„Dokud mě budou chtít, budu se snažit všechny svoje znalosti a dovednosti předat budoucím generacím. Baví mě to, basket je můj život," říká pětašedesátiletý trojnásobný medailista z mistrovství Evropy Brabenec.

Čtěte také: Bývalý kouč Jágra Jelínek: Tato doba vytváří cílové feťáky, eurospratky

Jakou kategorii máte na starost?
Trénuji od září jedenácti a dvanáctileté děti ještě s René Haufem. Dali jsme se dohromady s bývalými hráči a založil se nový klub, který se zaměřuje na děcka od přípravek až do čtrnácti let. Když se bude dařit, chceme i další kategorie.

Takže do budoucna pomýšlíte i na mužský tým?
To je daleko, všechno dnes záleží na penězích. Když se seženou a bude to mít hlavu a patu, proč ne? Nešli jsme do toho s tím, že budeme tři, čtyři roky někoho vychovávat a pak ho někam dáme. Máme i smíšená družstva s děvčaty, která pak přestoupí do jiných klubů, protože jich není tolik, abychom vytvořili dívčí družstvo.

Je příjemné, že se u basketbalu opět potkáváte s někdejšími spoluhráči?
Když máme sezení, dojde pochopitelně na vzpomínání na staré časy, protože jsme toho prožili hodně. Každý z nás má zkušenosti, předáváme svoje gró a uvidíme po sezoně, jaké budou výsledky. Na to, že jsme teprve začali, vyhráli dvanáctiletí kraj a čtrnáctileté máme v lize. Vypadá to dobře.

Jak často trénujete?
Třikrát týdně. Začali jsme z ničeho, kdy přišli dva kluci, kteří to uměli a zbytek nic. Učili jsme je základní činnosti, jak se správně běhá, dribluje, aby nedělali kroky, nedívali se na balon. Vidíme na nich, že po čtyřech měsících udělali obrovský pokrok. To nás u toho drží a baví.

Nadějné děti jsou stále

Co říkáte na úroveň současné generace?
Je to úplně jiné. V dnešní době mají děcka sto padesát jiných zájmů a daleko víc kroužků, zajímají je počítače. Kladou se na ně i jiné nároky ve škole, nemají tolik času na sport, učitelé tělocviku se jim tolik nevěnují a podle mého názoru jsou děti hrozně zaostalé. Za mé éry jsme hodili tašku do kouta, všichni jsme byli na ulicích, hřištích a dělali všechny sporty, uměli jsme z každého něco. Dětem dnes chybí základní pohyb, ze začátku neumějí ani běhat. Kolikrát jsou taky líné.

Po jak dlouhé době jste se vrátil k trénování dětí?
Když jsem hrával za Zbrojovku, dva roky jsem trénoval právě taková děcka, u mě začínal s basketbalem můj syn, i když pak zůstal u hokeje. Družstvo pak převzal Zdeněk Janík a stalo se mistrem republiky. Trénoval jsem taky chlapy, ale když jsem se vrátil ze Slovenska, nikdo mě nechtěl ani jsem se nikam necpal. Teprve po deseti letech mě oslovili z Tygrů.

Co vás zlákalo?
Basket mi chybí. Můžu se trošku zapojit i pohybem, když ho dětem ukazuji. Nechci nikomu křivdit, ale málokde v mančaftech jsou bývalí hráči. To je největší neštěstí. Kdo jiný má hru dětem ukázat? Na jakýkoli jejich argument, že něco nejde, jim trenér musí ukázat, že to jde. Vypadá to trošku jinak, než když na ně člověk jenom řve a opravuje je. Nejlepší bývá osobní ukázka.

Vidíte také ve své kategorii nadějné hráče?
To víte, že ano. Máme tam aspoň šest šikovných. Jde o to, aby se nebáli ukázat v zápase, co umí na tréninku. Jde o nebe a peklo. Na tréninku nemají žádný ostych a strach, bohužel při utkání jejich hlava přepne, odvaha se ztratí a začnou dělat chyby. Je potřeba, aby strach odhodili a prodali, co v nich je. Ale to chce čas, nejde o otázku roku, záleží na individualitě. Každý jsme jiný, někdo je drzejší, někdo hodnější a grázlíci bývají progresivnější.

Do Ženské basketbalové ligy už nakoukla vaše vnučka Kristýna. Nechá si poradit?
Hrozně mě těší, že se takhle sama vypracovala jen tím, jak poctivě dřela ve všech možných mládežnických kategoriích. Pochopitelně s ní basketbal probírám, snažím se jí předat zkušenosti a říkat, v čem vidím chyby, jenže její argument zní, že teď je trošku jiný basket. To sice ano, ale základ má pořád stejný. Když jí říkám, že málo střílí, tak málo střílí. Dobře doskakuje, má dobrý tah na koš, umí jedna na jednu. Jenže při dovednostech, které má, nemůže všechno řešit jen nájezdem do koše nebo trojkou. Neumí zastavit po prudké změně směru a vystřelit ze tří metrů, jako jsem to dělal já nebo Jelínek. Bohužel to umí jenom málokdo z hráčů a hráček v lize.

Čtěte také: Co by měly děti jíst, aby byly zdravé