VYBERTE SI REGION

Malíř Jaroslav Vašta: Zakázku jsem odmítl jen jednou. Byl v tom lev

Tábor /ROZHOVOR/ - Na kus řeči s táborským malířem, který letos v Kostnici zaujal svou kolekcí obrazů inspirovaných Starým Městem v Táboře. Výstava se uskutečnila v červenci a srpnu… Pokud se vám dostaly do ruky noviny Südkurier ze začátku letošního července, dozvěděli jste se, že v Kostnici uspořádali táborskému malíři Jaroslavu Vaštovi výstavu. Autor článku v německých novinách se zmiňuje o nádherných náladách, které malíř dokáže vykouzlit na svých olejomalbách, připomínajících holandské mistry.

23.9.2012
SDÍLEJ:

Malíř drží v pravé ruce dílo na zakázku – vyzdobenou lustrovou kouli, a v levé obraz pro radost – spící dívku s mobilem. Foto: Deník/ Josef Musil

Ne všichni ale na Táborsku odebírají Südkurier, a proto jsem se k Jaroslavu Vaštovi vypravil do jeho ateliéru v Klokotech. Na kus řeči.

Odmítl jste někdy zakázku?
Jenom jednou. Snad mi bude omluvou, že jsem se hrozně bál.

Zadavatel byl snad agresivní?
Vůbec ne. Byl to můj známý, se kterým nemám žádný problém. Libor Hrubý, ředitel Zoo Tábor-Větrovy.

Proč jste mu odmítl?
Nejdřív jsem neodmítl. „Přijede k nám do zoo natáčet televize Prima," řekl mi Libor, „a já bych byl rád, kdybys mi pomaloval plechovou boudu, kde jsou medvědi. Nějaké buky, smrky, prostě les." „No jo, ale neublížej mi ti medvědi?" „Nemusíš mít strach, jsou jen dva a my je zavřeme, než přijedeš." Nakoupil jsem barvy na plech a přijel jsem do zoo. Medvědi – opravdu zavření v boudě z vlnitého plechu. Ze tří stran měla bouda okýnka a v nich nikdo. Asi budou celou dobu spát. Výborně. Přiložím štětec na stěnu, a najednou bum! Medvěd zevnitř praštil tlapami přesně do místa, kde jsem táhl linku. A hned strčil hlavu do okýnka, co já na to.

A co vy?
Strachy jsem odskočil. Když jsem se uklidnil, znovu jsem se postavil ke stěně, jedu štětcem, a zase bum!, a medvěd vykouknul. Ale to byly rány! Celá bouda se otřásala. Hned jsem volal Liborovi: „Tohle dělat nebudu, ten medvěd za chvíli prorazí zeď."

Předpokládám, že vás ujistil, že se to nemůže stát…
Přesně tak. Přistavil jsem tedy svoje auto s otevřenými dveřmi těsně k výběhu, abych do něj skočil, kdyby na mě medvěd vystartoval. Maluju dál, ale rány jsou pořád silnější. Volám ještě svému kamarádovi Pepíčkovi. Bydlí na Slovensku a  vyzná se v medvědech. „To neznáš medvědy," varuje mě Pepíček, „i když za sebou stihneš zaklapnout auto, tak on těma drápama otevře kapotu jako konzervu…" Od té chvíle jsem maloval s ještě větším strachem. Bum! Bum! Srdce jsem měl až v krku. Při každé ráně jsem si vzpomněl na další Liborova slova: „A neboj, okolo bude vypnutá elektrika, aby tě to nezabilo." A ještě ke všemu mi auto obstoupily lamy. Celé stádo! Některé chodily kolem mě a zíraly mi do očí. Takže mě nezabije proud, ale sežerou mě medvědi a lamy na to budou koukat, říkal jsem si v duchu. Když jsem práci dodělal, okamžitě jsem odjel a Liborovi jsem zatelefonoval: „Hele, máš to hotový a honorář mi přivez domů, já už tam nepojedu." Libor, jako by přeslechl, co jsem mu řekl, hned povídá: „Mám pro tebe další práci. Koupili jsme lva." A to bylo poprvé v mojí profesi, kdy jsem se ze zakázky vykecal.

Začátkem letošních prázdnin jste svými obrazy reprezentoval Tábor na výstavě v partnerské Kostnici. Tahle zakázka, doufám, byla příjemnější…
Nesporně. Chtěli čtrnáct obrazů táborských uliček. Namaloval jsem čerstvé, jen pro ně.

Jak jste se dozvěděl o možnosti vystavovat v Kostnici?
Díky městu Tábor. Letos v březnu jsem došel na kulturní odbor, že bych rád uspořádal výstavu v zahraničí. Ochotně mi dali kontakt na Veroniku Müller, která v Kostnici zastupuje organizaci Německo-český svaz. Paní Müllerová mi nejdřív odpověděla, že už mají plno a zařadí mě až na další rok, ale pak mi zavolala, že jim vypadl jeden autor a mohl bych uspořádat výstavu začátkem července. V krásném Palmovém domě, který trochu připomínal botanickou zahradu.

Paní Müllerová? To zní jako ze Švejka…
Švejk mi dokonce hrál na vernisáži. Paní Müllerová má smysl pro humor a pozvala i pražského harmonikáře, který jako Švejk vypadá a zpívá staropražské písničky.

Líbilo se vám v Kostnici?
Ohromně. O Táboře se říká, že je městem příjemných hospůdek, ale v Kostnici je jich snad ještě víc. A v těch hospůdkách dobrosrdeční lidé. Člověk si tam sedne k prázdnému stolu a hned se  k němu někdo přitočí a  chce si povídat. Ne jako u nás, kde každý nejradši sedí sám.

Co lidé v galerii říkali na vaše obrazy?
Shodli se, že táborské uličky mají stejnou atmosféru jako ty jejich v Kostnici. Jeden starší pán mi to vysvětlil: „Víte, Kostnice měla za války štěstí, že leží na hranicích se Švýcarskem. Když spojenci bombardovali německá města, nad Kostnicí si nebyli jistí, jestli nepatří Švýcarsku. Radši ji ušetřili. Proto tu máme středověké památky neporušené – jako u vás. Když se na vaše uličky dívám, mám pocit, jako bych v nich už někdy chodil. Kdybych neměl nemocné nohy, hned bych se k vám přijel podívat." I ostatní návštěvníci říkali, že si musejí do Tábora dojet. Doporučil jsem jim Táborská setkání. Přivezl jsem s sebou hromadu propagačních letáků, které mi předtím dali v táborském infocentru, a lidé si je se zájmem brali.

Opravdu pak do Tábora přijeli?
Někteří ano. Třeba paní Müllerová prozradila o své dceři: „Naší Kristině je třicet, a ještě nebyla v Táboře. Měla by to napravit." Povídám s úsměvem: „Ono to vlastně není třeba, když to u vás vypadá podobně jako u nás." „Ne, ne," řekla paní Müllerová, „jen ať Tábor navštíví, protože v Kostnici všichni mluví o Táboře." Tohle skutečně zaznělo a  rozhodně to nebyla jen zdvořilost vůči hostovi. „Já se k vám tedy přijedu podívat na ty městské slavnosti," rozhodla se Kristina. „A dáme si na náměstí panáka," lákal jsem ji. Skutečně přijela. S maminkou. Při té příležitosti mi přivezly zbytek neprodaných obrazů z výstavy. Jen toho panáka jsme si nedali, protože zrovna byla prohibice na tvrdý alkohol.

Zopakujete někdy cestu do Kostnice?
Už se tam nechystám, i když se mi tam líbilo. Strašně nerad cestuju. Říkám o sobě, že jsem jezevec klokotský a nejdál jsem byl v Dražicích. Úplně nejradši jsem zalezlý doma v „noře", u svých štětců a barev.

Namaloval jste si kostnické uličky?
Ne, nemám rád, když mi při malování koukají lidi přes rameno. Kamarád řidič – to je ten Pepíček, který mi radil s medvědy – mi Kostnici nafotil. Zkusím něco podle fotek.

Není to škoda, malovat podle fotografií?
Kdepak. To není žádná degradace malířství. Malíři si už dávno před vynálezem fotoaparátu promítali obraz na papír pomocí camery obscury. A jsem přesvědčený, že ani není vůbec na škodu, když si čas od času i zkušený malíř udělá kopii nějakého mistrovského obrazu. Bývalo přece dobrým zvykem, že malířští učni chodili do galerií kopírovat staré mistry.

I vy děláte takové kopie?
A rád. Z úcty k mistrovi pak pod takový obraz napíšu třeba „Podle Rembrandta Vašta".

Takže si vezmete malířské náčiní a jdete do galerie?
Jako předlohu používám fotoreprodukce. Teď už si takové obrazy cíleně nevybírám, protože občas přijde zákazník, přinese si vlastní fotoreprodukci a zadá mi udělat kopii. To je výzva.

Můžete se vy, zkušený malíř, při kopírování ještě něco naučit?
Jistě. Nedávno jsem třeba úplně změnil názor na modernu, která se mi předtím nelíbila. Měl jsem rád hlavně klasickou malbu, jak ji dělali malíři přibližně do devatenáctého století. A najednou se tu u mě objevila paní a povídá: „Pane Vašta, já mám v místnosti skříňku od rozvaděče a ráda bych ji zakryla kopií obrazu od Picassa. Tady toho," a dala mi do ruky reprodukci vystřiženou z časopisu. Picasso! Uznávám ho, ale nikdy to nebyl můj šálek čaje.

Jak jste si s tím poradil?
Zkrátka jsem se do toho pustil, ale kopíroval jsem něco, k čemu jsem neměl žádný vztah. Domluvil jsem se s paní, že se bude chodit dívat, jak práce pokračuje. Brzy se ukázalo, že má vytříbený vkus a rozumí modernímu malířství. „Je to dobré, ale ty přechody by měly být jemnější," poradila třeba. Nakonec jsem pod jejím vedením toho Picassa namaloval, a když si obraz odnesla, Picasso ve mně zůstal. Pronikl jsem do jeho duše, pochopil jsem ho. Znovu jsem se o něj začal zajímat. Nejvíc mě oslovilo jeho období abstraktního kubismu, kterému se říká analytický. Zkusil jsem si namalovat po svém několik obrazů v tomhle stylu a zjistil jsem, že mě to baví. A hlavně mi to něco dává.

Ale i tak vás lidé nejvíc znají jako autora táborských zákoutí v duchu malířského odkazu Jakuba Schikanedera…
Pozor, v Telči na náměstí sídlí Galerie Wimmer. Majitel, Jan Wimmer, ode mě bral dlouhá léta osvědčené motivy. Když jsme se víc seznámili, přivezl jsem mu kolekci vlastních kubistických obrazů. Galerista byl na rozpacích. Na takového Vaštu nejsou zákazníci zvyklí. „No tak jo, zkusíme to na měsíc," rozhodl. A kupodivu, obrazy si svoje kupce našly. Vlastně kupci si našli svoje obrazy. Lidé totiž většinou nekupují obrazy s přesnou představou. Podvědomě hledají takové, při kterých se jim vybaví příjemná vzpomínka nebo pocit, který někdy zažili v úplně jiných souvislostech.

Přejdete tedy od inspirace Schikanederem ke kubismu?
To určitě neplánuju. Kubismus ke mně přišel v pravý čas. Malovat pořád v jednom stylu, to není ono. I před Schikanederem jsem měl svoje oblíbená období – realistické krajiny nebo impresionismus. Ano, je pravda, že táborská zákoutí se lidem líbí, ale když člověk nějaké téma a styl maluje dlouho, stává se z toho řemeslná manýra. Někteří malíři si v ní dokonce i libují; já bych se z ní asi zbláznil. Kdykoliv cítím, že by se manýra mohla ozvat, udělám si výlet do kubismu.

Dá se ještě v malířství vymyslet něco úplně nového?
Všechno už tu bylo. V padesátých letech minulého století malíř Jackson Pol-lock předvedl úplný extrém, když intuitivně stříkal barvy na obrazy a šlapal do nich. Ale snažení výtvarných novátorů nebylo marné. Oni vlastně nám, kteří jsme přišli po nich, ukázali všechny možnosti. Máme z čeho vybírat, jen se to musí dělat vkusně, elegantně.

Odsuzujete komerci v umění?
To je vlastně opačný extrém. Proč o tom filozofovat? Ať si to rozhodnou lidé sami. Buď si obraz koupí a mají z něj radost, anebo ne.

Na čem teď pracujete?
Z táborských zákoutí a  kubismu mě vytrhla nečekaná zakázka. Vyzdobit sedm skleněných lustrových koulí do motelu v Měšicích. Téma – nahé ženy a aby to vypadalo jako vitráže. Téma sice příjemné, ale jde to hrozně zdlouhavě. Vždycky můžu pomalovat jen malou plošku na vrchu koule a  pak musím čekat, až malba zaschne, aby nestékala.

A co si malujete jen tak pro radost?
Takové malování mám nejradši, ale inspirace musí přijít úplnou náhodou. To jsem třeba nedávno jel vlakem z Prahy. Najednou do kupé vstoupila nádherná kočka, sedla si proti mně, hodila obě nožky na sedadlo, vzala do ruky mobil a hrála hry. Chtěl jsem ji poprosit, jestli bych si ji směl vyfotit, abych pak namaloval obraz. Ale neodvažoval jsem se. A ona najednou usnula. Rychle jsem sáhl pro foťák a cvak. Doma jsem se hned dal do malování. Když jsem pod ni namaloval skutečné fialové sedadlo z vlaku, nějak to na obraze nefungovalo. Lepší by bylo, kdyby seděla na zídce, za kterou je zahrada. A tak jsem to namaloval právě tak. Až mi kamarád Pepíček pošle fotky z Kostnice, budu postupovat podobně. Každý Kostnici pozná, ale dám tam i něco ze svojí fantazie. A pak že je škoda malovat podle fotek…

JOSEF MUSIL

Autor: Redakce

23.9.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies