Horolezec Jaroš k Cestě vzhůru: Patřím mezi šťastlivce, kteří si žijí svůj sen

„Spoustě lidí chybělo v mém posledním filmu více záběrů z osmitisícovek Koruny Himálaje. Tak na přednášce jim je nabídnu, včetně mých úplných lezeckých začátků, tréninků i neznámých expedic," říká autor čtyř knih, mnoha dokumentů a nejnověji hlavní protagonista filmu Cesta vzhůru.

Co všechno na přednášce nabídnete?
Do své přednášky v Brně jsem vybral ty nejzajímavější, nejdramatičtější a nejkrásnější okamžiky z expedic. Součástí přednášky budou i názorné animace výstupových tras na jednotlivé vrcholy.

Jaké máte ohlasy na dokumentární film Cesta vzhůru, který je v kinech od letošního srpna?
Pokud bych se měl řídit a hodnotit film jen podle internetových diskuzí, tak strašný. Ale pokud jde o ohlasy lidí, kteří film viděli, tak slyším většinou nadšení a pochvaly. Je pravda, že jsou často překvapeni tím, jak moc jsem si pustil filmaře do svého soukromí. Ten, kdo očekával akční film plný dramatických scén, byl možná zklamaný. Ale jde o dokument a záběry, které se mi na různých expedicích podařilo natočit, patří určitě mezi to nejlepší, co se dá z tohoto prostředí zhlédnout.

Zažil jste někdy pocit, kdy jste se vy sám podle svého pocitu dostal na hranici svých možností?
Specifikum výškového horolezectví, kdy se člověk pohybuje v osmi tisících metrech bez kyslíkových přístrojů je, že do stavu absolutního vyčerpání se dostane po několika desítkách kroků. Je nesmírně obtížné, ale důležité, udržet kontrolu nad tímto stavem, který se blíží bezvědomí. V podobné situaci jsem byl nespočetněkrát, nicméně i to, že píšu tyto věty, svědčí o tom, že jsem dokázal mít věci pod kontrolou.

Co je tím motorem, který vás stále žene zdolávat další a další vrcholy?
Baví mě to. Horolezectví je sport, který se odehrává v nejkrásnější tělocvičně a tou je svět. Takže lezení není jenom o výkonech, ale i o zážitcích a o lidech, se kterými tenhle sport prožíváte. Určitě to, co během výstupu zažijete, vás obohacuje i v normálním životě. Myslím si, že patřím mezi ty šťastlivce, kteří žijí svůj sen. Není to ovšem proto, že by byla tato cesta naservírovaná, ale proto, že jsem za svým cílem zarputile šel. Jak píši do jedné ze svých knih, kde je vůle, tam je cesta.

Daň? Omrzlé prsty

Jakou nejvyšší cenu jste musel zaplatit za splnění svých snů?
Budeme-li se bavit o financích, byly to miliony korun. Ale jinak každý, kdo chce dosáhnout nějakého svého snu nebo cíle, tomu musí něco obětovat. A je jedno, jestli jde o horolezce, atleta, manažera či herce. Bez určité „sobeckosti" nebo porozumění na straně partnera to nejde. Spoustu lidí bydlí například v Ostravě a pracuje v Praze a domů k rodině dojíždí jen na víkendy. Nemyslím si, že jsem si svých dětí neužil a nestihl se jim věnovat. Kolikrát otec, který přijde z práce večer - anebo z hospody - a přitom má práci doma, se dětem věnuje míň.

Za určitou daň se dají brát i vaše omrzliny z výstupu na Annapurnu, po nichž vám bylo amputováno jedenáct článků prstů na obou nohách.
Ano, je pravda, že omrzlé prsty mi přinesly větší slávu a popularitu, než třináct vylezených osmitisícovek. (smích) Absolvoval jsem dohromady sedm operací, nicméně ani jednou jsem nelitoval a neuvažoval, že na svoji poslední expedici na horu K2 třeba už nepojedu.

Právě ve vaší zatím poslední a konečně úspěšné výpravě na horu K2 s vámi byla i moderátorka Lucie Výborná. Jak coby žena zapadla do týmu?
Lucie naštěstí dobře pochopila svoji roli v této sestavě a nehrála si na dámu, kterou mají všichni obletovat a obdivovat. A hlavně jako profesionálka věděla, že je v práci a ne na výletě. Správné bylo i to, že vysílala, ale "nevysírala". Zároveň se chovala tak, že těch sedm zúčastněných chlapů nijak nerozhodila.

Co pro vás bylo největší odměnou po návratu z K2?
Fantastický a nečekaný bylo už přivítání na letišti obrovským davem lidí, nejen mých nejbližších. A potom přivítání v mém rodném Novém Městě na Moravě, kam přišlo okolo tisícovky lidí. Největším překvapením ale byl kámen Monument, který stojí na Vysočině v sedle mezi vesnicí Samotín a skálou Drátník, kde jsem začínal s horolezectvím. Jsou do něj vytesány názvy všech osmitisícových vrcholů Koruny Himálaje. Jeho vznik má na svědomí moje přítelkyně s partou mých nejbližších kamarádů.

Měl jste v sobě odmala touhu dokázat něco mimořádného?
Myslím, že jsem nic mimořádného nedokázal, a to není falešná skromnost. I když je pravda, že pokud všechny osmitisícovky na světě dokázalo bez kyslíku vylézt jen patnáct lidí, tak to asi něco znamená. Spíš jsem měl vždycky touhu dělat věci pořádně.

Kdo byl váš horolezecký vzor?
Abych řekl pravdu, žádné konkrétní jméno neřeknu. Nicméně například knihy Himálajští tygři nebo Deset velkých stěn mě fascinovaly a toužil jsem být alespoň trochu jako tito hrdinové.

Jak se udržujete v kondici v době, kdy se chystáte na další výpravu? Co všechno příprava obnáší?
Jediný problém, pokud jde o fyzickou přípravu, je nedostatek času na trénování. Jako horolezec nemám žádného manažera ani realizační tým, a tak veškerou práci počínaje sháněním peněz, marketingem, sháněním expediční výbavy, psaním a vydáváním knih a kalendářů si zařizuji sám. Na vlastní přípravu a lezení mi tak zbývá mnohem méně času, než bych si přál.

Který cíl máte před sebou teď?
Příští rok mám mimo jiné v plánu nejvyšší vrchol Severní Ameriky Denali spojený s expedicí na mořských kajacích na pobřeží Aljašky. Následně bych chtěl vyrazit na kole na nejvyšší vrchol Evropy Elbrus. Věřím, že cesta dlouhá tři tisíce kilometrů bude plná krásných zážitků a zajímavých míst.