VYBERTE SI REGION

Byl prostředník mezi Bobbym Fischerem a Formanem

Praha - Lubomír Kaválek platil za druhého nejlepšího šachistu USA, kam před 39 lety emigroval.

13.6.2009
SDÍLEJ:

Lubomír Kaválek platil za druhého nejlepšího šachistu USA, kam před 39 lety emigroval.Foto: Pražská šachová společnost/Vladimír Jagr

Hovoří sedmi světovými jazyky, mimo jiné češtinou. Perfektně, bez náznaku přízvuku. Přestože do rodné vlasti se Lubomír Kaválek dostane jen velmi zřídka, od roku 1970 žije ve Spojených státech.

Právě tam se stal šachovým profesionálem a spřátelil se s legendárním, až démonizovaným Bobbym Fischerem: při památném zápase se Spasským v Reykjavíku, v němž se Fischer stal mistrem světa, mu Kaválek dělal sekundanta. A po skončení klání od něj dostal vůbec první rozhovor – tehdy totiž pracoval pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

„Bylo to legrační interview,“ zavzpomínal pětašedesátiletý muž, jeden z nejlepších šachistů české i americké historie, v Praze na Kampě, kde komentoval exhibiční zápas české jedničky Navary s Ukrajincem Ivančukem.

Velmistře Kaválku, cítíte se být stále Čechem, nebo už Američanem?

Jsem vděčný Američanům, že mě vzali do své země, mohl jsem tam žít, pracovat… Ale je velice důležité zachovat si naši kulturu. Vždycky jsem hodně četl a psal, český jazyk je neuvěřitelně bohatý a pro mě hrozně důležitý.

Přesto hovoříte mnoha dalšími…

Začínal jsem s francouzštinou, pak jsem žil v Německu, celkem jednadvacet let tam hrál bundesligu. Angličtina je jasná, také píšu do Washington Post (v internetové verzi listu má týdenní šachovou rubriku – pozn. red.) A k tomu umím několik slovanských jazyků, však jsem ve Washingtonu studoval slavistiku.

Vaše cesta do země zaslíbené, jakou Amerika v době komunismu bezesporu byla, trvala dva roky, že? Kdy začala?

V roce 1968, což byl šachově můj vůbec nejpovedenější rok tady v Česku – vyhrál jsem několik turnajů včetně mistrovství republiky, které bylo bráno za vůbec nejsilněji obsazené v historii. Možná to bylo tím nadšením všude kolem, něco se měnilo, mohlo se víc psát, víc myslet, lidi se tolik nebáli.

Až do srpnové okupace…

Ta zpráva mě zastihla uprostřed turnaje v Polanici Zdroj. A hned jsem vytušil, že je konec. Už dřív jsem měl potíže, táta dělal šéfa produkce rozhlasu Svobodná Evropa. Když toho někdo chtěl využít, připomněl to. Třeba v roce 1962 jsem vyhrál mistrovství Československa a nevzali mě na šachovou olympiádu, pozvánky ze zahraničí mi nepřidávali. Každý komunistický úředníček vám mohl naházet tolik klacků pod nohy, že život byl hrozně těžkej.

Takže rozhodnutí bylo vlastně automatické. Mezi lety 1968 a 1970 jste pendloval po Evropě a hrál turnaje?

Přesně tak.

Váš tatínek žil už od roku 1949 mimo republiku. Maminka zůstala dál v Československu, když jste odešel?

Ne. Když jsem byl na turnaji v Sarajevu půl bodu za vítězi, dostal jsem poměrně dost peněz. Všechno jsem jí dal, ať jede do Jugoslávie k moři a vrátí se, až jí dojdou peníze. A ona tam vydržela skoro tři měsíce (smích). To bylo právě v létě 1968. Když jsem utíkal, zavolal jsem jí a řekl, že se sejdeme ve Švýcarsku, ona už tam vydržela.

Koho dalšího jste měl v zahraničí?

Moje budoucí žena odjela na studijní zájezd do Holandska, otec žil v Mnichově, takže jsem jezdil do takového trojúhelníku, mezi tím po turnajích a najednou ty dva roky utekly. No a pak přišlo americké vízum.

K vašemu přesunu za oceán se váže zajímavá historka, že?

Ano, při cestě jsem vyhrál turnaj v Caracasu. Byl hodně silný, zúčastnil se třeba Karpov (pozdější mistr světa – pozn. red.), kterého jsem v krásné partii porazil. Ale hlavně americká šachová federace zjistila, že abych ji mohl reprezentovat na další olympiádě, musím za ni hrát už nyní. A tak se u mě v průběhu klání změnila československá vlaječka za americkou. Začal jsem turnaj jako Čechoslovák, zvítězil ho jako Američan. A moje jméno se tak dostalo do různých vědomostních kvízů.

Za oceánem to ale nebyly lehké začátky. Studoval jste, šachy vám pomáhaly vydělávat na obživu, ale přímo profesionálem jste ještě nebyl.

Když se blížil konec měsíce, podíval jsem se do časopisu Chess Life, kde se hrají turnaje a kde se dají vyhrát dobré ceny. A z toho jsem pokaždé zaplatil nájem. Později jsem vzal místo v rozhlase v Hlasu Ameriky a studoval po večerech.

A coby rozhlasový reportér jste se dostal do Reykjavíku, kde v roce 1972 Bobby Fischer porazil Spasského a stal se mistrem světa. Jakou náplň práce jste měl při zápase, který byl veřejností chápán jako boj USA proti Rusku, Východu proti Západu?

Reportoval jsem ve čtyřech jazycích. Popisovat partie slovy, to nebylo jednoduchý. Podle odhadu vysílání poslouchalo dvě stě padesát až tři sta milionů lidí. A byl mezi nimi i Bobby Fischer.

Cože? Slyším dobře?

Oni ty relace opakovali ve tři ráno a vysílali na americké vojen-ské základně v Keflavíku, tam to poslouchal.

A na základě oněch výstupů vás v průběhu duelu angažoval co-by svého sekundanta?

Seznámili jsme se už po zápase v Denveru, kde porazil 6:0 Lar-sena (tehdy jednoho z nejlepších šachistů světa – pozn. red.). Lombardy, jeho oficiální sekundant, v důležité chvíli zápasu v Reykjavíku onemocněl. Odešel a Bobby vzal místo něho mě.

Jaká byla s Bobbym Fischerem spolupráce?

Měl problém v tom, že si nepustil novináře k sobě, vyhýbal se jim. Tím pádem o něm začali psát špatně. Ale v momentě, kdy se člověk stal jeho přítelem a věřil mu, byl fantastickej. Ničemu se nebránil a měl úžasnej smysl pro humor, to se asi moc neví. A mně osobně velmi pomohlo, že jsem ho mohl pozorovat ho při práci. Hned další rok byl mým vůbec nejlepším, dostal jsem se mezi nejlepších deset na světě.

A stal se profesionálem. I díky Fischerovi?

Dá se to tak říct. Najednou se šachy staly hrozně populární, hrá-ly je miliony lidí, každý v Americe o tom zápase věděl. Vznikla půda pro šachový profesionalismus. Měl jsem krásnýho profeso-ra na univerzitě, který říkal: v téhle zemi musíš být pragmatický. Jsi tady druhý nejlepší šachista, tak to musíš dělat.

Vraťme se ještě na Island, kde utkání probíhalo. Necítil jste až spoluzodpovědnost za to, aby zápas dopadl tak, jak západní svět chtěl, tedy vítězstvím Fischera?

Ano, byla za tím politická kulisa, to bezesporu.

A když vše dopadlo, „jak mělo“, poskytl vám vytoužený vítěz vůbec první interview. Povězte, jak probíhalo?

Bylo to legrační. Redaktor Brad Darach z časopisu Life a jeho fotograf – výborný Harry Benson, co fotil prezidenty v Bílém domě – čekali venku, když jsem za ním přišel. Slíbil, že první rozhovor dá tobě, vysvětlili mi. Aby pak bylo jistý, že se všechno nahrává, když jsme spolu mluvili, tak Bobby zastavoval magnetofon a průběžně poslouchal. Vtom někdo zazvonil. Kdo to je, pošli ho pryč, křikl Bobby (smích) A on to byl člověk z amerického velvyslanectví a přinesl telegram s textem od prezidenta Nixona.

A pak jste dostal nápad…

… že by Bobby mohl přečíst telegram do magnetofonu. Když mě uváděli do Světové síně slávy, věnoval jsem jim právě tuhle část rozhovoru.

Reykjavík 1972, tohle spojení se stalo obrovským pojmem. Kdy o něm vyšla první kniha?

Za dva roky jednu vydal ten novinář Brad Darach. Byla výborná, nejlepší o tom zápase, ale Darach musel už s předstihem podepsat, že žádnou knihu nenapíše. Bobby ho vzal k soudu, říkal: to je jasný, tady to mám černý na bílým, nemusím si brát advokáta. A prohrál to na nějakou technikalitu.

Mohl být také natočen skvělý film. Miloš Forman, mimochodem váš známý, ho měl režírovat, proč to nevyšlo?

Peter Folk, ten co hrál komisaře Colomba, odkoupil filmová práva na Darachovu knihu a nabídl Milošovi, aby to režíroval. Ano, budu to dělat, ale Bobby musí hrát Bobbyho a Spasskij Spasského, odpověděl Forman.

A vy jste se stal prostředníkem mezi ním a oběma šachisty…

Se Spasským to bylo hned zařízené. Ale s Bobbym jsme to do-mlouvali asi rok. V roce 1978 jsem byl Pasadeně na mistrovství Ameriky. Odpoledne jsem hrál šachy, večer jsme mluvili s Bobbym o filmu. Když jsme nevěděli, co a jak, zavolali jsme Milošovi. A Bobby si vymýšlel, měl pořád nějaké otázky. O turnaji jsme vůbec nemluvili, jen jsem nakonec, tak jakoby mimochodem, utrousil, že jsem šampionát vyhrál (úsměv), tak měl hroznou radost. Jinak ale žil tím filmem.

Vážně ho možnost stát se hercem natolik zaujala?

Když Miloš točil Hair (Vlasy, podle slov režiséra vůbec nejlepší film, který vyprodukoval – pozn. red.), přijel Bobby inkognito na základnu, kde probíhalo natáčení. Chvíli tam seděl, pak přes záclonky sledoval, jak to všechno probíhá (smích).

Proč nakonec film nevznikl?

Miloš pro něj chtěl milion dolarů, to se lidem z herecké unie zdálo pro neherce hrozně moc. Ale je to škoda, bylo by to fantastický, umím si to přesně představit (úsměv), vždyť Forman byl v práci s neherci přece skvělý. Říkal jsem mu: Miloši, to by bylo těžký, protože ty bys nerežíroval jeho, ale on tebe. A na to se on právě těšil. No a po letech mělo všechno okolo toho zápasu zajímavou pointu.

Jakou?

Boris Spasskij, se kterým jsem potom hrál patnáct let v jednom bundesligovém týmu a velmi dobře jsme se spolu znali, mi v roce 1992 napsal: chci tě jako konzultanta v zápase proti Fischerovi (i odvetné střetnutí vyhrál Američan, ale od té doby na něj existoval zatykač, protože Jugoslávie, kde klání probíhalo, byla pod mezinárodním embargem – pozn. red) a nabídl mi obrovskou sumu peněz. V té době jsem měl trenérské povinnosti, tak jsem odmítl. Ale byla to velmi dráždivá nabídka.

Jak jste prožíval Fischerův smutný konec života, kdy už byl po-važován za blázna?

Naštěstí jsem se s ním naposledy viděl v roce 1979. Věděl jsem, jak to začalo, proč měl zášť. Jednou z příčin byl i ten soud s Darachem. V téhle zemi není spravedlnost, říkal. Ale jak to pokračovalo, jak se to rozšiřovalo, to jsem naštěstí neviděl.

V šachu jste toho dosáhl hodně, ale přesto: Připadal jste si být ve stínu Fischera?

Jistě. Já jsem nazval naši generaci ztracenou. Měli jsme hráče, Bobbyho Fisshera, ke kterému se upínaly naše zraky, kterého jsme svým způsobem uctívali, který nás vedl – a najednou ne-hrál (poté, co získal mistrovský titul, už příliš aktivní nebyl – pozn. red.). Tak jsme byli ztracení.

Autor: Jan Hamrník

13.6.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hlavní třídy se zcela promění, Praha dá na jejich obnovu miliardu

Praha /INFOGRAFIKA/ - Během dvou let se velké třídy v metropoli zcela promění. Začnou rekonstrukce čtyř ulic, které dostanou úplně novou podobu. Vše vyjde na více než miliardu korun.

Klub Kanál dostal "trest" za rvačky. V lednu musí zavřít

Písek – Dance club Kanál v Chelčického ulici v Písku bude mít po celý leden zavřeno. Rada města schválila stejně jako před rokem u nedalekého podniku La Noche odejmutí výjimky prodlužující provozní dobu. Důvodem byly rvačky, ke kterým zde letos došlo. „Musíme měřit všem stejně," podotkl místostarosta Písku Jiří Hořánek.

Britové poprvé utratili více za vinyly než za stažené desky

Londýn - Příjmy z prodeje vinylových desek v Británii minulý týden poprvé předstihly příjmy ze stahování nahrávek, oznámilo britské sdružení maloobchodníků v zábavním průmyslu (ERA). Za vinylové desky lidé podle ERA utratili 2,4 milionu liber (asi 76 milionů Kč), zatímco za stahování 2,1 milionu liber (zhruba 66,5 milionu Kč). Loni ve stejném období přitom tento poměr činil 1,2 milionu liber za vinyly ku 4,4 milionu liber za digitální hudbu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies