„Nikdy bych nepřevzal zastoupení sportovce, o kterém bych si jen myslel, že mi lže," říká právník Jan Šťovíček. „Sám jsem šéfem antidopingové komise v Mezinárodní automobilové federaci, proto mě to téma zajímá. Musíme přesně vymezit, co je porušení pravidel a co ne. Zkušenosti, které jsme získali právě v Romanově případě, pomohou boj proti dopingu zefektivnit."

Proč se Kreuzigerův případ vlekl tak dlouho?
Nebyla to jednoduchá kauza. Šlo o biologický pas sportovce, ve kterém se i několik let sledují vybrané ukazatele organismu. Jsou stanoveny hraniční hodnoty, které nesmí sportovec překročit, jinak se má za to, že dopoval. To se však u Romana nikdy nestalo, expertní panel Mezinárodní cyklistické unie (UCI) dospěl pouze na základě určitých výkyvů k závěru, že něco nebylo v pořádku. My jsme předložili několik posudků, protistrana také. Roman absolvoval vyšetření v Americe. Určitě jsme nemuseli čekat dva roky, ale že by to šlo vyřešit za dva měsíce, to také ne.

Kdy vám bylo v průběhu kauzy nejhůř?
Nebyl jeden moment, kdy by nám bylo nejhůř. Frustrující bylo trvání celé věci. Já jsem na právnické bitvy zvyklý, ale pro Romana to muselo být velmi stresující. Frustrován byl zejména v době, kdy Mezinárodní sportovní arbitráž stanovila termín slyšení až na 10. června, necelý měsíc před Tour de France. Byla to jedna z nejkomplikovanějších kauz, kterou jsem měl možnost řešit. Spolupracovali jsme s endokrinology, znalci z hematologie, vědci a lékaři. Odborně to bylo velmi náročné.

Co rozhodlo, že UCI i Mezinárodní antidopingová agentura překvapivě stáhly své odvolání ke sportovní arbitráži jen pár dnů před slyšením?
To nevíme, UCI nám to nesdělila a můžeme jen spekulovat. Podle mně to nebyl jeden moment, ale víc věcí dohromady. Roman udělal vše, co mohl. Podstoupil i test na detektoru lži. Jeden z hlavních faktorů ale byly dle mého testy na Mayo Clinic, nezávislé americké klinice, která Kreuzigera na žádost Českého olympijského výboru vyšetřila a potvrdila, že má nemocnou štítnou žlázu a že nelze tvrdit, že dopoval.

Hypoteticky, kdyby k arbitráži v případě Kreuziger došlo, jak myslíte, že by se vyvíjela?
Nikdy nemůžete vědět stoprocentně jistě, jak se věc vyvine. Naše argumenty však byly silné, dle mého názoru byla naše šance na úspěch velká.

Ještě loni jste hovořili o tom, že byste mohli UCI žalovat za ušlý zisk. Ještě je to téma?
Není, Roman nechce ztrácet dále čas, nervy a peníze v dalším soudním řízení, dívá se dopředu a bude se soustředit na sport.

Kdyby to bylo na vás, jak byste upravil současná „pravidla" ohledně biologických pasů?
Je potřeba jasně stanovit, kdy se jedná o porušení antidopingových pravidel a kdy nikoliv. Tedy jaký průběh křivky krevních hodnot ještě je normální a jaký již ne. Není udržitelné, aby byl výklad ponechán na několika znalcích. Čtení biopasu, jak se ukázalo, může být velmi komplikované a znalci se často neshodnou.

Jak vzrostla po případu Kreuziger vaše prestiž na poli sportovního práva? Dostal jste gratulace od kolegů, případně nabídky zastupování v dalších kauzách?
Dostal jsem řadu gratulací, kterých si velice vážím, a již se přihlásili i noví klienti.

Zastupoval jste i další sportovce, z průšvihu jste pomohl rychlostnímu kanoistovi Janu Štěrbovi, ohledně marketingových smluv jste pomáhal tenistovi Tomáši Berdychovi či atletce Barboře Špotákové. Jsou sportovci jako klienti v něčem specifičtí?
Ano, přistupují ke všemu jako ke sportu Roman říkal, tohle je moje Grand Tour, jednu etapu jsem prohrál, ale vyhraju celý závod. Sportovci jsou bojovníci a nevzdávají se. Jsou to silné osobnosti, které se jen tak nedají.

Myslíte si, že sportovní právo je obor, který je ještě v plenkách?
Není úplně v plenkách, ale je řekněme někde na základní škole. Musí se s ním ještě hodně pracovat.