom. Prečo ste sa oborili na něžnou ženu, ktorá, aj keď nemá děti, umí to zazpívať, ako by jich mela pět."

Koho jste nejvíce chválil?

To se dá poznat podle těch hvězdiček. Nehodnotil jsem jen hudbu, ale všechno dohromady. A když se k tomu přidaly odvážné občanské postoje… Takže pochopitelně tehdejší folkové sdružení Šafrán… stejně tak jako kapely, které vystupovaly na Pražských jazzových dnech. Fungovala přímá úměra, že zpěváčci, co se snažili na spartakiádách a na festivalech tzv. angažované písně, ani umělecky za nic nestáli.

Koho jste naopak nejvíce kritizoval?

Taky si to laskavě nalistujte. Nechci se vracet ke sporu s Helenou Vondráčkovou, který se táhl šest let. Ale ti, co hystericky vykřikují, že jsem ji odjakživa jen kritizoval, ať si najdou, kdy jsem ji chválil a proč. I z tohoto důvodu je pro mě tento soubor cenný. Lidé nemají paměť nebo tehdy nečetli Melodii. Kdyby si tu mou knížku otevřeli, rozšířily by se jim třeba obzory, oprostili by se nepoučené apriorní zaujatosti a zjistili by, že podle mne i ona tehdy natočila nejednu kvalitní píseň.

Zavítal jste někdy na hudební web Hudební masakry nebo hlasoval v Anketě Zlatý David?

Ne, a nejen z nostalgie. Nezapomeňte, že Melodie byla za normalizace jediná, která se tehdy kriticky zabývala hudbou. Na Slovensku byl ještě měsíčník Populár. Supraphon sice vydával Gramorevui, ale teprve, když tam přišel mladý redaktor Vojtěch Lindaur, udělal z něj časopis, kde se taky recenzovalo. Vliv papírových hudebních magazínů není nyní skoro žádný.

Dnes si každý psavec založí blog, kde se vyjadřuje ke všemu, co ho baví. Je mi líto, že ty blogy nemám moc čas sledovat. Ale nevšiml jsem si, že by se objevila postava výrazně mladšího hudebního kritika, který by mě zaujal. V Lidových novinách nejraději čtu Pavla Klusáka, byť už není nejmladší. Je to člověk, který píše hodně dobře a zejména o hodně alternativních kapelách. A v Respektu Pavla Turka, který muzice rozumí a umí to sdělit.

„Koho jsem nejvíce chválil, se dá poznat podle hvězdiček. Nehodnotil jsem jen hudbu, ale všechno dohromady. A když se k tomu přidaly odvážné občanské postoje…"

Co říkáte na revivalové kapely?

Vůbec nechápu, proč se někdo chodí dívat na kopii. Rozumím tomu u Beatles, kde jsou všichni už skoro mrtví, ale než bych se šel podívat na revival, raději si koupím v bazaru nějakou starou desku a pustím si originál. Nepotřebuju k tomu zoufalou imitaci.

Co říkáte například na hudební stanici Šlágr TV?

Ano, vím o ní. Život je ale příliš krátký na to, abych sledoval takové hrůzy.

Cítíte se svou profesí nějak poznamenaný? Chodíte stále na koncerty a posloucháte nové desky? Nebo už je to pro vás jen výjimečná kratochvíle?

Pochopitelně si vybírám. Nechodím na všechno. Tím, že se hodně zajímám o world music etnickou hudbu, tak si nemůžu nechat ujít Respekt festival, což je výkladní skříň těch nejlepších afrických a asijských kapel a tam naberu plno inspirace pro své poslechové pořady.

Jednou ročně komentujete přímé přenosy udílení cen Grammy.

Ano, pro Českou televizi s Danou Hábovou ze studia z Brna. Rok co rok je tam mnoho nových jmen. Člověk se musí do rána navrčet informace, aby o nich dal dohromady základní vědomostí. Pokaždé mě tam někdo zaujme, seženu si cédéčko a pak ho hraju na těch poslechovkách. Šířím osvětu jako kdysi páter Vrba a moc mě blaží, že po pořadu chodí posluchači a opisují si názvy cédéček, protože to je hudba, kterou ten Duhanův přihlouplý Radiožurnál nikdy nezahraje.

Autor: Hana Langrová

27.6.2015 VSTUP DO DISKUSE 7
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies