VYBERTE SI REGION

Jsem rebel, chtěl bych žít v obytném autě

Praha - Triatlonista Jan Řehula si vždycky tak trochu dělal, co chtěl. A k tomu vyhrával.

22.8.2009 2
SDÍLEJ:

Jan Řehula.Foto: DENÍK/Jiří Koťátko

V osobnosti Jana Řehuly se proťaly všechny rysy triatlonu. Výsostně individuální přístup, touha po poznání a výzvách, nelidská pracovitost. V Koreji načal třetí život. Po Česku a Austrálii.

„Začínám tady pátý rok. Vidíš, letí to,“ usmívá se 36letý muž. Na pár dní prchnul zaměstnavateli z Asie, aby se mohl v Praze potkat s dětmi a postavit na start evropského šampionátu v dlouhém triatlonu kde skončil osmý, jako nejlepší Čech.

Máte v Koreji na starost všechny reprezentační výběry země?

Juniory, třiadvacítky, dospělé. Asi dvacet lidí. Ze začátku tam byl se mnou Radek Cingálek (český trenér, který zemřel na rakovinu, pozn. red.). Rok jsem dělal sám, teď mi pomáhá mistr Ahn Kjong Un, který má klub Hi Soul. Náš nejlepší svěřenec Min byl šestý na mistrovství světa juniorů.

Jak probíhá trénink tak velké party?

Hlavní motivy máme společné, v některých věcech něco upravujeme. Zhruba sedm měsíců v roce se připravujeme v Marathon centru na ostrově Jeju. Tam jsou perfektní podmínky, moře, ale i hora 1950 metrů vysoká. Zbytek času trávíme v Soulu, já tam ještě učím na college, univerzitě nižšího stupně, plavání, horská kola a inline brusle. Studenti do jedenadvaceti let tam mají různé programy, při univerzitě funguje i triatlonový oddíl.

Jak při tom trénujete vy sám?

Snažím se většinu věcí dělat s klukama. Proto mě sem brali, chtěli někoho, kdo je poštengruje, nebude jim jenom mačkat stopky. Chci se vcítit do jejich povahy, posunout je výš a přitom co nejmíň opotřebovat. Plavu s nima, na kole jezdím taky a sám si ještě přidávám. Běhám delší věci, jenom kratší úseky radši měřím.

Megapole Soul nebudí dojem ideálního tréninkového centra…

Od místa, co bydlím, seběhnu kousek a podél řeky mám třicet kilometrů tartanových stezek, po celém městě jich najdete sto kiláků. Na kole stačí vyjet dvacet kilometrů z husté dopravy a jste v přírodě.

Klima vám vyhovuje?

Dá se zvyknout, ale v létě bývá vysoká vlhkost. Nemůžete nechat v koupelně ani prázdný bidon (cyklistická lahev na pití, pozn. red.), do rána by vám sám od sebe zplesnivěl.

Pochopil jste odlišnou životní mentalitu Korejců?

Snaží se, ale většinou jim chybí kreativní myšlení. Ti, co umějí anglicky, nebo studovali pár let v cizině, jsou na tom líp.

A jak berou oni vás, jak se chovají k cizincům?

Uctivě, chtějí se ukázat jako dobří hostitelé. Pustí vás sednout, v restauraci dávají lepší porce. Když jsem tam jednou řekl, kolik jsem ujel na kole, dostal jsem třikrát nášup, že jsem málem prasknul.

Kolik jste ten den dal?

Dvakrát dvě stě, tam a zpět.

To se nedivím té úctě. Jedí i sportovci zde běžná hodně kořeněná jídla?

Ano, zvykl jsem si. Berou to jako prevenci proti bakteriím.

A ochutnal jste psa?

Jasně. V olympijském centru na severu Soulu. Myslel jsem, že si dávám skopové, ale později jsem se dozvěděl, že to byl pes. Chutnal dobře. Ale víc mě berou živé chobotnice a další mořské potvory. Mají jich tu plno, ani nevím, jak se všechny jmenují.

Umíte korejsky?

Čtu, podepíšu se (bere si papír a ukazuje styl písma, pozn. red.). Umím si vyjednat opraváře do bytu, stěhováky i ukecat pokutu od policajtů. Ale jakmile mě chytnou přímo na ulici, říkám: sorry, nerozumím… Moc lidí tu anglicky nemluví.

Cítíte napětí mezi jihem a severem?

Nedávno, když na severu zkoušeli jaderné rakety, se tu docela báli. Zvlášť, co pohrozili, že jestli jim budou kontrolovat lodě, napálí to sem.

To zní hrozivě. Co na to žena s malým?

My byli na jihu v Jeju, utěšovali jsme se, že až sem by nedošli. Jednou za rok mají povolené návštěvy mezi příbuznými, sever, jih. A když se potkají korejští sportovci z obou částí země na Asijských hrách, vůbec se mezi sebou nebaví, nemají o čem. Ti ze severu se bojí, mají úplně vymydlené mozky, je to docela drsné. U nás za domem stojí vojenská střelnice, pořád tu platí dvouletá služba pro všechny kluky. A nedávno jsme jeli závod na tratích vedoucích demilitarizovanou zónou blízko hranice. Okolo ploty, vojáci…

Odvykl jste domovu?

Teď jsem přijel do Budějic a ptám se, tady se něco stalo, kde jsou lidi? V Praze na Václaváku jsem si říkal, konečně klid, úplně mrtvo. V Soulu se jen strkáte na ulici s tolika lidma, že už se ani neomlouváte.

Co si odtamtud berete do života?

Naučil jsem se chápat jinou kulturu. To je něco úžasnýho, pak si vysvětlíš i plno na první pohled nelogických věcí. Já osobně jsem získal pokoru při jednání s lidmi. V Koreji vládne úplně jiná a hlavně jasná hierarchie než u nás. Šéf je šéf, s ním se nediskutuje, ani když povídá blbosti.

To pro vás – pohodáře a volnomyšlenkáře – musí být docela tvrdé, že?

Já jsem pro ně rebel. Ale respektují mě, protože by mě těžko vyhazovali. Všude jinde, kam teď přijdu, už bude všechno easy (snadné, pozn. red.).

Vyděláte si hodně peněz?

Na jejich poměry mám slušné peníze, platí mi navíc bydlení. I když teď zrovna máme (spolu s manželkou Marcelou a 22měsíčním synkem Honzíkem, pozn. red.) hodně malý byt. Ale dost jsem ztratil investicemi do emirátských fondů. Smůla.

Kolik Korejců se uživí triatlonem?

Prvních dvacet z národního mistrovství dostane roční plat s měsíčním příjmem od 3800 do 1800 dolarů (pozn. red. Asi 76 až 36 000 Kč, pozn. red.). Další platí města, každé větší provozuje vlastní tým. Mají hrazené bydlení, vybavení, cesty, jídlo. Odhaduju, že tam funguje možná třicet profíků. Váží si toho, šetří. Vždyť jen svatba přijde na sto tisíc dolarů, musíte pozvat aspoň tři sta lidí, aby vás nepomluvili.

Jaké jméno má Česká republika?

Skvělé. Běžel tu seriál pro mladé – Praha, dokonce vozili reklamy na autobusech po celém Soulu. Každý ví, jaké to je krásné město a každý by sem chtěl jet. Letenka stojí jen 500 dolarů (asi 9 000 Kč, pozn. red.), ale většina lidí se bojí vzít dovolenou delší než týden, aby nepřišla o práci. Každý zná fotbalisty Nedvěda, Rosického.

Jak dlouho chcete v Koreji vydržet?

Rok? Nebo do Asijských her v říjnu 2010, uvidíme.

A pak?

Aspoň dva roky chci ještě závodit. Dobře jím, ryby a polívky, dobře trénuju, zdraví by mělo vydržet. Je mi šestatřicet, lákají mě dlouhé triatlony. Přece jen už mi chybí rychlost pro olympijský triatlon, ale v dlouhém cítím přátelštější atmosféru. Jde hlavně o náročnou trať, naplnit výzvu a objevit nové hranice vlastních možností.

Takže havajský Ironman, pokus číslo dvě, když v prvním jste v roce 2001 neuspěl?

Tak vysoko nemyslím, jsem realista. Můžu jezdit dobře kvalifikační Ironmany, bavilo mě závodit ve Francii, mám to tam rád.

Evropskou základnu zachováváte v bytě na Hluboké?

Zatím jo. Ale nejradši bych nějaký čas přebýval v karavanu. Týden tam, pak zas jinde. Malej Honzík byl nejspokojenější v Austrálii, u Jindabye, kde jsme bydleli tři měsíce u známých. Koupal se v lagunách, lovili jsme ryby a chobotnice. Křičel štěstím, mám to nahraný na videokameře.

Jak se vídáte se staršími syny, které máte s bývalou přítelkyní Bárou?

Moc ne, jen tady v Česku. Kolik jim teď vlastně je (počítá…) Jakubovi devět a Šimonovi sedm, v Koreji se počítá věk ode dne početí.

Umíte si představit, že jednou budete třeba chodit „normálně“ do práce?

Ale jo… Teď chci sportovat. Pak něco dělat se sportem, trénování. Taky uvidím, co rodiče, jestli budou potřebovat pomoct. Kdo ví, co bude…

Autor: Tomáš Nohejl

22.8.2009 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies