VYBERTE SI REGION

Z vašich muzeí mám nejradši řeznictví

Se spisovatelem Robertem Fulghumem o jeho cestách Českem, humoru, který končí s Trumpem, i vášni v srdci.

19.6.2016
SDÍLEJ:

Robert FulghumFoto: Ilona Pergrová

Muž, který vše, co potřebuje znát, umí díky mateřské školce. To je americký spisovatel Robert Fulghum, jenž si oblíbil Česko. Je tu už poněkolikáté, jezdí nadšeně českými a moravskými luhy a vstřebává naši atmosféru, zážitky, lidi. Pochopitelně s knihami.

Jaké jsou vaše první dojmy z literárních cest u nás, které jsou čím dál delší?

Procestoval jsem zatím několik dnů, viděl přes dvanáct měst, lidem jsem říkal, že jsem nepřijel proto, aby oni viděli mě, ale abych já viděl je. A moc si to užívám. Vaše krajina a venkov je v tuto roční dobu krásný, plný barev, je to úžasný čas. Těším se i na ten, co ještě přijde…

Jedno setkání za druhým, četba, debaty s posluchači. Nejste unavený?

Nemám čas o tom přemýšlet. Naštěstí. Víte, já miluju cesty. A energie všech těch lidí mě nabíjí. Listování s hercem Lukášem Hejlíkem je velmi speciální projekt, jaký jsem jinde nezažil.

Projíždíte českou a moravskou krajinou i proto, abyste načerpal inspiraci pro svou novou knihu. Už se nějaká dostavila?

Mám celou řadu poznámek. Čerpám odevšud, na každém místě je pro mě něco nového, zajímavého. Třeba vaše muzea. Ale ne ta, co vás napadnou jako první a která vy Češi znáte… Já chodím třeba do řeznictví a vstřebávám vaše maso.

Jak prosím?

Skutečně, maso. Pozoruji lidi, maso, řezníky. Tohle my v Americe nemáme.

Které maso vám uhranulo nejvíc?

Vaše uzeniny. Prakticky jakékoli. A také mám rád vepřové - na různé způsoby. Knedlíky jsem též ochutnal, ale už nikdy víc. Bylo jich moc.

Co české pivo?

Ó, další krása. Zejména pak plzeňské…

Máte už po prvních cestách a poznámkách víc jasno ohledně konceptu své knihy?

Zatím ne. Nechávám svou mysl otevřenou. Vidím jak temné, tak i legrační české stránky – třeba to, že na rozdíl ode mě vy neberete řeznictví jako muzeum.

To vskutku ne. Ale když kolem něj chodíte od dětství do školy a pak do práce, ani ho jinak brát nemůžete. Mimochodem, co je podle vás na Češích pozitivního a co byste jim naopak vytkl?

Když jsem k vám přijel poprvé v roce 1989, všichni chodili po ulicích tak nějak ustrašeně, báli se něco říct, něco udělat, něco si myslet… Báli se, co se jim stane, když udělají něco nepatřičného. Dnes je to jiné město. Mísí se tmavé stránky se světlými, nálada se proměnila. Přišly velké společenské změny, které se odrážejí i venku - budovy ztratily svou šeď, rozsvítily se různými barvami, lidem se rozjasnily tváře a vyměnili tmavé oblečení za pestré. Mohli by žít klidně ve Štrasburgu, Paříži nebo Bruselu. Stali jste se součástí západního světa, což má ale i své nevýhody – musím se totiž podívat nejdřív na budovy a ulice kolem sebe, abych poznal, kde jsem, podle lidí to už nepoznám.

Co je podle vás typicky české?

Knedlíky. Máte je k snídani, obědu, večeři… Neznám jiné město na světě, kde by se jedlo tolik knedlíků.

Jak vnímáte český humor? Řekla bych, že se trochu blíží tomu, který člověk zná z řádek vašich knih… Nebo se pletu?

Ne, také si myslím, že váš humor je přesně takový, který konvenuje i mně. Dokážete se smát přesně vážným či smutným věcem jakoby v sebeobraně, protože jinak byste museli plakat. A tak to často mívám i na stránkách svých knih.

Co vás u nás rozesmálo?

Knedlíky. Já vím, že s tím pořád otravuju. Ale je to tak. A teď vážně – pro mě je ztělesněním českého humoru, který mě vždy pobaví, dobrý voják Švejk.

Slyšel jste o humoru Járy Cimrmana?

No jistě. Je to jakýsi můj bratranec, i když jsme se nikdy nepotkali. Myslím, že četl některé mé příběhy… Znám se i se Zdeňkem Svěrákem, jeho humor je mi blízký.

Ve své nové knize Poprask v sýrové uličce, se kterou jezdíte v rámci Listování, máte půvabný příběh o Hráčích – lidech, kteří na sebe dokáží reagovat podobným způsobem humoru. Jakýmsi slovním pingpongem. Potkal jste je i u nás?

Ano, nejspíš ano. Ale víte, komplikuje to má neznalost vašeho jazyka. A omzené možnosti překladu… To je stejné jako slovní hříčky nebo limeriky – poetické tvary o pěti verších, krásné věci, některé jsem u vás četl, ale je pro mě náročné jim rozumět. Je to frustrující pocit, plápolat na pomezí dvou jazyků, z nichž jeden dost dobře neumím. Ale z toho, co znám, vím, že Češi si rádi hrají se slovy. Podobně jako Řekové.

Proč jste si vlastně vybral jako inspiraci právě Česko? Proč ne třeba Maďarsko?

Cítím se tu jako doma. Díky lidem, krajině, i tomu humoru, o němž jsme mluvili.

Dokážete se dívat s humorem i na vývoj prezidentských voleb v Americe?

No. To je bohužel dost vážná věc. Myslím, že Donald Trump je někdo jako Mussolini, ten byl podobně šílený, a přesto jej lidé zvolili. Možná se něco takového stane i s Trumpem. I když já pořád pevně věřím, že u Američanů zvítězí zdravý rozum. Co je pro mě nepochopitelné - že mu tolik lidí fandí. Před šesti měsíci jsme na jeho adresu hodně vtipkovali, teď už nás humor přechází. Pokud by byl skutečně zvolen, byla by to katastrofa.

Čím si jeho popularitu vysvětlujete?

Opravdu netuším. Rád bych znal odpověď. A jako optimista doufám. Že se to špatné přežene a zase bude lépe.

Budoucnost stojí na našich dětech. Vy jim věnujete hodně prostoru ve svých knihách. V té poslední třeba povídku o tom, jak těžké je přimět je si začít sami vydělávat. Máte na to jako otec čtyř dospělých dětí nějaký funkční recept?

Ne. Ale to nejspíš znáte… Když jsem dal svému editorovi vybrat ze stovky povídek a esejí ty, které by chtěl v tomto výboru adresovat specielně českým čtenářům, byla tam i ta o rodičovském boji s potomky ohledně brigády a vlastního výdělku. Byl jsem překvapený, co vybral.

Téma mamánků je zjevně nadčasové. Počítám, že je řešíte i v USA?

No jistě! Děti odcházejí na vysokou školu, ale vracejí se zase domů a nechce se jim moc opouštět rodná hnízda. Dlouhé roky žijí v domě se svými rodiči, prarodiči, bojí se osamostatnit. Ano, je to viditelný problém dnešní doby.

Tím nejtvrdším řešením bývá utáhnout kohoutek s přísunem peněz. Udělal jste to někdy svým dětem?

Dennodenně. Ale po pravdě, moje děti se – stejně jako já kdysi – poměrně brzo osamostatnily.
Takže ve své rodině jsem to naštěstí dlouho řešit nemusel.

Kromě literárního turné se divákům připomenete i jako autor knihy, jež se stala námětem pro divadelně-taneční představení - Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Uvidíme v představení v Minoru vaše oblíbené argetinské tango?

Ano. Je to inscenace, která vznikla v úpravě mého věrného průvodce na literárním turné, herce Lukáše Hejlíka.

Bylo těžké se tango naučit? Začal jste s tancem poměrně pozdě, v sedmdesáti. Dokonce jste kvůli tomu odjel přímo do Buenos Aires…

Když máte vášeň v srdci, jde to samo. Jen chladní lidé mu neporozumí.

Vaše děti prý váš nápad s tangem považovaly za šílenství…

Ano, hlavně můj nejstarší syn. Chytil se tehdy za hlavu a hulákal na mě, že jsem se zbláznil. Je to zvláštní, moje děti se v tomhle ohledu moc nepotatili, žijí poměrně usedlé životy padesátníků. Ono je to těžžké. Tangové večery v Argentině začínají dosti pozdě, třeba kolem desáté. Moc se během nich nepije, maximálně pár skleniček šampaňského, to se k tangu hodí. Končívá se tak kolem druhé hodiny ráno. Což je v USA další problém – v tuhle dobu už přece všichni počestní Američané dávno spí. No, a tak jsem pro své vlastní děti tak trochu podivín, jehož nechápou.

Co vás ještě láká na parketu?

Učím se řecké tance. A moc mě láká swing západního pobřeží, který je nesmírně sexy. Umíte swing?

Ne, ale chápu vaše pohnutky, taky se mi vždycky líbil.

Dejte si ho. Je to náročný tanec, ale s učením a touhou nepolevuji. Bez tance si neumím život představit.

Je to váš recept na život? Protančit se jím, propsat, dělat občas bláznivé věci…?

Ano, ale je to můj recept, mně se osvědčil. Jiným nemusí vyhovovat. S tancem jsem začal, když jsem osaměl. Mohl jsem se zhroutit do křesla a čekat na smrt. Ale to vůbec nepřipadalo v úvahu. Člověk má žít, nemá ustrnout. Je mi skoro osmdesát, ale cítím se na čtyřicet. Doufám, že jednoho dne začnu tančit, zvolna usednu do křesla a zemřu. A ostatní řeknou – on je mrtvý. Protože netančí.

Autor: Jana Podskalská

19.6.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Veterinární správa varuje chovatele před ptačí chřipkou

Benešov – Odbor životního prostředí na základě výzvy Státní veterinární správy upozornil občany a zvláště drobnochovatele drůbeže na výskyt ptačí chřipky. „V současné době se už v několika státech Evropy objevila řada případů vysoce patogenní ptačí chřipky u volně žijících ptáků i v chovech drůbeže," uvedl vedoucí odboru Tomáš Heřmánek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies