Vzhůru k věži skokanského můstku na Horečkách lanovka pomalu drkotá i v parném létě. Za odměnu se vám otevře nádherný pohled na město a na husté lesy beskydských kopců.

Pár mladičkých skokanů se spouští dolů, lyže pleskají o umělý zelený koberec. Jan Mazoch tu hned svým prvním skokem kdysi překonal rekord – 101 metrů. Teď se jen smutně rozhlédne, nadechne a zamíří po svých k železnému schodišti. Pak zadrmolí: „Tohle nesnáším, takhle chodit dolů.“

Uplynulo pět měsíců od jeho hrůzostrašného pádu v Zakopanem. Deset dní strávil jedenadvacetiletý skokan v kómatu, pak se jen pomalu vracel do normálního života. Teď se stal otcem dcerky Viktorie. Cítí se zase skvěle. „Tak rád bych si skočil, mám strašnou chuť,“ prozrazuje, co mu ještě chybí. Na můstky se dívá z okna bytu každé ráno, hned jak procitne.

Pět měsíců jste skoro nic nedělal, léčil se a přemýšlel…

Nejdřív jsem se léčil. Ale potom pořád něco řešil. Škola, rodina, teď už i sport. Začínám se dostávat do normálu, ale je to dost hrrrr. Hlavně, že je všechno špatné za mnou.

Jste si jistý? Jak trénujete?

Dostávám plán a podle něj se řídím. Ráno si zavoláme a buď jdu s Jandysem, nebo s naším trenérem z Dukly Frenštát Davidem Kryškem. A pak sám dojíždím dvakrát týdně za fyzioterapeutkou Martinou Filipovou, cvičí se mnou hlavně koordinaci.

Co vás ještě trápí?

Pravou stranu jsem měl po pádu oslabenou. Nemohl jsem našlápnout na pravou nohu. Byl jsem rád, že neochrnula. A jíst a psát jsem musel levou.

Takže existují dvě verze vašich podpisových karet?

Ty se budou cenit! Můj manažer Honza Baier mi to hned připomenul.

Už jste tedy úplně v pořádku?

Ještě jsme cvičili s ramenem. Hodně mě bolelo. Zjistili jsme, že bylo asi vykloubené a nikdo si toho ani nevšiml. Posiluju záda, břicho, celej vršek. Podívejte, jak vypadám (ukazuje bicepsy, pozn. red.). Jsem rád, že udělám pět kliků. Ale lepší se to, učím se zapojovat svaly, o nichž jsem dřív ani nevěděl.

Co jste dělal dnes v tréninku?

Skákal jsem překážky, ale menší vejšky než dřív. Byl silový trénink, to znamená série dřepů s činkou sedmdesátkou. Pět sérií po čtyřech dřepech. Pak výtahy s dvacítkou, další dřepy s devadesátkou a poskoky po jedné a druhé noze. Potom ještě nácvik nájezdového postavení s tlakem na záda.

Jak stíháte školu, finišujete na elektrotechnické průmyslovce, že?

Domluvil jsem se s ředitelem, že mi počká do září. Ale chci odložit maturitu o rok. Nerad bych teď namísto na malou koukal do knížek.

Máte potíže s učením, paměť funguje stejně jako dřív?

Četl jsem si texty z literatury a nepamatoval si věty, ale slova. A jména známých tváří si nepamatuju pořád. Doktoři říkají: Chce to čas. Takže následky nehrozí? Na mozku mám malou jizvičku od toho, jak jsem ho měl nateklý. Jinak jsem OK.

Můžete si dát pivo?

Varovali mě: Ne, aby sis teď dával na oslavu s kamarády panáky. Ale já nikdy nepil. Teď jsem si byl poprvé jednou pro pivo do džbánku.

Pustil jste si už ten pád na videu?

Nechtěl jsem. Ale zároveň jsem věděl, že se mě na to všichni budou ptát. Před první tiskovkou po uzdravení jsem si to našel na internetu a pustil… A?

Zamrazilo vás, anebo jste zíral jako na cizí osobu?

Spíš to druhé. Jen jsem se ujistil, co mi říkal trenér Zupan, že to nebyla moje chyba. Ale taky jsem si představil, co to asi znamenalo pro moji rodinu tohle vidět. Respektoval byste jejich přání, kdyby řekli: Hele, už se na to vykašli. Barča (snoubenka, pozn. red.) povídala, že má strach, ale bránit mi nebude. Mám respekt, ale jdu do toho. To nejhorší je za mnou.

Pomáhá s návratem i děda Raška?

Ptá se, jak to jde, ale všechno nechává už na trenérovi. Časy se změnily, příprava i materiál taky, nemluví mi do ničeho.

Zůstal jste v reprezentačním týmu?

Jsem v áčku. Vždyť loňská sezona mi – až do pádu – vyšla. I s pádem jsem přece dosáhl v Zakopanem svůj nejlepší výsledek ve Světovém poháru (skončil 15., pozn. red.).

Jaký cíl vám stanovil kouč Schallert?

Žádné tlaky. „Ritchie“ chce, abych se vrátil a můžu se připravovat s trenérem béčka Matjazem Zupanem, to je pro mě nejlepší člověk. Mám svůj sen, dostat se na Světový pohár tady doma, asi v Liberci.

Zůstal vám i plat?

Loni jsem neměl tři měsíce v Dukle smlouvu a přihlásil se na pracáku. Pak mi dali pět tisíc měsíčně. I přes to jsem se rozhodl do toho jít. Teď mám regulérní poloviční úvazek.

To je?

Deset tisíc měsíčně.

Z toho uživíte rodinu? A co budete dělat, pokud návrat nevyjde?

Uvažoval jsem o tom mockrát před lékařskou kontrolou, kde se mělo rozhodnout. Jenže – nic mě nenapadlo. Co bych asi dělal? Možná kopal krumpáčem kanály. Proto jsem se modlil, abych mohl skákat dál. Věnuju se tomu od šesti, už patnáct let. Radši budu dobrej skokan a třeba vydržím tak dlouho jako Kuba (Janda, tomu je 29, pozn. red.) a dokážu to, co on. Vždyť jste to chtěl zabalit už loni, když se nedařilo.

To je pravda.

Vážil jsem hodně, neměl chuť a cíl. Pak jsem si ale řekl: ještě to zkusím. A teď po tom pádu se změnil přístup k celému životu, nejen ke skákání.

Jak?

Některé věci už vůbec neřeším. Prostě si užívám života, sportu, lidí kolem sebe. Někteří experti říkali, že jste promarnil talent. Před čtyřmi lety jste získal bronz na juniorském mistrovství světa. Vítěz Morgenstern se stal olympijským vítězem, kdežto vy jste skončil v zapomnění. Uznávám, trošku jsem na to kašlal. Udržet se nahoře je horší než se tam dostat. Ale já se už začal vracet. Shodil jsem osm kilo, třikrát denně chodil běhat a večer únavou ani nepřečetl noviny. Teď jsem jinde, vím, co chci.

Necpete se?

Jak jsem spadl na hlavu, stačí mi jíst jednou denně, nemám hlad. Dám si klidně i hranolky, ale rozumnou porci. A piju čtyři litry vody denně. Lidé s podobnou zkušeností, třeba po autohavárii, někdy tvrdí, že se ocitli na chvíli tam, odkud už není návratu.

Uvědomil jste si to?

Ani ne. Já si prostě nic nepamatuju. Zůstane vám v paměti nějaký vykřičník, nebo zasutý flash-back na osudný pád? Není tam nic. Jen díra. Naposledy si pamatuju večer před závody. A pak probuzení v nemocnici v Praze. To, že jsem byl chvilkami vzhůru i v Katovicích, mi drží v hlavě jako fotografie.

Co když vylezete na věž se skočkami a – v hlavě blikne červená?

I když se budu bát, zkusím to. Nemusím vyhrávat, ale skočím. Pro všechny ty lidi, co mi posílali povzbudivé vzkazy, co skončili mnohem hůř než já. To je moje největší motivace. A taky – mám docela vysokou životní pojistku.

V Krausově talkshow Uvolněte se, prosím jste prohlásil: Poprvé skočím tajně, neřeknu to ani doma.

To platí.

Bude lepší umělá hmota, nebo přírodní sníh?

To je jedno. Spíš menší můstek, možná padesátka. Rožnov, nebo Lomnice. Nebo spíš Villach, Kranj.

A Zakopane?

(smích) Tam to nebude, to jsme se s trenérem shodli. Ale pořád zůstává mým nejoblíbenějším můstkem. Vyhrál jsem tam Kontinentální pohár 2006, teď byl 15. ve svěťáku. Nic proti němu nemám, protože si ten pád vůbec nepamatuju.

Na můstky tedy zatím nelezete. A co fotbal?

Stihl jste v závěru jarní sezony nastoupit v okresní soutěži za Kunčice pod Ondřejníkem? Nestihl. Zkoušel jsem jen nohejbal a zdálo se mi, jako bych kopal do míče poprvé v životě.

Kde nastupujete v sestavě?

V záloze, napravo nebo nalevo. Mám lepší pravačku, ale levou kopat taky zvládnu. A fyzičku mám o hodně lepší než většina ostatních hráčů.

Slyšel jsem to tady pod horami v hospodách: Hokejista Kubina prý shání posily pro svoje Janovice …

…tak to u mě nehrozí. Já si jdu jen zahrát. Za Harrachov nastupuje Antonín Hájek a trenér Jakub Jiroutek.

Troufl byste si na vyšší úroveň?

Bavilo mě to. Ale asi bych nebyl tak dobrej. Na ligu by to nebylo. Ještě že můžu skákat. Teď jste měl čas i na jiné věci.

Přečetl jste třeba knížku, na kterou jste se dlouho chystal?

Radši ne… stejně bych si to nepamatoval. Navštívil jsem příbuzné, kamarády. Nakupovali jsme pro malou, pomáhal jsem s přestavbou koupelny.

Lyže vám nechyběly?

Beru to jako osud. Kdyby se mi nic nestalo, jezdil bych po soustředěních a nebyl bych u porodu. Prázdniny strávím doma. Všechno zlé je pro něco dobré, nestěžuju si.

Jste členem skokanské dynastie. Co kdyby chtěla na lyžích skákat i vaše dcera Viktorka?

Za rok v Liberci na mistrovství světa mají premiéru skoky žen… Nebudu za ni rozhodovat. Když bude chtít, klidně. Já jí ale skočky jako první kupovat nebudu.

Nebál byste se o ni?

Asi jo. Ale každý sport má něco. Byl bych rád, kdyby sportovala.