VYBERTE SI REGION

Yetti je andělem vysokých hor a jejich lidí

Praha - Tenhle chlapík změnil dějiny lezení po horách. Peter Habeler má i v pětašedesáti stále jiskru v očích. Při pozorném pohledu do jejich hlubiny mu z nich probleskují vrcholky štítů.

21.12.2007
SDÍLEJ:

Peter Habeler.Foto: GetPhoto/Martin Sidorják

„Hory mi přinášejí radost, i když tam najdu bouře a bolí to,“ říkal mi při nedávné návštěv alpinistického festivalu v Praze. „Hory jsou mystickou záležitostí, vrcholem, co stojí nad námi. A my ho chceme zlézt, naplnit touhu.“

Co je horolezectví, nebo alpinismus, chcete-li. Prostě bytí, chození a lezení v horách. Sport nebo způsob života?
Spíše a víc způsob života. Ale s důležitými sportovními elementy. Liší se ale samozřejmě od fotbalu nebo tenisu. Pro mě odmala to byla životní cesta.

Vaše biografie píší, že jste lezl už v šesti letech.
Zkoušel jsem to. Od čtrnácti, patnácti jsem překonával další a další vrcholy. A to mě strašně bavilo. Chtěl jsem dělat, co jsem měl rád, proto jsem se stal horským vůdcem. Ale vývoj měl dvě linie. Jednu extrémní, to znamená dosahování výkonů. A druhou být a „pracovat“ v horách. To mě činilo a dodnes činí velmi šťastným. To se nedá změnit.

Jsou tedy milovníci hor představiteli jakési kalokagathie, antického souznění duchovních a tělesných kvalit, v moderní éře?
Možná. Chcete být v horách, hodně o nich vědět, trávit čas s lidmi, co mají rádi stejné věci. Ale zase máme dvě možné cesty. Někteří špičkoví lezci v určitém věku prostě skončí. Jako Walter Bonnatti. Ale pravý horal, aspoň si to myslím, chodí do kopců, dokud nezemře.

Vy jste ale přece hodně „bezpečný“ lezec.
Nemusíte přece umřít na kopci. Navzdory stáří můžete jezdit do hor, lézt, dělat vlastně ty samé věci jako dřív. Jen hory okolo vás jsou časem menší a menší… Protože vaše síly a energie uvadají. Ale v hlavě, kterou vám hory čistí, tam přece pořád můžete na úplný vrchol. A ještě tenhle svět, který máte rád, ukazovat dalším lidem. Není nic krásnějšího.

Pohled z vrcholu hor je lepší než z okna Kramářovy vily (kde sídlí český premiér, pozn. red.), řekl Pavel Bém, horolezec, ale také velmi ambiciozní politik.Všechny hory jsou krásné. Ale já tam jezdím kvůli lidem. Bez nich jsou ničím. V Nepálu žijí výjimeční lidé, šerpové a šerpky jsou skutečně obdivuhodní. Jejich přátelství a pokoru už v Evropě nenajdete.

S Messnerem jste psal dějiny horolezectví. Čím je mimořádný?
Neobyčejný, brilantní člověk. Ale jsme odlišní. On se stal vynikajícím lezcem, ale pak jim přestal být. Já ne, já zůstanu lezcem a vůdcem napořád. Messner je víc dobrodruh, mění se. Dosáhl osmitisícovky, pak přešel pouště. A teď buduje horské muzeum v Söldenu, možná ještě zajímavější věc. Nashromáždil tam mnoho věcí o lidech z hor. A musí taky sehnat hodně peněz, aby svůj projekt naplnil.

Klasické dilema horolezeckého světa: Byl Mallory s Irvinem v roce 1924 na vrcholu Everestu? Jaký máte názor?
Pořád velká a stejná otázka, která mě už unavuje. Nelze na ní odpovědět, není důkaz. Irvina nenašli, Malloryho po dlouhých letech v dobré pozici. Oba jsou mrtví. Nechal bych jim, že vrcholu dosáhli.

Jaký máte názor na sólo-výstupy a týmovou práci. Dají se pak výkony srovnávat?

Lezete-li sám, jste odpovědný pouze sám za sebe, musíte si dávat sakra pozor. Skoro každý by chtěl napodobit Messnera a lézt sám, překonávat limity, poznávat sám sebe. Já ne, sám sebe totiž nikdy úplně nepoznáte.

Jak jste spolupracovali s takovým sólistou, jakým je Messner?

Chodili jsme sice spolu, ale v podstatě sami. Někdy i bez lana, ale s úzkým poutem, věděli jsme o sobě. A mohli se na sebe spolehnout. Poznali jsme, že spolu dokážeme neuvěřitelné věci a to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Pokud lezete sám, zažíváte pocity nejužšího kontaktu s přírodou. Ale taky stoprocentní riziko. Ve dvou ho dělíte na půl.

A v týmu?
Jakmile už jde pět lidí, každý si myslí: někdo mi pomůže. Ale tak to není často, což pak bohužel přináší tragédie. V každých horách se musíte snažit být nejlepší, z čehož vyplývá, že si skutečně pomoci si můžete jen vy sám. Být natrénovaný, mít vybavení a věřit si.

Ale bez kyslíku potřebujete v extrémních podmínkách také něco navíc, fyziologické předpoklady.
Jen ti nejhloupější si ho nevezmou (smích). Bez něj to fakt není příjemné.

Ale s ním se může nechat nahoru na Everest vynést skoro každý, kdo na to má peníze.Tehdy v sedmdesátých letech byla výzva vystoupit na Everest bez kyslíku. Vždyť i dnes říkají lékaři, že pohybovat se v takové výšce není možné. Ale ohromně se změnilo vybavení. My měli jen šerpy, kteří byli ochotni udělat cokoliv, aby nám pomohli, i zachránili život. Třeba i tím, že nás zahřívali svými těly. Teď už i na záchod jdete, aniž byste se museli svlíkat… Smekám před všemi, co byli nahoře a nechci nikoho shazovat. Ale Everest není tak obtížná hora.

Co tedy bude dál, kde leží další horolezecký vrchol?
Osmitisícovky už jsou zlezené. Ale existují mnohem těžší sedmičky a šestky. A mladí, skvěle fyzicky připravení lezci, je budou vylézat rychleji a rychleji. I v zimě, za těžších podmínek, s menšími náklady. Nebo jen s kapsou magnézia na zadku. Také Everest čeká na své objevitele, jak se dostat nahoru, abych se vyhnul jižnímu vrcholu? Svět alpinismu je široký a otevřený.

Umíte si představit kupříkladu závod typu: Kdo vyleze první na Everest se startem v základním táboře?

Lidské bytosti pořád chtějí rychleji a výš, to je přirozené. Další budou chtít překonat Messnera a Kammelandera. Špičkoví lezci vědí, kde hledat.

Existuje v horách doping?
Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by dopoval. Jen se povídalo, že Hermann Buhl bral pervitin, když vylezl sólo a bez kyslíku Nanga Parbat (v roce 1953 !, pozn. red.). To je silná droga, odbourává rezervy. Nemyslím, že by si někdo něco vzal. Je to velmi nebezpečné. Když v horách toužíte po něčem víc, než fyzicky můžete, končí to většinou špatně.

Strávil jste hodně času v tzv. zóně smrti, devětkrát jste byl ve výšce osmi tisíc metrů. Jaké máte vzpomínky?
Lepší a širší zážitky mají kluci s kyslíkem (úsměv). Viděl jsem tam mnoho lidí, co znám, ale nic si napamatuju. Hory zůstaly v mé mysli a nic - šel jsem dál. Jako s autopilotem. Jako bez vědomí. Nevím, jak dlouho, jak daleko. Probíhají tam změny na mozku, jsem si jistý. Něco jako po alkoholu, když hodně pijete. Skvělé zážitky, ale s následky…

Kde se cítíte nejlíp. Nahoře? Nebo dole, myslím po návratu?

Před startem. Máte před sebou cíl. Tělo i mysl se dostává do stavu nepopsatelného napětí. Něco chcete a jdete po tom. Objevuje se něco nového. Cesta nahoru, nebo dolů, to už víte přesně, co vás čeká. Ale ve chvíli zrodu ideje, nápadu, si to užíváte nejvíc. Nahoře pak to je jako – prostě uděláno, hotovo. Emoce, brečíte. Ale pak cesta dolu: pozor, ještě to bude obtížné.

Jak se daří vaší škole? Je to byznys, nebo způsob přežití?
Nikdy jsem nezkoušel mít nic velkého. Chci vydělat, abych měl čas trávit hodně času v horách. V nejlepších časech jsem měl 35 vůdců v zimě a deset v létě. Potřebuji svobodu, jinak bych nemohl jezdit do hor. Na co mi jsou zlaté spony? Ani nevypiju víc kafe. Narodil jsem v chudé rodině, táta mi zemřel v sedmi letech. Ale maminka mi dala jednu velkou věc: nechala mě jít. Dala mi hodně svobody a já po ní stále toužím. Ano, mám dům a auto, ale to mi stačí. Chci jen občas zajet do Nepálu. Byl jsem tam snad šedesátkrát a chci ještě jednou. Možná dvakrát.

Málokdo umí udržet tenhle balanc mezi ambicemi a prostorem pro vlastní osobnost.
Vydělat a zůstat normální. Bývalý německý kancléř Schlüssel, párkrát jsme spolu lezli a hodně o tom hovořili. On miluje lezení po horách. Ale nemůže, protože na to nemá čas. Já jsem šťastný, že ho mám. Žiju podle toho, jak chci.

Vy byste to mohl vědět: Existuje Yetti?
Krásná pohádka, že? V horách si hodně povídáte. Už nevím, kdo s tím začal. Někdo mě tam provázel. Vážně. Ano, byl jsem unavený, přetažený… Po lavině na Kančendžendze jsem ztratil všechno. Ale cítil jsem, někdo je tady se mnou. Držel moje tempo. Chodil jsem vždycky rychle a tady jsem cítil, že mám někoho za zády. Kammelander má podobnou zkušenost. Mnozí další taky. Někdo se tam o vás stará. Je to Bůh? Nebo kdo… Yetti je andělem vysokých hor a jejich lidí.

21.12.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies