VYBERTE SI REGION

Byl to elegantní výstup, říká Jaroš po Manaslu

Nové Město na Moravě - Horolezec hovoří o svých úspěších a plánech, důsledné miss Holly iprostých Nepálcích.

22.5.2009
SDÍLEJ:

Horolezec Radek JarošFoto: Archiv Radka Jaroše

Ze svých úspěchů v Himálaji velkou vědu nedělá. I když se Radek Jaroš před třemi týdny stal po zlezení svého devátého osmitisícového vrcholu nejúspěšnějším českým horolezcem.

To radši po návratu z Manaslu plánuje, jak si prohřeje kosti na Sardinii.

„Teď plánuji mořský kajak, do Himálaje se letos už nevrátím. Příští rok bych asi v Karákoramu zkusil oba Gašerbrumy,“ prozradil pětačtyřicetiletý rodák z Nového Města na Moravě.

Kam řadíte ve své sbírce úspěchů poslední expedici High Point Manaslu 2009?

Takový žebříček nemám, dělal by se velice těžko. Byla to devátá osmitisícovka, ale kam s ní?

Zeptám se jinak: zažil už jste komplikovanější expedici, než byla právě ta poslední? Měl jste přece problémy s přívaly sněhu, silným větrem i trable technického rázu s notebookem a hlavně bolesti zubů.

V podstatě pokaždé, když se člověk vrátí, tak má pocit, že ta poslední byla nejtěžší nebo nejkomplikovanější. Ale tahle expedice, když to vezmu s odstupem, byla strašně elegantní. Dalo by se to skoro parafrázovat jako „Přišel jsem, vylezl jsem a odešel jsem.“
Sice jsem expedici začínal strašně pozdě, nejpozději, co jsem kdy začínal, ale vylezl jsem ji – kromě výstupu na Šiša Pangmu alpským stylem– absolutně nejrychleji ze všech osmitisícovek. Bylo to nakonec nečekaně rychlé. Díval jsem se teď na weby lidí, kteří ještě na Manaslu jsou, někteří už to balí, a bez úspěchu. Kdybych horu nevylezl v té době, už by se mi to možná nepodařilo vůbec.

To se týká i Španěla Paunera?

Ano, ten už je v Káthmándú. A přitom to je borec, který byl pod horou snad nejdřív a strávil tam nejvíc času.

Přitom mu k úspěchu chyběly jen desítky metrů, ne?

Byl asi 120 výškových metrů od vrcholu. Holt někdo nemá odvahu, sílu, nebo jak to mám říct. Chyběly mu fixy, které by mu tam udělali šerpové, takže se asi bál do toho jít. Bylo to trošku nebezpečné, mně se tam taky chvilku nechtělo. Ale to je problém komerčních expedic – když nemají fixy, není vrchol.

Kolik vás tam bylo bez šerpů?

Kromě mě a jednoho Američana a francouzského páru tam nebyl člověk, kterému by nepomáhali výškoví nosiči.

Vy jste v průběhu expedice High Point Manaslu 2009 přemýšlel, že byste se otočil nazpět a vzdal to?

Kvůli bolavým zubům jsem si už při treku říkal, že je konec. V jedné fázi byla bolest tak strašná, že jsem to chtěl otočit. Při vlastním lezení už to ale probíhalo dobře.

V sms zprávách z Nepálu, kterými jste zásoboval svoje webové stránky, jste popisoval, jak jste získával antibiotika za plzeňské pivo. V jakém směnném kurzu?

Šest prášků za půllitrovou zlatou plechovku. (smích) Ale dali by mi to asi i bez piva, byla to spíš taková pozornost. Jedni mi to totiž odmítli dát, ale nemám jim to za zlé. Mohli to potřebovat a pak by to neměli. Tyhle prášky jsem s sebou zatím pokaždé měl. Když jsem šel před odletem za doktorem fasovat léky, na tyhle jsem zapomněl. Měl jsem je napsané na seznamu, ale zakecali jsme to. Zákon schválnosti funguje: co potřebuješ, to nemáš…

Už víte, co tomu zubu bylo?

Měl jsem zlomený kořen. Dostala se do toho nějaká infekce a zlobilo to. Ale už je venku. V jednu chvíli už jsem vzpomínal na scénky z Trosečníka a uvažoval jsem, že si pomůžu cepínem, ale nakonec jsem tak drsnej nebyl.

Dostal jste se i do krizové situace, když vám přívaly sněhu zavalily vchod do stanu, ve kterém jste nocoval. Jak vám v tu chvíli bylo?

Nečekaně začalo sněžit. Podle předpovědi nemělo, ale hory si dělají, co chtějí, kór ty osmitisícový. Ve čtyři ráno mi to provalilo stan, tyčky a plátno už to nevydržely. Dostal bych se z toho asi i sám, ale musel bych rozříznout stan. Věděl jsem, že pode mnou jsou Rusové a nade mnou Američan, takže jsem volal o pomoc. Až nakonec jeden Gruzínec přišel sníh odkopat. Celkově to byla hnusná noc, když jsem pak „utíkal“ dolů, bylo to hodně na brzdy. Když jsem míjel stan Francouzů a viděl, jak je zničený, neviděl jsem těla a řešil jsem, kde jsou. Pak jsem je ale našel ve spodním táboře. Oni totiž postavili stan a hned sestoupili dolů. Byl jsem v první chvíli v šoku, protože jsem je málem považoval za mrtvé.

Nakonec se z výstupu stala parádní oslava vašich pětačtyřicetin. Konečně se vám to podařilo trefit na den přesně.

Je pravda, že jsem se o to trošku snažil. Někteří lidi to vylezli o den dřív, já tam pak byl sám. No, ale když jsem se chystal ze stanu ven, říkal jsem si: Do pr…., to jsou teda narozeniny. Vichr a sníh bubnovaly do stanu, noc to ještě znásobovala, pocity jsem vůbec neměl dobré.

Úplně sám jste lezl vůbec poprvé. Takže jaký jste si z toho vyvodil závěr?

Když příště půjdu sám, určitě si potáhnu nějaký větší stan. To je věc, na kterou se teď zaměřím. Musí být lehký a prostorný. Měl jsem deprese a klaustrofobii a byl strašný problém najít ráno morál a vylézt ven do toho počasí.

A nelitoval jste v průběhu expedice toho, že jste do Himálaje nakonec odjel sám, i když to nebylo až tak vaše rozhodnutí?

Jasně, byla to souhra okolností (Ostatní členové expedice se postupně odhlašovali – pozn. aut.). Nelitoval jsem toho, i když přišly komplikace se zuby i v komunikaci. Bylo mi divně v základním táboře, kde byli čtyři Iránci, dva Francouzi, dva Němci, pět Španělů a další. Mluvili jsme anglicky, což mi sice extra nejde, ale rozuměl jsem. Když se ale mezi sebou začali bavit svojí řečí, čuměl jsem jako trubka. To bylo takový smutný.

Takže zkusíte ještě někdy sólo, nebo radši zase pojedete ve dvou třech lidech, jak jste dřív jezdíval?

Radši bych ve dvou třech, ale mám takové tušení, že mě to ještě občas čeká. Lidí, s kterými jsem na společné notě lezecky i lidsky, moc není. Se Zdeňkem Hrubým máme před sebou teoreticky jedinou společnou osmitisícovku – Annapurnu. Už vím, že se to dá zvládnout. Nebo si aspoň vezmu společníky do základního tábora a polezu sám.

Přátelé a fanoušci vám posílali zprávy na satelitní telefon, takže jste přece jen nebyl úplně sám, ne?

Určitě, moc za ty zprávy děkuju. Technika hrozně pokročila. V roce 1994 jsem odjel na první expedici, lidi o nás věděli, až když jsme se zase vrátili. Teď zvednu telefon a zavolám domů. Ale má to i své minusy. Lidi jsou zvyklí, že se hlásíš. Pak se jednou neozveš, a najednou je panika. A přitom třeba jen došly baterky.

Rituál před výstupem jste zachoval stejný?

Měl jsem mindrák, protože jsme z treku přišli se skupinkou v mezidobí, kdy tradiční obřad – puja – už proběhla. Iránci, kteří přišli se mnou, na to z hlediska svojí víry netlačili, tak nám obřad neudělali. Pořád jsem si říkal, že si puju udělám, až přijde nějaká další expedice, ale nikdy mi to nevyšlo, neměl jsem z toho dobrý pocit.

Ale vždycky, když jsem odcházel z tábora – stejně jako na Everestu – jsem podcházel pod praporky, rukama jsem si je promnul. Jinak jsem okoukal v Gladiátorovi, jak si vždycky dřepnul, prohlížel arénu a promnul písek v rukou. Já zase vzhlížím k hoře a mám podobný rituál.

A stačil jste si při dost rychlém tempu při návratu vykouřit tradiční „vítězný doutník“ v baru U Toma a Jerryho v Káthmándú?

Stihl. Prohodil jsme pár slov s číšníky, kteří už mě znají, mám tam vlastně už soukromou vlajku, ale neměl jsem fixu, abych se na ni zase podepsal. A druhý den už jsem se tam nedostal. Tak mě to čeká příště.

Loni jste stačil během května dvojvýstup, letos ale podobná možnost asi nehrozila, ne?

Nemám to ještě potvrzené písemně, ale miss Holly, která registruje výstupy, říkala, že jsem asi jediný, komu se takový dvojvýstup loni povedl. Malinko jsem o tom uvažoval, ale nebylo to nereálné časově, i když jinak jsem moc zničený nebyl. Druhá věc je byrokraticie a finanční zabezpečení…

Váš návrat byl nakonec rychlejší, než jste původně plánoval. Proč?

Člověk nemá moc důvodů se tam zdržovat. Cesta zpět byla náročná, pět dní jsme šli od rána do večera. Nepál je opravdu chudý, stranou turistického zájmu, „jeli“ jsme na dalbat (tradiční místní jídlo převážně z rýže), cestou jsme potkali jen asi šest Němců a ještě jednu dvojici, jinak jsme se pohybovali mezi domorodci. Je strašně hezké, jak se Nepál výškou mění. Nahoře jsou Tibeťané, dole už zase žijí jiná etnika. Jinak se oblékají, jinak mluví.

Jsou lidé v horách víc přátelštější, když vidí živáčka jednou za čas?

Samozřejmě, že jo. Pro mě byl v první chvíli šok, když nám nosiči nesli věci z poslední vesnice do základního tábora. Najednou mezi místní přišli cizinci, seběhla se celá vesnice, pomáhali dědečkové, babičky i děti, každý vzal něco. Byli rádi, bylo to pro ně velké zpestření, nahoře dostali i najíst, dostali se i k dobrotám, které jindy nemají.

Musíte po sestupu prokazovat, že jste stál úplně na vrcholu?

V Káthmándú je jedna taková zvědavá paní, jmenuje se miss Holly, a ta si tě najde. Jak při příjezdu, tak po výstupu. Vyzpovídá tě, jak jsi lezl, jak to tam vypadá a tak. Třeba já mám štěstí, že mám fotky ze všech vrcholů. Někdo byl třeba na šesti osmitisícovkách, ale jednou vystoupil v noci, podruhé za špatného počasí, bez foťáku, a už to vrhá špatné světlo.

David Fojtík nedávno zlezl a pak sjel na lyžích osmitisícovku Dhaulágiri. Co říkáte na jeho výkon?

Mluvil jsem ještě před odletem s jeho lezeckou partnerkou. On sám říkal, že při sjezdu některé pasáže musel vynechat. I tak je to super, fantazie, v uvozovkách je to magor, i když my jsme taky s Martinem Koukalem v roce 2004 na Čho Oyu uvažovali, že to sjedeme. Ale nebyl sníh. Klobouk dolů, už jen kvůli tomu, že s sebou nahoru nesl další krámy. Sjel hodně velký části, ale nesjel to celé. Byl tam ale ve skialpinistických botách, což odnesl omrzlinami.

Ozval se vám po návratu Josef Rakoncaj, kterého jste svým výkonem v pomyslném žebříčku překonal?

Ne, asi to kouše. (smích) Já jsem s ním absolutně v pohodě, když se potkáme, bavíme se úplně normálně.

Jaké máte další plány? Chcete jet ještě letos na osmitisícovku?

Teď deset dní na Sardinii mořský kajak, další plány nejsou himálajské. Možná se na podzim s Pavlem Jonákem podíváme na nějakou sedmitisícovku, nevím, jak má rozjetou sezonu. Budu jezdit na skalky do Adršpachu a tak. Podzim bych si představoval spíš v nějakém teplém a stabilním počasí, možná v Jordánsku, nebo teď mám tip na novou oblast v Maroku.

Pro Českou televizi už jste se zmínil o příštím roce a osmitisícových Gašerbrumech. Dají se zvládnout naráz?

Nabízí se to, protože mají stejný základní tábor, ani nemusíš jít úplně dolů, ale jen do sedla, pak se dá pokračovat na druhý vrchol. Do takového těžkého lezení bych rád šel s Petrem Maškem, taky bude záležet na tom, jak mu dopadne jeho expedice na Everestu.…

O jednoho ze svých bývalých lezeckých parťáků jste teď přišel. Martin Minařík se ztratil 20. dubna při sestupu na Annapurně. Tedy v době, kdy jste pracoval ve stěně Manaslu. Jak vám bylo?

Člověka se to dotkne… Musíš si z toho něco vzít, já si z toho vzal opatrnost, aby k tomu pokud možno nedošlo. Stejně jako loni, když se na Dhaulágiri zřítil Rafael, bylo to pro mě varování, hlídal jsem si každý krok.

S Martinem Minaříkem jste se dobře znali, v roce 2002 jste spolu stanuli na Kančendženze.

Celkem jsme spolu byli na čtyřech expedicích, udělali jsme celkem tři vrcholy – ještě Broad Peak (2003) a Šiša Pangmu (2004). Něco jsme společně prožili, ale pak jsme se rozešli, protože se mi nelíbil Martinův přístup k přípravě.

JAROŠOVY VÝSTUPY
1998 Mt. Everest
2002 Kančendženga
2003 Broad Peak
2004 Čho Oju
2004 Šiša Pangma
2005 Nanga Parbat
2008 Dhaulágiri
2008 Makalu
2009 Manaslu

ZBÝVAJÍCÍ VÝZVY
K2
Lhoce
Annapurna
Gašerbrum I
Gašerbrum II

Autor: Jiří Bárta

22.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies