Na posledním ME skončila ČR jedenáctá, letos třináctá. Proč se nedaří zadržet pád?
Stará garda, která předváděla krásný basket a dávala do hry celé srdce, skončila. Musíme počkat, až se mladá generace vrátí na vrchol zpátky.
Nejhorší umístění v dějinách ženského basketbalu a zrovna před zraky celého národa…
Co si budeme vyprávět, nemělo se to stát. O našem osudu se rozhodlo hned v prvním utkání. Proti Ukrajině jsme měli vyhrát. Pak by vše bylo o něčem jiném. Říkalo se, že holky byly nervózní. Ale celý poločas… Spíš nám chyběla osobnost.
Historie asi ocení senzační výhru nad Španělskem, ovšem současnost je taková, že si naše hráčky nevybraly správný zápas. Souhlasíte?
Přesně tak. Holky šly výkonnostně nahoru. Jsem za ně ráda, že se úžasným fanouškům odvděčily výhrou nad Španělskem. Proč zrovna první zápas hrály špatně? Proč nedokázaly dotáhnout druhý zápas s Maďarskem, když vedly o šest bodů a znovu si nechaly vzít vítězství? Na podobné otázky bohužel nedokážu odpovědět. To umí jen hráčky.
Jak na přípravném turnaji, tak na ME jsme porazili jen tým, který měl jistou první příčku. Čím to, že nezvládáme zápasy, kdy musíme uspět?
Možná je to tím, že máme omlazený tým a hráčky nejsou zvyklé na psychický tlak. Do zápasu vstupují s tím, že musejí vyhrát, a svazuje jim to ruce. Pak mají na hřišti strach cokoliv udělat. Markantní ukázkou bylo utkání se Španělskem. Turnajově nám už o nic nešlo. No a holky hrály uvolněně a předváděly hezký i účinný basketbal. Proto by měl být na palubovce nebo lavičce člověk, který tým zklidní, požene ho dopředu. A ne, že se celý poločas topíme v psychickém srabu.
Když zabrousíme do vaší generace, někdo typu Hany Horákové Machové?
Ano, ona byla prototyp vůdce. Na každé vrcholné akci, kde jsme uspěly, nás Hanka hnala. Letos se naše družstvo skládalo z nějakých dvanácti lidí, bez lídra. Chyběl někdo, kdo by řekl: Tak dost. A teď vytáhneme ruce odněkud a začneme hrát! Nicméně jsou to zkušenosti a víme, na čem se musí zapracovat. Reprezentace není jen o basketu, o technice, o taktice. I psychická stránka hraje velikou roli. Chyběl někdo, kdo by řekl: Tak dost!
Psychika je vratká záležitost nejenom u sportovců. Mohou si ale dovolit před zraky celé vlasti takto zkolabovat?
Mohou, nejsou roboti. Nicméně pokud už hrajete na nejvyšší úrovni, tak se s tím musíte umět vyrovnat. A teď mám na mysli hlavně zkušené hráčky.
Jinými slovy, starší hráčky mladším moc nepomohly?
Byly pod tlakem, a proto jim to nešlo.
Po bitvě je každý generál a u české povahy to platí dvojnásobně. Přesto vidíte chyby v nominaci národního týmu? Chyběl někdo?
Především nový impulz na lavičce. Na domácím mistrovství neměly chybět zkušené holky, které hrají v zahraničí jako je Hejdová, Březinová, Pecková, Šulajová, Stará. Je ale těžké zvenčí o tom diskutovat, protože nevím, jestli odmítly, nebo jestli je vůbec někdo oslovil. Nicméně dost se podcenil post rozehrávačky. I když je pravda, že nezahrály ani dlouhé hráčky.
První, co každého udeří do očí, je hned sedm basketbalistek USK Praha. Překvapil vás vysoký počet?
Určitě se najdou srovnatelné holky ze zahraničních klubů nebo třeba Hradce, který byl druhý v lize. Víte, ať jich je z USK třeba deset, ale ať jsou vyhrané. Jenže potíž je v tom, že kolikrát v lize nemají moc minut. A pak přijdou do nároďáku a musejí hrát proti Ukrajině. Proti Jagupovové…
Není chyba, že se chlácholíme slovy „příště bude líp"?
Ale ono není. Věřím, že se situace jednou zlepší. Záležet však bude, jak se k tomu postaví federace, trenéři… Můžeme být lepší za rok, ale také až za dvacet let. Krach by měl být impulzem k zásadním změnám.
Nechcete s tím něco udělat?
Tak na to jsem moc malý pán… (směje se) Ale vážně. Basket je můj život. Hlavou se mi honí, co by se dalo udělat. Jenže já do politiky naší federace vůbec nevidím.