Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Výstavu Karla Malicha na Hradě navštívilo přes 33 000 lidí

Praha /ROZHOVOR/ – V Jízdárně Pražského hradu ve středu skončila výstava děl Karla Malicha. Navštívilo ji za tři měsíce přes 33.000 lidí, řekl galerista Zdeněk Sklenář, který se na výstavě spolu se Správou Pražského hradu podílel. I poslední den výstavy lidé na vstup čekali ve frontě. Osmaosmdesátiletý autor, jeden z nejuznávanějších umělců české výtvarné scény, přišel návštěvníkům podepisovat publikace o svém díle i své texty, které se v Jízdárně prodávaly.

9.5.2013
SDÍLEJ:

Karel Malich na slavnostním ukončení své výstavy 8. května v Jízdárně Pražského hradu.Foto: ČTK

Galerista Sklenář také výstavou prováděl některé hosty, na poslední chvíli si výstavu přišla prohlédnout například ministryně kultury Alena Hanáková. Na tuzemská měřítka velká návštěvnost Sklenáře překvapila a potěšila.

„S velkým napětím jsme očekávali, v jakém stavu je česká společnost, jak přijme něco tak zázračného a současně obtížného ve vizuální podobě, jako je Karel Malich. Ukázalo se, že náš národ je velecitlivý, a dokonce zbožný, protože dílo, které vyzařuje zbožnost, dílo Karla Malicha přivedlo do Jízdárny Pražského hradu více než 33.000 diváků," řekl Sklenář. „To, že sem chodily celé generace, od nejmladších lidí v doprovodu babiček a dědečků, základní i vyšší školy, … je, domnívám se, velikánským dokladem toho, že naše společnost je citlivá vůči kráse, a na to můžeme být hrdi," míní.

Galerista je s návštěvností spokojen

Sklenář, který patří k nejznámějším českým soukromým galeristům, se Malichově tvorbě věnuje dlouhodobě, patří mezi umělce, které často vystavuje. Donedávna se tak dělo v jeho galerii na Smetanově nábřeží, kterou však zničil koncem dubna výbuch plynu. „Vnímám neštěstí, které se mi přihodilo v podobě ztráty galerie na Smetanově nábřeží, jako apokalypsu krásy, pro mě osobně, ale současně ten apokalyptický rozměr má charakter obrovského podnětu pro další cestu. Domnívám se, že toto jsou okamžiky, které mohou posílit, sjednotit nás," uvedl galerista.

Váží si pomoci, kterou mu mnoho lidí poskytlo. „Galerie i vnitřní zařízení je zcela zdevastováno, došlo k nevratným škodám, ale věřím, že to všechno se časem vyřeší a výstavní činnost galerie se vrátí do svého obvyklého formátu," doplnil. V minulých dnech jednal s městskou částí Praha 1 o možných náhradních prostorách, ve kterých by pražskou pobočku své galerie mohl zřídit.

Malíř světla, sochař kosmu

Rozhovor Petra Volfa s Karlem Malichem

Když se probírám vaším rozsáhlým dílem, zdá se mi, že jste jako jeden z mála českých umělců opravdovým objevitelem. Cítíte se jako vynálezce?

Já nic nevynalézám, ke mně to přichází. Zjistil jsem, že i když si myslím, že dělám bejkárny, byla by škoda, kdybych je nezaznamenal. Někdy jsem si říkal: „No to je ohromný, ale teď se mi do toho nechce, zítra to udělám." A potom jsem to zapomněl, vypaří se to, proskočí tam něco jiného. Říkal jsem si, co to je za nástupy a kde se odehrávají, jestli v mozku nebo kde nebo v celém těle… Ono je to jedno, asi nikdo nepotvrdí, kde se to odehrává. A když to vznikne, ptáme se, jaký to má smysl.

Co vás na tvorbě nejvíc uspokojuje?

Když ji dělám. Tvorba samotná.

Tvoříte snadno? S radostí?

Neumím si představit, že bych se s tím trápil, že bych něco zvětšoval a předkresloval. Zrovna včera jsem koukal, jak všechno do sebe perfektně zapadá, kompozice, a přitom je to jakoby napsané. Jen mi to bylo někdy podezřelé, protože jsem si myslel, že se má při malování trpět. Což ale nebyl můj případ. Mně se nikdy nic takového nedělo. Spoustu jsem toho vždycky udělal před spaním, ale taky ráno nebo odpoledne kolem čtvrté hodiny, když se na podzim smrákalo. Je neuvěřitelné, do čeho se člověk narodí. Každý je na něco jiného, každý jinak přemýšlí, někdo si dokonce myslí, že něco vymyslí.

Říkal jste si někdy, čeho chcete v umění dosáhnout?

Ne. To ne.

Stanovil jste si cíl, k němuž jste směřoval?

Všechno, co jsem dělal, mě napadalo z voleje. U nás v Holicích jsem měl před očima krásné táhlé kopečky, proto je mám raději než hory, a proto dělám oblouky. Všechno na mě zdravě působilo. Nemusel jsem si nic vymýšlet. Byl jsem rád, že mezi tím vším můžu být.

Kdy jste dostal vnuknutí stát se malířem?

Co se pamatuju, jako kluk jsem pořád kreslil. Měl jsem výkresy po otci, na jejichž zadní stranu jsem mohl kreslit. Otec byl ale dobrý, to se musí nechat, kreslil na barevné papíry temperou kozy ve všech pozicích, jak se pasou, okusují listí na stromě – měl obrovský pozorovací talent. Ale dopadl blbě. Měl smůlu. Jako matka, která byla ze šestnácti dětí a chtěla být modistkou; přitom nejbližší modistka byla v Liberci. Babička by ji na to bývala dala, ale podmínka byla, že musí mít polštář a peřinu. Matka šla do fabriky. Navrhovala alespoň boty, pleťáky, které se exportovaly do Ameriky, a protože byla krásná, tak je i předváděla. Pracovala sice ve fabrice, ale byla šlechtična duchem, vysoko nad ostatními dělnicemi.

Jak je to s vaším dědečkem? Slyšel jsem, že byl sochař.

Jako kluk jsem si myslel, že byl sochař, protože v Holicích na pomníku na hřbitově to měl pod jménem napsané. Měl pět dětí, můj otec byl nejstarší, jediný syn, pak přišly čtyři holky. Asi nevěděli, jaký je rozdíl mezi kameníkem a sochařem, takže byl kameník, ale hodně šikovnej. Děda pocházel z Újezda u Hořic. Na holickém hřbitově i na hřbitovech v okolí je spousta andělů, které udělal, dokonce je nějaký i v Plzni. Bohužel děda brzy umřel, v osmatřiceti, otci bylo teprve čtrnáct, když se musel starat o mladší sestry. Musel do fabriky na boty, aby vydělal na jídlo, matka uklízela po bohatých rodinách v Holicích, protože s dětmi samozřejmě nepracovala. Nebyla to sranda. Ale v první republice byl takový zvláštní klid, všechno klapalo, život byl zajímavý, byl jsem šťastné dítě, pořád jsem sportoval, maloval, hrál si s letadly. Nikdy jsem se nenudil, alespoň se na to nepamatuju.

Jaké prostředí jste kolem sebe vnímal?

Ve Starých Holicích jsme u babičky měli jenom jednu velkou místnost a komoru, tam bylo všechno. Babička mi dovolila dělat, co jsem chtěl. Měla prkennou podlahu, kterou pořád drhla, až se mezery mezi prkny rozšiřovaly, a jako děti jsme tam mohli hrát kuličky, i když venku mrzlo. Pod okny měla dva stoly, odkud se koukalo do zahrádky na dědovy růže, na dva záhony vystřižené z buxusů…

Utvářelo vás to?

A jak moc! Všechno jako na dlani. Malá zahrada a velká zahrada, včelnice, to byly všechno zázraky, sousedi měli zvířata v chlívech – kreslil jsem tam krávy, koně, kozy. K plotu nám chodila hříbata… Obdivoval jsem ptáky, jak létají, to bylo spojení s vesmírem, koukal jsem nahoru, jak plachtí, mizí, pak se objeví další a vše se opakuje. Tenkrát byli ještě dravci, na dvoře začala šílet kuřata a bylo jasné, že se na obloze nějaký třepetal a vyhlížel kořist, než se spustí dolů. V polích jsem vídal běžně, když se spustil za myší. To byl fofr! Z kameneckého kopce, který se pro mě stal celoživotní inspirací, jsem viděl až ke Krkonoším. A pouštěl jsem z něj taky letadla.

Uměl jste si je sám vyrobit? Byl jste letecký modelář?

Modelařil jsem, dělal jsem větroně. Jeden čas jsem chtěl být dokonce konstruktérem bezmotorových letadel. Ta motorová mě neoslovovala, protože dělala rachot, rámus. Nejprve jsem je dělal podle plánu, což jsem brzy zavrhl, protože mě nebavilo kopírovat něco, co vymyslel někdo jiný. Nakreslil jsem si letadlo raději sám, a buď létalo dobře, nebo blbě. Pochopil jsem – a dost brzy – že si je můžu nakreslit i vyrobit. Začal jsem papírovými modely, končil vlastními konstrukcemi, ale předčasně jsem toho nechal, protože jsem k tomu potřeboval matiku, a na tu už jsem nestačil. Věděl jsem, že každý se hodí na něco jiného a jde jen o to, přijít na co.

Existuje fotografie, která vás zachycuje, jak překonáváte laťku při skoku do výšky. Věnoval jste se vedle atletiky ještě dalším sportům?

Jako kluk jsem sportoval pořád. Dopoledne jsem hrál třeba mistrák v české házené a odpoledne ve fotbalu. Byl jsem dobrej, ale jinak to nebyla sranda. Když mluvím o Holicích, musíte si představit, že měly jen šest tisíc lidí. V Hradci a Pardubicích byla mnohem větší konkurence.

Kolik jste skočil do výšky?

Sto šedesát dva centimetrů do výšky jako mladší dorostenec. Na nohou jsem měl cvičky, žádné tretry s hřebíky, abych se mohl pořádně odrazit jako Beran, který nastupoval o stanici dál, když jsem jel vlakem do pardubické reálky. Beran skočil metr sedmdesát.

Kolik měříte?

Sto šedesát sedm.

To jste se skoro přeskočil!

No jistě. A kdybych věděl, jak se má správně skákat – mně to nikdo nevysvětlil – tak bych to dokázal. Měl jsem silný odraz. V Pardubicích chodil na reálku nějaký Roubíček, který skákal do výšky sto osmdesát sedm už v kvartě, ale ten patřil mezi elitu v celých Čechách. Na co jste si v té době přišel, na to jste si přišel, trenéři nebyli. Nikdo vám neříkal, co máte dělat nad laťkou, jak se přetočit, abych se neokrádal o centimetry. Odrážel jsem se pravičkou namísto toho, abych šel z levé nohy. Kdybych to býval věděl, přeskočil bych se a mohl být borec. Jednou ve Svítkově jsem shodil sto šedesát osm – jenom slabounce jsem o laťku zavadil. Dopadali jsme do písku, po hubě, na ruce, kdežto dneska dopadají do peřin. Vlastně jsme byli borci… ani jsme si neuměli představit, že by něco takového mohlo při skoku do výšky být.

Běhal jste i sprinty?

Šedesát i sto metrů. V Sokole se dělalo všechno, od nářadí přes atletiku, akorát jsme tam měli řídícího, který nenáviděl fotbal, a když přišel do sokolovny a my ho hráli, najednou se přešlo na házenou. Nevím, proč fotbal tak nenáviděl, asi že byl tlustej. Já zase nesnášel prostná.

Hrával jste fotbal také na studiích v Praze?

Na akademii jsme měli fotbalový tým. Tehdy jsem byl na škole jediný, kdo hrál předtím za nějaký klub, takže kolem sice šikovní kluci, ale samí amatéři. Franta Ronovský se mi později přiznal, že hrál za mladší dorost za Spartu. Docela mu to šlo, ale při hře neměl přehled, kde kdo stojí, a hlavně nepřihrával včas. Kdežto já jsem rozděloval přihrávky, věděl jsem, kde je díra, kde je volno.

Pamatujete si obzvlášť nějaký gól, který jste vstřelil?

Nemůžu zapomenout na gól, který když padl do sítě, tak v ten samý okamžik se rozezněl umíráček na Koudelce, kde byla dřevěná zvonice, takový sloup se stříškou. Zvonili na ní poledne a večer, tomu se říkávalo klekánice, ale tehdy pohřbívali nebožtíka. Byl to zvláštní časový souběh, na jedné straně radost ze života na hřišti, na druhé loučení se životem. Ale když jsem dal gól, nikdy jsem se neradoval, jako je to dneska v módě, když fotbalisti nevědí, co by – já dal flastr a rovnou jsem šel doprostřed hřiště, aby se mohlo rozehrát.

Které roční období máte nejraději?

Nejsem vybíravý. Měl jsem rád, když začaly kvést stromy a všechno bylo najednou obsypané květy, ale zima byla taky nádherná: černé stromy bez listí na bílém podkladu, když napadl sníh. Nejmíň jsem měl rád léto, protože všechno bylo zelený a bylo to na hovno. Než jsem zjistil, že v zelených jsou neuvěřitelné nuance, a že se všechno navíc chvělo, mě vzrušovalo.

Barevnost, kterou používáte, je nezaměnitelná, jasná, taková, která diváka rozehřeje…

Přitom mám rád polní kytky, kde je málo výrazných barev, asi se ztrácí v zelené louce. Děda měl obrovskou zahradu a pěstované kytky – těm jsem říkal umělé – mě nikdy nevzrušovaly, kdežto luční mě odjakživa přitahovaly zvláštní silou. Víte, kytky mají vonět, ale ty, které se dnes prodávají v květinářství, nevoní, jenom lilie: když je manželka přinese, hned voní na celý dům.

Jakou barvu máte nejraději?

Modrou. Už jako kluk jsem ji měl rád, asi podle oblohy. Hodně lidí mě na to upozornilo. Ale taky používám bílou a černou. Jednou jsem zkoušel nastříkat reliéf načerveno, ale nešlo to, vůbec to z nějakého důvodu nešlo, přitom je zajímavé, že žlutý reliéf mi nevadil.

Na pedagogické fakultě, kde jsem studoval výtvarnou výchovu, jsem měl profesora Salcmana, který dělal velkou formu, nějaké detaily ho nezajímaly, malovalo se barvami. Dlouho jsem nechápal, než mi došlo, že to musím zjednodušit a že barvy mám dávat k sobě, aby spolu hrály. No a pak jsem barevnost objevil v sobě, což člověka osvobodí a začne to dělat po svém. Akorát že to nemůže dělat všechno stejně. Se štaflema jsem zažil nejkrásnější doby. Ještě v Praze jsem se ráno sbalil, jel třeba do Podbaby, kde jsou nádherné stráně, vrazil jsem do země štafle, vytáhl plátno nebo jsem měl překližku, napnul tři papíry a mydlil jsem to…

Existuje druh světla, které vyhledáváte a které vás inspiruje?

Mám rád jakékoliv světlo. Podle ročních období. Ale tmu mám taky rád, takovou tu sametovou, z níž se vynořují postavy. Jako kluk jsem ale měl z temnoty hrůzu. Když jsme bydleli u babičky, prkenný hajzl byl na konci baráku, a když tam člověk musel jít, rozsvítil nad vchodem, světlo bylo jen v první třetině, zbytek se topil ve tmě… Tehdy se v noci kradla prasata, cestou na záchod jsem se bál, že se někdo vynoří a praští mě. Nikdy k tomu nedošlo. Žili jsme hodně ve tmě. Ze Starých Holic jsem chodil kilometr do Sokola – sokolovna byla v Nových Holicích. V zimě byla tma jak v pytli, jakou už neznáme, stožáry s žárovkama byly ve velkých vzdálenostech, mezi tím sem tam svítil barák, ale člověk se naučil ve tmě vidět, jak si vzpomínám. Bál jsem se ale, to přiznávám.

V dospělosti jste navštívil Ameriku, Anglii, Dánsko nebo Itálii. Promítly se nějak tyto zkušenosti z cizích krajů do vaší tvorby?

To bych tam musel být déle. Poprvé jsem viděl moře v Jugoslávii, ale to mi bylo skoro čtyřicet. V životě jsem si něco takového neuměl představit, fotografie nejsou přesvědčivé… moře je živé, vidíte jenom jeden břeh, protože druhý je v nedohlednu, a před vámi spojnice země–voda–nebe. Voda je napojená rovnou na nebe, mezi tím není nic, a to mě fascinovalo. Co to je? Všechno je z jiné hmoty? Vždycky jsem trpěl, že jsem to musel rozlišit, což v grafice dokázal pouze Rembrandt, ostatní byli krasopsavci. On uměl rozlišit kůži na ruce od textilu a já to obdivoval. Vím, že vystihnout různé materiály je trápení.

Kdy jste začal soustavněji používat namísto olejových nebo temperových barev pastely?

Počkejte… asi v šedesátých letech. Pastely byly blízko malbě, říkal jsem Vaškovi Boštíkovi, že s olejovými barvami dělat nemůžu, protože mi zapáchají – jemu ale zase voněly. Koupil jsem si dvě krabice pastelů a říkal si, že nemůžu kupovat všechny, když mě takové ty hnědé odstíny nezajímají. Měl jsem rád ostré barvy, ty dohněda a okry jsem nesnášel. Ve Vídni a Paříži jsem pak přišel na to, že si můžu koupit jen takové pastely, které opravdu potřebuji. To tady nebylo, v obchodě jste musel vzít celou krabici.

V pastelech dáváte zásadně přednost výškovým formátům. Máte pro to hlubší důvod?

Lezlo mi na nervy, že čeští krajináři mají nízké nebe, což jsem nechápal – myslel jsem si, že je to možná tím, že český národ je materialistický. Člověk to vidí přece vždycky jinak: proužek země a nad ním obrovské nebe. Proto jsem formáty postavil na výšku, abych vyjádřil, že jde o ducha a ne o nějakou materii. Země tam bylo pro mě moc. Tradice je síla a není snadné ji překonat – i v takovýchhle maličkostech. Jinak jsem měl rád krajiny Průchovy, Slavíčkovy, Lebedovy…

Jak jste se dostal k drátěným plastikám?

To bylo jednoduché.

Dostavil se snad nějaký okamžik osvícení?

Kdepak. Asi všechno vyplynulo z mojí přehnané čistoty (já o tom nikdy nepřemýšlel), ale patlat se v hlíně mi bylo odporné. Nikdy jsem nemohl dělat s hlínou. Měl jsem z toho husí kůži. Když jsme modelovali, musel jsem si pořád vlhčit ruce, protože mi strašně rychle schly. S polystyrenem to bylo stejné. Protivil se mi, jenom jsem na něj pomyslel. Zjistil jsem, že ze všeho nejmíň trpím s kovem, a tak jsem ho přijal jako materiál. Drát mě zaujal asi kvůli lince, kterou umožňoval, navíc plech nešel formovat způsobem, jaký umožňuje drát. Vadilo mi, že se plech letoval: musel jsem mít při práci ticho, a ne aby mi něco bručelo a prskalo do ucha.

Dráty k něčemu vedou, plech je zase nejblíž modelování, protože vytváří dutiny.

Vaše drátěná plastika Ještě jedno pivo? z roku 1976 je považována za svého druhu revoluční dílo. Můžete přiblížit, jak vznikla?

Jo, tak tam jsem použil poprvé dráty, čili jsem zaklenul prostor. Všichni dělali figury tak, jak to dělají dodnes, já jsem je ale zaklenul do prostoru, dokonce jsem chtěl pro každou figuru udělat nějaký omezený prostor, abych vyjádřil vztahy mezi nimi. Přesně pamatuju, jak jsem to tehdy udělal. Přišel jsem na to v hospodě, kreslil jsem a všiml si, že nevidím celé tělo, ale jen část rukou, hrudní koš, kolena, a přemýšlel jsem, jak je možné odhadnout, jak daleko od kolenou krk je a podobně… Vnímal jsem, co jsem já, co vidím pod jakým úhlem, a na to, co jsem ze svého místa vidět nemohl, jsem použil dráty, abych vyjádřil, že to nebylo hmotné. Věděl jsem, že tam něco je, ale že to nemůžu vidět. Když jsem se podíval, abych zjistil, co tam je, zmizely mi kolena a celé tělo, dělo se to při každém ohlédnutí. Prozkoumal jsem všechno až k nejmenším drobnostem a uvědomil si, že najednou vidím části všeho. Řekl jsem si: „Chodils na anatomii, víš, co tam všechno je, a najednou je ruka ve vzduchu a není na ramenou!" Člověk sice něco ví, protože se tak učil, ale podle některých smyslů to neplatí. Takhle jsem na to tedy šel. Později jsem si to už tak vžil, že mi to nepřišlo výjimečné…

Jako by to dělal mimozemšťan…

Jsem přišedší odjinud. To je přechodník!

Přijde mi, že jste tehdy do umění přinesl médium, které je schopno realitu postihnout mnohem komplexněji než tradiční sochy, ale i prostorové instalace.

Teoretici tomu sice říkají drátěné plastiky…, jenže nejsou schopni rozebrat, o co tam jde. Když sem teoretici přišli, drželi hubu, a protože mi to bylo trapné, začal jsem mluvit sám. Chodili kolem a nevěděli, co si o tom myslet. Ani se nad tím nepozastavili. Byli tak zatížení klasickým sochařstvím, že jiné vidění světa nemohli přijmout. Neměl jsem od nich žádnou reflexi, cítění světa bylo asi zpustlé. První to vzali vážně Jana a Jiří Ševčíkovi, po nich přišel Karel Srp.

Mimochodem, jak jste prožíval v létě roku 1969 přistání Apolla 11 na Měsíci?

Na to jsem čekal až do rána. Do šesti jsem čekal, až přistanou, chtěl jsem to vidět, v televizi šel přímý přenos. Ani se mi nechtělo spát. Byl jsem zvědavý, až vstoupí na jinou půdu ve vesmíru, protože jsme vždycky chodili jenom po Zemi, kdežto tohle byl Měsíc, v noci osvětlovaný Sluncem, na které jsem fascinovaně hleděl.

Chtěl byste se, kdyby to šlo, po Měsíci projít?

Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel, mně se líbí zatím tady na Zemi. Akorát je škoda, že to jednou musí skončit. Vždycky jsem si říkal, jak je to divné: člověk zemře – zahrajou mu akorát „Zasviť mi, ty slunko zlaté", jak to hráli za mého dětství – ale tady to všechno pokračuje, aniž by se něco stalo. To je zvláštní…

Proč jste přestal dělat drátěné objekty?

Prostě jsem měl přestávku. Od té doby, co Adriena Šimotová spadla ze žebříku, mě děsí, že by se mi to mohlo stát taky a polámal bych si kosti. Po žebříku musím až ke stropu, vždyť to byly velké věci. Ne že by se mi zamotala hlava, ale cítil jsem, jak mě to vychýlilo, a dostal jsem najednou strach.

Třetí rozměr vás přitahoval vždycky?

Nevím. Když se na škole dělala hlava z hlíny, říkal jsem si, co je uvnitř. Hlína? To je přece blbost dělat jenom povrch a vevnitř aby bylo bláto, rozčilovalo mě, že se vyráběl obal. Nebo jsem nemohl pochopit, že sochaři uřezávali ruce a nohy, to bylo nad mé síly. Jak je něco takového možné? Lidickému stačilo, že se ukáže, jak je hlava posazená na ramenou… Částečně měl asi pravdu, ale stejně mi přišlo divné, když se dělala torza. Co si dovolují dělat s lidským tělem, i když je jenom z bláta.

Jaký máte vztah k architektuře?

Chtěl jsem ji dělat. Ale ne takovou, jaká se staví. Ve skicácích mám nějaké kresby a neuvidíte na nich pravé úhly, jenom křivky. Nikdy jsem neměl dost místa, takže jsem si dělal modýlky z krabic, jenže pak se někam vyhodily, a to jsem neměl dopustit. Vymýšlel jsem taky domy na vodě, které by sahaly až na dno. Měl jsem kliku, že dole bylo Výstavnictví, kde jsem znal jednoho pána a ten to takhle krásně vyrobil. Překvapilo mě, že to funguje i potom, co se model zvětšil.

Ptám se proto, že některé vaše objekty ze šedesátých let připomínají architekturu, stačilo by je jenom převést do plánů a postavit.

Tehdy jsem byl k architektuře asi nejblíž, prostory mě zajímaly a zároveň zneklidňovaly, barák mě zajímal jako tvar a jak na sebe vedle sebe působí, navzájem navazují. Začal jsem je dělat z trubek, protože měly v sobě prostor, který jsem otvíral, aby dovnitř mohl luft, kolem vznikaly víry, které nikdo nevidí. Z něčeho to musí vzniknout, i když třeba z naivity.

Kdo vám je realizoval?

Nakreslil jsem je na balicí papír a pak mi je udělal zámečník, Ondřej Patrák se jmenoval, stálo to tři sta, pět set korun, ale já neměl peníze… Bohužel musel emigrovat do Kanady, protože závodní milici zavařil vrata do skladu se zbraněmi. Než zjistili, kdo to má na svědomí, včas utekl. Byl hodně šikovný, dělal pro mě do noci a pak šel od šesti makat do Karlína. Nebylo snadné vše svařit, aby to bylo pevné, muselo se to nahřát, letovat, začišťovat. Patrák trubku ukradl ve fabrice, počkal, až bude tma, aby ji mohl hodit přes plot a dojít si pro ni. Takhle se to tehdy dělalo, protože nic nebylo k dostání. Myslím, že rané české umění je produktem melouchů, protože oficiální dílny byly obsazené komunisty, kteří do nich nikoho nepustili. Když chtěl někdo něco udělat, musel oklikou. Byla to zvláštní doba: člověk se něčemu věnoval, dával do toho spoustu energie, a nic z toho nebylo, všechno zůstávalo doma. Nic jsem neměl zaplacené. Přesto jsem z toho měl radost. Dělal jsem si jenom pro sebe, ani jsem nemyslel na to, že by se mělo něco někdy realizovat. Asi by to chtělo vystavit, abych to mohl vidět v čistém prostoru.

Přemýšlíte někdy o sochách, které by se daly umístit do veřejného prostoru, a lidé by s nimi měli bezprostřední kontakt?

Musel by u toho být ale architekt, sám bych na to neměl odvahu, rozhodnout, jak by socha měla být velká. Když se měla ve městě udělat plastika, byl jsem z toho mrtvej a nerad jsem to dělal. Říkal jsem si, jak by měla navazovat na vztahy v okolním prostoru, v němž na sebe všechno naráží, a aby to obstálo. Někdo ji tam klidně fouknul malou, velkou a bylo to celkem jedno. Ale taky třeba nebylo – jen já z toho měl hrůzu, protože jsem fyzicky cítil, jak na sebe všechny kvádry budov působí. Máme takových architektů a všichni dělají kvádry a nenapadne je porušit je křivkou. Ani nevím, jestli někdo udělal dům jako kouli.

Pokud vím, ve Švédsku je jedna taková hala, jmenuje se Globen a hraje se v ní hokej.

Škoda, že mi není padesát. Odešel bych do zahraničí, tam bych to rozjel, a pak se zase vrátil sem, do českých luhů, polí a hájů. Chtěl jsem vymyslet stavby do vzdušných proudů. Měl jsem to ale jednoduché, protože jsem věděl, že je nikdo nebude mít odvahu uskutečnit.

V roce 1967 jste byl vybrán na výstavu „Sochařství dvaceti národů", která se uskutečnila v Guggenheimově muzeu. Bylo vám teprve třiačtyřicet. Odnesl jste si z ní tenkrát nějaké zásadní poznání?

Na výstavě v New Yorku jsme byli se Stanislavem Kolíbalem jediní Češi. Protože žena pracovala u letecké společnosti, dostal jsem levnou letenku a mohl být na zahájení. Když jsem to tam všechno viděl, uvědomil jsem si, jak jsou Zápaďáci hrozní, poněvadž od nás mohli vystavovat na téhle výstavě aspoň další čtyři – a když ne čtyři, tak určitě Nepraš, který by tam byl velká postava. Viděl jsem, jak to, co dělám, vypadá v konkurenci, a že to není horší. Byl jsem hrdý, že jsem mezi nimi, co si budeme povídat, ale cítil jsem, jak nás neustále po tom, co nás odsoudili mezi východní země, podceňují. Přitom jsme vždycky byli střední Evropa. Nechápu, jak to někdo mohl dopustit, ale oběma stranám to asi vyhovovalo. Když sem přijeli lidi ze Západu, přirovnávali pořád to, co tady viděli za umění, k něčemu, co znali, jinak se na ty věci nedokázali podívat.

Svým dílům dáváte často poetické názvy: Lidsko-kosmická soulož, Spatřil jsem to, Uviděl jsem to, Modrý pták nebo Proudění energie ve slyšitelném prostoru. Jsou natolik obrazné, že by klidně mohly obstát i samy o sobě, jako nějaké zenové básně.

Tomáš Vlček přišel na to, že vlastně jde o oboustranné dílo, protože jak malba, tak i název tvoří dohromady určitou poezii. Já vše podepisuju zezadu, aby podpis nerušil, aby kompozice zůstala vyvážená. Nechám na přední straně čistý vztah. Vrtá mi hlavou, jak obrovsky musel být ten Picasso sebevědomý, když malý obrázek podepsal štětcem takhle velkými písmeny, to bych nedokázal. Picassa mám ale rád pro jeho odvahu, i když Braque mi byl bližší. Picasso to začal, je syrovej, dravec, kdežto Braque je jemnej v barevnosti. Rozhodně to byl výkon, utrhnout se takhle z devatenáctého století, hlavně uvěřit, že to jde. Kubismus jako první udělal z obrazu něco jiného, rozložil ho ze všech stran, což bylo v plastice jednodušší než v malbě.

V roce 1990 jste začal učit na Akademii výtvarných umění, byl jste jmenován profesorem. Jak jste se vyrovnal s touto novou životní rolí?

Mně se tam nechtělo, poprvé jsem se do školy šoural, krok za krokem jsem to oddaloval. Studenti mě přijali dobře, kecal jsem s nimi jako kamarád. Já nerad někomu radil, nejlepší je, když si k tomu člověk dojde sám, jako jsem si došel já. Člověk dospěje k tomu, že chce něco sdělit sám za sebe, ale ono to vyplyne, nedá se to nadiktovat. Mnoho povolaných, ale málo vyvolených. V umění to určitě platí taky. A pak se někdo najednou urve.

Vy jste se vyloženě urval. U málokoho je tak cítit, že jde o původní tvorbu, jako je tomu právě u vás.

Nevím, čím to je, ale člověk si asi začne věřit a zkusí to jinak. Dělám, co dělám. V duchu se objevím v Holicích a začnu. Nekontroluju, co je kolem. Pořád ale ještě váhám. Mám několik věcí, které jsem ještě nedodělal, a čekám, jestli náhodou nedozrají. Čím jednodušší je kompozice, tím je rozhodnutí, jestli v ní dál pokračovat a rozvíjet ji, složitější.

Chce to odvahu?

Člověk musí mít tu vlastnost, že jak to v něm bublá, tak to střihne a nekouká pořád kolem sebe, co tomu kdo řekne. Jinak by nic kloudného nevzniklo.

Zajímá vás, jak lidi reagují na vaši tvorbu?

Ani moc ne, ale když se jim náhodou líbí, tak to rád slyším.

Co prožíváte, když se ocitnete na vlastní výstavě?

Mívám hrůzu koukat na to, co jsem udělal… jestli to není blbý. Celý život o všem pochybuju, nejsem sebevědomý typ. Kouknu se, a když zjistím, že to není zase takový průšvih, jdu domů. Hlavně to konečně vidím vedle sebe svisle na stěně, jinak mi všechno leží na sobě ve vrstvách na stole nebo v šuplících. Důležité je, aby člověk našel, na co se opravdu hodí, protože jinak bude do konce života dělat něco, co ho nebaví. Většinou za lidi rozhodují rodiče, a pak z toho nemají radost. Udržet se a zabrat, aby si toho někdo všiml, je těžké. Někomu stačí, že se prací uživí, ale jen pár jich vydrží do doby, než někoho začne zajímat. Když nikoho nezajímá, je těžké vytrvat. Někdo má kliku. Já ji měl.

Říkáte, že jste „měl kliku". Co pro vás v této souvislosti, hovoříme-li o životním štěstí, znamená vaše paní Hana?

Pomáhala mi, abych mohl dělat, co jsem chtěl. Každý neměl takovou podporu… Protože byla zaměstnaná, nemusel jsem se bát, že bychom umřeli hladem. Její rodina pocházela z pohraničí, před Němci prchali do Náchoda a pak do Holic. Hovořila perfektně anglicky. Dělala v cestovní kanceláři v Pardubicích, pak přešla do Čedoku, dostala se do leteckého oddělení a vysílali ji na letiště. Pracovala pro skandinávské aerolinie. Živila mě, musím upozornit. Byla to šikovná holka, krásná, chlapi za ní blbli, ale snad neměli šanci, to víte… Kdyby nebylo jí, tak se nepohneme. Vždycky všechno organizovala, jinak bychom žili stísněně. I když jsem hledal ateliér, chodila se mnou, koukali jsme ve čtvrti po střechách, kde je skleněná část a kde by mohl být ateliér. Všechno bylo ale stejně obsazené, protože je dostávali od Svazu výtvarníků komunisti.

Od poloviny devadesátých let žijete a tvoříte v Uhříněvsi, na kraji Prahy. Byla to pro vás velká změna, když jste opustil Podolí?

Cítím se tu dobře. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na jiné světlo. Hlavně jsem se uklidnil, že mám kde dělat, v předchozím ateliéru už nebylo věci kam dávat. Naštěstí Hana objevila, že v Uhříněvsi stavějí baráky, včas jsme vše zachytili a mohli mi k domu přistavět ještě ateliér. Přístavbu navrhl Josef Pleskot, přivedl mi ho Jiří Ševčík. Myslel jsem, že to Pleskot nevezme, protože velkému architektovi se to bude zdát jako malý úkol – ale on ho přijal. Byl jsem překvapený, že to chce dělat. Nikoho jiného jsem neměl. Do zahrady byl trochu svah, taková prohlubeň, takže ateliér má podlahu o několik schodů níž než ostatní prostory.

Jaký máte pocit, když se podíváte do své monografie, jedné z největších, jaká byla v Česku vydaná? Skoro se nedá zvednout – má doslova svoji váhu vyjádřenou obsahem i formou, kterou je ztvárněna.

Je to výkon. Když někomu vydali takovou knihu, musel být po smrti, během života se nic takového nikomu nepodařilo. Jsem překvapený, co všechno jsem vymyslel. Bojím se říct, že se mi to líbí… stydím se to vyslovit. V té knížce vidím věci, o kterých bych ani kolikrát neřekl, že jsem je dělal. Koneckonců ani ty poslední nejsou pitomý. Asi to byl nějakej takovej lauf, kterej mi pomáhal, i když to bylo spoustu let dost obtížný. Když jsem chtěl v Díle nakupovat materiál, musel jsem mít potvrzení, že ho potřebuju pro uměleckou tvorbu. Bylo to jak ve válečným stavu. Udržovali nás v napětí… Ale přežili jsme. Ono by to asi nakonec samo odešlo, protože takové věci vždycky končí ve sračkách.

Jak to, že máte pořád tak čisté a uvolněné linie, na nichž se nijak neprojevuje přibývající věk? Vypadá to, jako byste nestárnul.

O tom vůbec nepřemýšlím. Jsem asi psavec. Mám tady na stole u okna připravený bílý papír. Ráno sem přijdu a švihnu to na něj. Všechno je krajina od nás z Holic, ta na mě funguje pořád, nic nemusím vymýšlet, nedokážu to překročit a dělat něco jiného, co nemám zažité. Čili svoboda je taky omezená, ale necítím, že by to tak bylo, protože vím, že základ je ve mně, a tak si podle toho počínám. Ale je mi trapný takhle o sobě mluvit…

Co vás v životě hnalo a žene dopředu?

Něco si mě samo vzalo pod křídlo a vymýšlelo to ve mně. A já to takhle bral.

(rozhovor je úryvkem z knihy o Karlu Malichovi Přišedší odjinud, kterou vydává Galerie Zdeněk Sklenář u příležitosti výstavy Malich v Jízdárně Pražského hradu)

Autor: ČTK

9.5.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
USA zažily poprvé od roku 1918 úplné zatmění Slunce napříč celým územím.
AKTUALIZOVÁNO
1 23

VIDEO: Nad USA bylo po 99 letech vidět úplné zatmění Slunce

Ilustrační foto.
8

Vláda jednala s odbory o platech. Učitelům by mohly růst víc než ostatním

Teror v Barceloně: Otec chránil syna vlastním tělem. Chlapec přežil, on zemřel

Životní příběhy, jak je posbírala ve stručnosti britská BBC, ukazují, že za krví na La Rambla nebyly bezejmenné davy turistů nebo domácích obyvatel města. Ale konkrétní lidé se svými radostmi, starostmi a teď už i věčným spánkem.

K bazénu v Chomutově přišly oblečené muslimky. Plavce to rozhořčilo

/ANKETA/ Ženy neměly burkiny, což jsou speciální plavky, ale dlouhé černé hábity.

AKTUALIZOVÁNO

Policie zastřelila hledaného teroristu z Barcelony. Měl na sobě atrapu výbušnin

Španělští policisté oznámili, že dopadli nebezpečného pachatele, který měl na těle sebevražedný pás. Policie potvrdila, že se jedná o hledaného 22letého Maročana Younese Abouyaaquouba. Ten minulý týden vjel dodávkou v Barceloně do davu, celkem připravil o život patnáct lidí.

Česko pošle do Srbska a Jordánska 42 milionů, kvůli migraci

Česko podpoří 42 miliony korun Jordánsko a Srbsko v rámci programu na pomoc uprchlíkům a zemím čelícím migračním tlakům. Ministerstvo vnitra v tiskové zprávě uvedlo, že jeho návrh dnes schválila vláda.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení