Jako černá ovce mezi bílými. Lžíce mezi vidličkami. Kočka mezi psy. Taková je brněnská sportovkyně Danuše Dilhofová. Není totiž ani akvabelou ani baletkou. Místo kreací v bazénu nebo na jevišti si vybrala posilovnu a boxerský ring. Ptáte se proč? Jednou v televizi viděla film Rocky…
Boxovat jste začala až v jedenadvaceti letech. Co vás k tomu přivedlo?
Když jsem chodila do školy, hrála jsem házenou za Moravskou Slavii, dělala karate a běhala za atletický oddíl. Pak jsem začala pracovat a uvědomila si, že se ke sportu chci vrátit. Tehdy byl hodně na vzestupu kickbox, tak mě napadlo zkusit štěstí v nějakém ženském klubu. Jediný v České republice byl boxerský tady v Brně. Chvíli jsem byla i mezi muži v SKP Kometa Brno, ale ženský jsou ženský.
Představovala jste si jako malá, že budete jednou boxerkou?
To ne. Mým snem bylo stát se zdravotní sestřičkou, protože tou byla i moje maminka. Injekce jsem píchala plyšovému medvídkovi. Hlavně jsem toužila být slavná. Chtěla jsem zpívat, jenže to mně nikdy nešlo (směje se). Když mi bylo patnáct let, stal se velmi populárním film Rocky. Při první zápase jsem do toho šla, jako že to je moje mistrovství světa. Říkala jsem si, že tu holku musím absolutně zrušit (směje se). Veškerá filozofie boxu, ve které není účelem někoho zramovat ale bodovat, šla stranou.
Jak se tedy má správně boxovat?
Účelem je dát přesné údery na hlavu nebo břicho, za to dostat bod, utéct a boxovat chytře. Jenže tohle jsem dřív neměla. Já jsem odjakživa chtěla být slavná ve stylu Rockyho, což je samozřejmě nesmysl. Ten už vím, jak to chodí. Sport mi ale sedl a jsem strašně ráda, že jsem našla brněnský klub S.K. Lady Box.
Takže jste začínala kariéru podle filmu?
Naivně jako Rocky. Jestli dopadnu jako on? To nevím (usmívá se).
Zažila jste v kariéře nějaký souboj podobný jako ve filmu?
Určitě. Hned první zápas. Vše jsem vsadila na úvod, protože jsem byla začátečník a neuměla jsem si rozložit síly. V posledním třetím kole jsem pak byla jako opilá. Pletly se mi nohy, ruce vůbec neposlouchaly (směje se). Vyhrála jsem spíš silou vůle. Šáhla jsem si na dno. Díky tomu jsem měla o to větší radost, byla jsem na sebe strašně hrdá.
V ringu není daleko ke zranění. Které bylo vaše nejhorší?
Jednou jsem kývla na profesionální zápas v kickboxu. Tam mě soupeřka chytla do klinče ruku a vytáhla mně ji. Prodloužila se asi o dvacet centimetrů. Musela jsem jít hned na operaci.
Místem nejvíce na ráně je rozhodně nos.
Ten je v pohodě, protože jsem dobrá boxerka a ještě mi ho nikdo nezlomil (směje se).
Jak byste popsala váš boxerský styl?
Někdy až vypočítavě kalkuluju. Snažím se najít místo, trefit ho, utéct a už neinkasovat. Boxer musí být chytrý, jinak nemůže vyhrávat. Síla a filozofie Rockyho nevede k vítězství (směje se).
Jak se k vaší netradiční zálibě stavěla rodina a přátelé?
Všichni mi od začátku fandili. Hodně mě podporovali, protože ví, jaká jsem. Když maminka ještě žila, schovávala si dokonce články. Vždycky mi na oslavu koupila dort.
Říkáte, že jste hrála i házenou. Proč jste u ní nezůstala?
Je to kolektivní sport, takže když to někdo zkazil, nálada byla hrozná. Dávala jsem mu to za vinu.
Spoléháte tedy jen sama na sebe?
Určitě. Kolektivní sporty nemám ráda, protože jsem strašně soutěživá. Všude chci být první a udělat to nejlíp. Když to někdo zkazí, tak mu to nedokážu odpustit.
Házenou jste tedy zavrhla. Proč ale nevyhrálo karate?
Není to ve své podstatě moc kontaktní sport. Nemají chrániče ani boxerky, takže do sebe nemůžou jít naplno, jinak by se navzájem zramovali. Box je prostě ideální (zasní se). To je moje láska na celý život (směje se).
Box a ženy je stále ještě netradiční spojení. Jak to vnímáte?
V České republice určitě. Tady jsme ještě sto let za opicema. Je to ale na vzestupu. Bohužel potřebujeme, aby se mu věnovaly hlavně mladé holky už od šestnácti let. Začínat v jedenadvaceti jako já je už dnes pozdě. Ale kteří rodiče pošlou mladou hezkou holku ve vývoji do tvrdého kontaktního sportu jako je box?
Jak je to v zahraničí?
V Indii, kde žena nemá skoro žádná práva, jsou jedny z nejlepších boxerek na světě. Drilují je, trénují, věnují se jim už odmalička. Nebo Egypťanky. Ty přijdou k ringu i s muslimským šátkem. Pak si teprve až nasadí helmu a začnou boxovat. Jsem hrdá, že jsem Češka, ale ženský na to u nás nemají mentalitu. Bohužel.
Změní se to v dohledné době?
Doufám, že ano. Myslím si, že to bude ale ještě tak deset let trvat. Schválení ženského boxu na olympijských hrách bude snad krokem k lepší finanční podpoře tohoto sportovního odvětví.
Setkala jste se i s nějakými negativními reakcemi na ženu v ringu?
Většinou u starší generace nebo od boxerů, kteří jsou méně inteligentní. Zkušené to nepřekvapí, protože vidí, že to není žádná plácaná. Technicky jsem na úrovni juniorů a kadetů. Negativní reakce jsou většinou jen na můj vzhled. Můj dědeček mi ale fandil a to mu bylo pětasedmdesát let.
Kategorie mužských a ženských sportů tedy neexistuje…
Dneska už ne. Jako boxerka jsem na tom v očích veřejnosti lépe než třeba mužský akvabel nebo baleťák (usmívá se).
O víkendu jste vybojovala osmý titul mistryně České republiky v řadě. Není to už trochu ohraná písnička?
Posledních pár let tam jezdím abych se ukázala, že technicky a fyzicky jdu nahoru. Za vítězství jsem ale vždycky ráda, proto jsem si to taky šla oslavit do KFC (usmívá se). Pro ostatní holky je to jejich vrchol kariéry.
Pamatujete si ještě na úplně první triumf?
První rok mi to jen těsně uniklo, když jsem prohrála ve finále. Podruhé už to vyšlo.
Je na obzoru česká boxerka, která by vás mohla v blízké době ohrozit?
To určitě ne. Nikdo v okolí kvalitní není. Myslím si a doufám, že do konce kariéry mě nikdo neporazí. Je tam jedna mladá, která snad bude moje nástupkyně, ale se mnou se rovnat nemůže (směje se). Pokud ale vytrvá. Hodně holek si totiž najde kluka, pak je práce nebo vysoká škola a už to nestíhají. Ztloustnou, protože v pubertě jde váha nahoru, takže neumí držet váhový kategorie. To je problém.
Jako první česká boxerka v historii jste se zúčastnila mistrovství světa. Jste na to hrdá?
Myslím, že jsem si to zasloužila. Hrdá jsem byla na to, že reprezentuji českou zemi. Chtěla jsem alespoň páté místo. Bohužel se to nepodařilo, protože jsem prohrála s Katie Taylor (pozn. redakce: mistryně světa). Byl to skvělý zápas. Ukázka, že jsem nezklamala. Pro Irku to byl nejvyrovnanější zápas na turnaji.
Nemrzí vás, že jste narazila na největší favoritku už ve druhém kole?
To víte že ano. Když došla trenérka na pokoj a řekla mi, koho mám, nedalo nic dělat než se s tím smířit. Já jsem do toho šla jako velký outsider a hodně lidí jsem překvapila. I sama sebe. Nikdo nevěřil, že bych mohla prohrát jen o jeden bod.
Byl to doposud nejtěžší zápas?
Psychicky ano, fyzicky ne. Zvolili jsme taktiku, abych nemohla dostat. Mnohem větší nářez jsem inkasovala v prvních letech boxerského života. Byla jsem nezkušená, měla jsem za sebou málo zápasů. Dostala jsem mistryni světa, která mi naložila opravdu těžký údery. Byla jsem otřesená. Protože jsem Katie dostala v době, kdy boxuju už devět let, tak to pro mě nebylo zas tak těžký.
Na příštích olympijských hrách bude poprvé v historii i ženský box. Jak vidíte šanci probojovat se do Londýna?
Bude vyhlášeno několik kvalifikačních turnajů, na které si musím najít sponzora. Hodně mi pomáhá taky Český boxerský svaz. Každopádně dostat se na olympiádu je reálné. Věřím tomu. Budu boxovat, dokud to půjde.
Na vašich internetových stránkách píšete, že aktivní kariéru chcete ukončit ve čtyřiatřiceti letech. Proč?
Každopádně, protože pak už bych mohla být jen profesionální boxerkou. To nechci, pro mě je to hra peněz. V amatérském boxu jsem sama za sebe, nic není domluvené. V profi je to často kalkulace.
To už vám chybí jen tři roky do sportovního důchodu. Co pak budete dělat?
Mám to úplně nalajnovaný (směje se). Ztloustnu o deset kilo, dodělám si vzdělání a budu se věnovat synovcům. Hlavně chci žít v pohodě. Box přesunu na trenérskou kolej, budu pomáhat Šárce Stokláskové (pozn. redakce: trenérka Dilhotové a českých reprezentačních boxerek). Až se něco naučím, budu trénovat sama. Chci učit malé kluky v přípravce. Ti mě totiž budou poslouchat narozdíl od puberťáků a juniorů (směje se).
Nechystáte se učit vaše nástupkyně?
S holkama je strašně těžká práce. Nedoceněná, vyplačkaná. Možná až budu mít větší nervy. Holky totiž nedodržují váhu, stravu, dvakrát prohrají a už chtějí končit. Ženská psychika je strašně křehká.
Věk: 30 let
Výška: 168 cm
Váha: 60 kg
Bydliště Brno
Povolání: boxerka
Klub: S.K. Lady Box
Záliby: sport všeho druhu, vaření, synovci Tomášek a Mareček
Zajímavost: plánuje ukončit kariéru ve 34 letech