Přiznejte, šije to s vámi měsíc před šampionátem?
Moc ne, pořád mám hodně práce. Snažíme se dát přípravě maximum, aby nás na mistrovství světa nic nepřekvapilo. Mám výhodu, že jsem u reprezentace čtyři roky, takže už nejdu do neznáma a mám přípravu vyladěnou.

Vyladěnou i v tom smyslu, že koncem listopadu vyměníte Prahu za Teplice? Předloni jste soustředění v Praze vysvětloval tím, že si hráči potřebují zvyknout na tlak, který na ně bude během šampionátu.
Teď už máme zkušenější tým, takže si můžeme dovolit Teplice. Budeme tam mít všechno po ruce, zatímco v Praze jsme museli pořád někam přejíždět, často komplikovaně. O pohodlí se moc nedalo mluvit.

V Teplicích bude?
Stoprocentně. Hlavně už nebudeme nabírat kondici, čeká nás spíš taktika a team building, vyrazíme třeba na hokejovou extraligu do Chomutova. Nemůžeme pořád jen myslet na florbal.

Na florbal už začínají myslet fanoušci, kteří za vámi vyrazí na finálový víkend speciálem z Česka. Napadlo by vás to před čtvrt stoletím v dřevních florbalových dobách, když se správci tělocvičen báli, že jim holemi poškrabáte parkety?
Stačí mi vybavit si třeba mistrovství světa 2004, z kterého šel jediný televizní přenos. I tenkrát ale za námi přijelo z Česka 300 lidí a hnali nás za stříbrem.

Sladká vzpomínka, viďte?
Mám pocit, že čeští fanoušci jsou vášnivější než ostatní, na tribunách jsou hodně slyšet. Rád vzpomínám na první domácí šampionát v roce 2008, kdy nám lidi fandili už od základní skupiny a šli s námi od začátku do konce.

Když už je o tom řeč, máte v hlavě i mistrovství světa 2018, které se bude hrát zase v Česku?
Trochu na něj myslím, ale teď je prioritou letošní mistrovství světa. Nemůžeme říkat, že není důležité. Je! Na šampionát v Česku se začneme chystat až příští rok. Žádné flákání, to vám slibuju.

Jste klidnější, když máte v kapse smlouvu až do „českého" mistrovství?
Klidnější? Vůbec ne, takhle dlouhou smlouvu beru jako závazek. Pořád musím odvádět kvalitní práci, jiná možnost neexistuje. Ve chvíli, kdy nebudou výsledky, nebude ani smlouva. Počítám s tím, že si po návratu z Rigy v lednu sednu s vedením svazu a řekneme si, co dál. Může se stát cokoliv.

Pokud všechno půjde, jak má, stanete se příští rok v létě trenérem reprezentace na plný úvazek, což by byl průlom v českém florbale.
A velká pocta pro mě.

Velká a příjemná pocta?
Hodně příjemná, mohl bych se soustředit jen na jednu práci. Teď jsem trenérem nároďáku na 25procentní úvazek, to u florbalových velmocí nenajdete. Ve Švédsku a Finsku je na svazu nastálo zaměstnaných čtyři pět koučů. Totéž Švýcarsko: když to tamní trenér dělá na 100 procent a já na pětadvacet, musí to být někde vidět.

Nefrustruje vás to?
Pětadvacet procent je jen číslo. Florbal dělám ve volnu, jsou to hodiny a hodiny. Baví mě to, proto se florbalu obětuju a dávám mu maximum, i na úkor soukromého života. Ale až to budu dělat na plný úvazek…

To je budoucnost, zatím si musíte brát v práci volno.
Mám to stejné jako hráči. Dělám pro jednu firmu, která prodává florbalový materiál, pomáhám v logistice. Pracoval jsem tam ještě předtím, než jsem začal trénovat reprezentaci, vyjdou mi vstříc. Nejsem ale za hvězdu, která si může dělat, co chce: když mám akci s nároďákem, normálně si beru dovolenou nebo náhradní volno.

Ještě k mistrovství světa: máte stříbro, máte bronz, takže teď zbývá…
(usměje se) Každý chce zlato, já nejsem výjimka. Řekové vyhráli fotbalové Euro, Slováci mistrovství světa v hokeji… Florbal je v Česku pořád mladý sport, rozdíl mezi námi a elitní trojkou je markantní. Tím ale neříkám, že jsme bez šance. Nepojedeme do Rigy na žádný předvánoční výlet.