Velký hattrick dokončil velocipedista z Veselí nad Moravou minulý týden v cíli španělské Vuelty v Madridu. Včera už slavil v Brně.

Už jste si spočítali, kolik hodin jste strávili na Vueltě v sedle kola?

Tak nějak jsme si to v týmu propočítávali a vycházínámto zhruba na sto šedesát až sto sedmdesát hodin. Ale nebyla to žádná rekreační jízda. Vzal jsem to dynamicky a sportovně aby se můj doprovod taky pořádně projel.

Co pro vás bylo letos nejtěžší?

Měli jsme kritickou třetí etapu. Poprvé mi tam praskl rá. Zničil jsem si svoje oblíbené sandály, v kterých jsem projel už Tour de France a Giro a rozbilo se mi sedátko, s kterým jsem měl natrénováno. Ale všechno se to dalo večer do pořádku, dokázali jsme si poradit a všechno spravit.

Prosákli informace o zranění člena vašeho týmu Jana Králíka, jak vážné to bylo?

Kdyžměza ním zavolali, tak jsem si myslel, že je s Vueltou konec. bylo tam všechno – bezvědomí, vyražené zuby, nemocnice. Jenže zase se ukázalo, že to půjde.Vnemocnici zjistili, že nemá prasklou lebku a brzy se k námpřipojil.Másedm vyražených zubů a šestatřicet štychů. Koupili jsmemumixér, aby mohl mít kašovitou stravu. Pokračoval s námi, ale na kolo už nesedl.

Vy jste na Giru také přišel o zuby, kdo z vás má v tomhle ohledu lepší skóre?

Já tehdy přišel taky o sedm zubů, jenže Honzovi dva vezmou ještě teď, takže v tomhleměporazil. (smích)

Dostal jste virózu, jak se vám s tím jelo?

Nějak jsem se po cestě nachladil. Bylo tam sice většinou vedro, ale u Atlantiku nebo v horách byla zima. Třebaosm stupňů. Ale jedenáct etap s námi jel pan profesor Pafko, specialista na plicní chirurgii. Všiml se, že tak elega ntně pokašlávám a řekl mi, že to chce klid a ono to samo přejde. Přešlo – po týdnu.

Ještě jedna choulostivá věc, co se týká vašeho zdraví. Jak zvládalo nápor jednadvaceti etap vaše pozadí?

To byla vždycky problematická partie, asi nejnamáhanější. Ale letos se mi všechny problémy vyhnuly, pomohly masáže a dobré sedlo.Můžuříct, že jsem se z Vuelty vrátil s lepší zadnicí, než jsem tam jel.

Vyjel jste všechna stoupání, nebo jste musel někdy z kola slézt?

Nevyjel jsem konec královské etapy v Andoře.Tammáto stoupání kolem devatenácti procent, problémy tam měli i normální závodníci. Bavil jsem se s mladýmJurčem (Matej Jurčo, jezdec stáje Milram a syn slavného slovenského cyklisty Milana Jurča – pozn. red.), který tam závodil. Říkal mi, že kdyby to mělo o procento víc, tak snad také sleze.

Sledoval jste průběh závodu profesionálů?

Vždycky večer jsme se dívali na reportáže. Sešel jsem se jak s Jurčem, tak s RomanemKreuzigerem a taky jsem viděl na vlastní oči vítězství Meňšova v horské etapě.

Teď máte za sebou všechny tři velké etapové závody. Můžete nějak porovnat, který byl nejtěžší?

Každý byl úplně jiný.Do Francie jsme jeli a nevěděli jsme vůbec nic, v Itálii jsme měli velký tým a tady nás zase bylo jenom deset.Ataky jsem si vzal poprvé helmu. Nechtěli jsme to podcenit a nakonec to dopadlo dobře.

A jak se podle vás ty závody od sebe liší?

Francie je rozhodně největší podnik. Nejprofesionálnější, je o něj největší zájem lidí. Vuelta je z těch třech určitě poslední. Lidé to tolik neprožívají, jede se tu místa na hrozných silnicích. Mají tu špatné značení. Ale Španělsko je strašně krásná země. Jede se ve velkých městech, kde je šílená doprava i v liduprázdných pouštích, jak někde v Arizoně.

Jak vás brali místní?

Ve Španělsku jsou úžasní lidé, pomáhali nám, fotili se s námi. Televize o nás navíc natočila šot, který šel v celé zemi, takže nás všude poznávali.

Co plánujete dalšího v nejbližší době?

Užměomezuje věk. Radši bych se chtěl s někýmpodělit, předat svoje zkušenosti.