VYBERTE SI REGION

Vlastimil Vondruška: Mně se nadpřirozené síly vyhýbají

Se spisovatelem a historikem Vlastimilem Vondruškou o jeho nejnovější knize Vražda na Bezdězu, literární imaginaci a nárůstu dětí po zbožných poutích…

11.6.2015 1
SDÍLEJ:

Vlastimil Vondruška.Foto: Deník/Martin Divíšek

Vydal jste dvacátou jubilejní knihu s Oldřichem z Chlumu. Není to poprvé, co situujete příběh na Bezděz. Máte k hradu nad Máchovým jezerem něžný vztah?

Abych neměl, vždyť žiji téměř v podhradí. Před mnoha lety jsem se totiž odstěhoval z Prahy. V té době jsem už psal své první historické detektivky, ale z renesanční doby. Jakmile jsem však měl před očima vznosnou siluetu Bezdězu, říkal jsem si – tady by se mohly odehrávat úžasné příběhy.

A nakonec jsem si řekl, že se pokusím literárně vkročit mezi rytíře do středověku. Logicky mne cesta vedla k Přemyslovi II. Otakarovi, protože Bezděz je jeden z mála našich hradů, který si zachoval původní, dalšími stoletími neposkvrněnou dispozici.

Čím to?

Středověcí památkáři tu asi byli ostražitější než u jiných hradů. Ale vážně. Po třicetileté válce tu sídlili mniši, kteří z Bezdězu udělali významné poutní místo, které jim zaručovalo slušné živobytí. Díky tomu byli líní, nutno říci, když už to byli služebníci Páně – chvála bohu!

A tak se nám Bezděz zachoval ve středověké podobě. Pokud na něj vystoupíte, přímo cítíte jeho majestátnost, protože on byl svým způsobem tak trochou panovníkovou provokací směrem k místní šlechtě.

Proč?

Vlastimil Vondruška.Středověk si potrpěl na symboly, ale na druhou stranu se nezatěžoval maličkostmi jako jsou třeba katastrální úřady. Tehdy se hranice pozemků určovaly podle vzhledu terénu, například od řeky k cestě.

Velká panství se původně vymezovala třeba tím, kam rytíř dohlédne ze svého hradu. A teď si představte, že do krajiny, kterou ovládají Markvartici a Ronovci, vstoupí král a postaví hrad na kopci, z něhož je vidět na všechna jejich sídla. Vidím vás a vy mě budete poslouchat! A ještě svěří hrad tak schopnému muži, jako byl můj literární hrdina Oldřich z Chlumu. To je přece muselo pořádně naštvat.

Předpokládám, že jako spisovatel žijící pod Bezdězem jste na hrad mnohokrát vystoupil. Zažil jste tam někdy něco mimořádného, mystického?

Ne. Jsem pragmatik a na mystiku nevěřím. Takže mně se nadpřirozené síly vyhýbají.

A nezkoušel jste na Bezdězu třeba přespat? Možná by se nějaká Bílá paní objevila.

Na Bezdězu ne, ale za mlada jsem na několika hradech přespal. Tedy, abych byl přesný, na zříceninách, pod širým nebem. Později pak na hradech vznosnějších, které měly dokonce i střechu, za příslib kastelánům, že je někdy navštíví má spisovatelská múza. Ale ani pak nic. Ani Bílá paní, ani bezhlavý templář.

Přiznám se však, že dnes už na nocování v hradních zdech moc času nemám. Ne že bych hrady dál nenavštěvoval. Rád se vracím na známá místa, nebo hledám zajímavá nová, ale pokud možno sám. Potřebuji si sednout do ústraní a prožívat si imaginaci místa. I když mne nadpřirozené síly obcházejí velkým obloukem, někdy se mi přihodí, že se mi před očima začnou odvíjet scény z dávné minulosti, které se snad na onom místě skutečně staly.

Například?

Já si dlouho myslel, že to je jen má bujná fantazie. Leč jednou se mi stalo, že jsem jel nedaleko Třeboně po malé silničce místy, kde jsem nikdy v životě nebyl. Přede mnou bylo návrší a ještě než jsem ho přejel, v hlavě se mi mihl kratinký výjev – mlýn, který hoří a drancují v něm vojáci. Návrší jsem přejel, mlýn tam byl, a jak jsem později zjistil, za třicetileté války ho žoldnéři vypálili.

A pak že nejste mystik!

Pořád si myslím, že nejsem. Pokud bych jím však chtěl být, pak bych byl rád převtělením Petra Voka. Ostatně, i ten mlýn ležel na jeho panství.

Dokáže vás ještě vůbec nějaký hrad něčím překvapit?

V mém věku člověka už máloco překvapí. Ani hrady, ani lidé. Já se navíc, pokud chci nějaký hrad navštívit, vždycky svědomitě připravím. Nastuduji si jeho dějiny, topografii, prostě vše důležité, abych se na místě nemusel rozptylovat fakty. Pak se mohu lépe vcítit do atmosféry, jaká tam vládla kdysi. Stoupnu si pod hradby a představuji si pocity útočníků, nebo se naopak krčím na podsebití a hrad bráním. Budovat si podobné pocity je pro mne velice důležité při psaní. To pak nelituji trmácet se do nekonečného svahu, abych se nakonec propocený na nit dostal k hradu, z něhož se zachovalo deset kamenů. Ale ty kameny bývají obvykle na kopci s nádherným výhledem. Já totiž vždycky miloval kopce, hory a vrcholy.

Který hrad vám dal nejvíc zabrat?

Z hlediska času i námahy určitě dávná dácká pevnost v Rumunsku. Leží kousek za Brašovem a pod kopec, na němž ruiny leží, se jde skoro celý den údolím, jímž nevede silnice, ale jen dřevařská úzkokolejka. Neustále podél řeky. Přesně tak tudy kráčely římské legie, když chtěly potrestat vzpurného dáckého krále Decebala. A když navečer dorazíte na konec údolí, tak k oné pevnosti je to ještě asi tři sta metrů, bohužel kolmo nahoru.

Skála se sice dá obejít, ale skutečným pralesem a trvalo by to několik hodin. Jako horolezec ve výslužbě jsem to tedy vzal skalním komínem a pevnost jsem hrdě dobyl.

Vlastimil Vondruška.Vydal jste řadu knih inspirovaných historickými postavami a motivy. Ještě nejste vyčerpaný, pořád chodí nápady?

Zatím ano. Pokud se cítím při psaní trochu opotřebovaný, je to spíše nad populárně-naučnými tituly. Problém je v tom, že suma pramenů není pro středověk nekonečná a člověk, pokud se desítky let věnuje jejich studiu, naráží stále na stejné údaje. Nic převratného se prostě objevit nedá a člověk obrazně řečeno vaří neustále ze stejných surovin. Ale historické romány, to je bezedná číše, z níž můžete pít neustále. Stejně jako se třeba hudebnímu skladateli v hlavě ozývají hudební motivy, mně se hlavou neustále honí příběhy. Spíše je musím krotit, protože nápadů je často víc, než se dá zpracovat.

Hrady a zámky jsou vděčnými místy letních návštěv během dovolených. Mimochodem, znali vůbec jejich někdejší obyvatelé termín dovolená?

Dovolená je vynález moderní doby a nejsem si jistý, zda ideální. Naši předkové znali cosi, co bychom označili jako aktivní volno. V mezích možností cestovali, odpočívali, ale jen tehdy, pokud to šlo. Pokud neměli nějakou naléhavou práci. Na odpočinek nebyl zákonný nárok, byla to odměna.

Pro naše předky v době knížecích Čech bylo příjemným vytržením z všednosti třeba to, když jednou za rok opustili svou vesnici a vydali se do nejbližšího knížecího dvorce na trh a na zasedání krajského soudu. 

V době renesance si měšťané stavěli před hradbami města dvorce, kde trávili soboty a neděle jako dneska my na chalupách. Renesanční šlechta s oblibou jezdívala do lázní. Ale snad nejoblíbenější kratochvílí byly náboženské poutě. Chodívalo se na místa vzdálená i několik dní chůze. S sebou si lidé nosili jídlo a dostatek piva, na cestě stály příjemné šenky, stánky se zbožím (suvenýry z poutí známe již ze 14. století). A vždycky devět měsíců po zbožné pouti mnohonásobně vzrůstala porodnost.

Mezi námi – co vy? Umíte odpočívat? Při tom množství knih, co vychrlíte, se mi nezdá, že byste znal slovo dovolená…

Odpočívat je také umění, kterému se celý život učím. I přes svůj věk se snažím trochu sportovat a pracuji na zahradě. Ale jinak si pravidelně s manželkou Alenou dopřáváme dovolenou, obvykle jezdíváme lenošit do lázní. Pro mne však jsou svým způsobem odpočinkem i mnohé činnosti spisovatelského řemesla. Mezi takové patří rozhodně mé výpravy za čtenáři do knihoven. Takových pořádám minimálně padesát ročně.

Myslím si, že bez kontaktu s čtenáři nejde ani pořádně psát. Jsou autoři, kteří tvrdí, že je jim jedno, zda bude někdo jejich díla číst, protože oni jen realizují svou uměleckou duši. No nevím, já v každém případě píši pro čtenáře. Chci, abychom si rozuměli, zajímá mne, jaké věci ho těší, jaké mu vadí, co od příběhů očekává, co mu v nich chybí.

Pro mne je smyslem spisovatelské práce dávat lidem naději a víru, že život pozemský má navzdory strastem smysl a je krásný.

Jste úspěšný a plodný spisovatel. Na západě to lidé jako vy často řeší týmem lidí, které mají na to, aby jim rozepisovali určité motivy a nápady. Nezkoušel jste to?

Vlastimil Vondruška.Ani náhodou. Navíc si myslím, že podobné představy jsou tak trochu fikcí. Snad to funguje u filmových scenáristů. Spisovatel si maximálně může nechat připravit rešerše k určitým záležitostem. O příběhu se může radit s někým blízkým, ale vymyslet si ho musí sám.

V praxi existují dva odlišné postupy. První je přístup podobný práci architekta. Vytvoříte algoritmus a do detailu promyslíte osu děje. Tu pak jen „obalujete" dialogy.

Druhý způsob, který vyznávám i já, je imaginativní. Příběh při psaní prožíváte bez nároku na to, aby měl autor vše do detailu promyšlené. Takhle psal třeba otec Maigreta George Simenon. V praxi to vypadá tak, že vymyslíte situaci a čekáte, kam vás jednající postavy dovedou. V takovém případě můžete těžko rozdělovat úkoly nějakému hypotetickému týmu.

A co historické romány jako třeba vaše Husitská Epopej? Ty přece nelze psát imaginativně.

Ano a ne. Vždycky si připravím historickou osu a do ní logicky včlením skutečné historické události, kterých se musím držet. Ale v Husitské Epopeji nevyprávím jen o historických postavách, hlavními hrdiny jsou členové rozvětvené rodiny píseckých Prokopů. A ti samozřejmě žijí své osudy, i pro mne samotného někdy překvapivé.

Momentálně připravujete jejich třetí díl. Co pak?

Další román o Oldřichovi z Chlumu, který tentokrát zavítá do Horních Uher. Mí přátelé ze Slovenska na mne totiž útočili tak dlouho, kdy ho k nim pošlu, že jsem nakonec podlehl. A abych nebyl nevděčný k mému druhému hrdinovi, písaři Jiřímu Adamovi z Dobronína, připravuji příběh, který bych rád situoval do Jáchymova.

Do toho nehostinného místa s chmurnou minulostí?

Proč chmurnou? Tak ji možná vnímají lidé, kteří nechápou, že historie pojímá rovnocenně skutky desítek generací. Pro mne je Jáchymov hospodářský klenot renesančních Čech. Záleží na úhlu pohledu.

Pokud hovoříme o nedávných dějinách Jáchymova, vybavuje se mi Solženicynův román Jeden den Ivana Děnisoviče, který mne v mládí literárně hodně ovlivnil. Hrdina románu prožije během jednoho dne v Gulagu na Sibiři nepředstavitelné útrapy, ale když večer uléhá k spánku, říká si, že prožil vlastně šťastný den. Míra štěstí je zkrátka velmi relativní a já měl vždycky tendenci hledat v životě spíše to lepší.

PhDr.Vlastimil Vondruška, CSc.
• Narodil se v roce 1955 v Kladně.
• Vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
• Působil v Národním muzeu v Praze.
• Je autorem řady výstav.
• Věnuje se publicistice a literatuře.
• S manželkou Alenou založil sklárnu Královská huť v Doksech.
• Od 25.6. najdete v Deníku plném života pravidelně jeho příspěvky věnované cestování po památkách Česka.

Autor: Jana Podskalská

11.6.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies