Letošní finále jej míjela, stejně jako on míjel asfaltové terče. Střelec Jiří Lipták však brokovnici vyladil ve správný moment. A na konci minulého týdne si z kyperské Larnaky přivezl stříbro z mistrovství Evropy. „Už jsem byl pomalu zoufalý, že dobrý výsledek nepřichází. Zase se ukázalo, že střelba nemá žádná pravidla," směje se třicetiletý borec z Rajhradic na Brněnsku.

Další medaile z velké akce mu zvedla sebevědomí i před olympiádou v Londýně. „Stále si říkám, že schází ještě dva měsíce. Musím dál pracovat," zdůrazňuje specialista na disciplínu trap, v níž válčí i po boku olympijského vítěze Davida Kosteleckého.

Potěšilo vás stříbro hodně s ohledem na předchozí neúspěchy na Světových pohárech?

Po čtyřech neúspěšných závodech je to pro mě potěšující zpráva. V úvodu sezony nám nepřálo ani počasí. S Davidem (Kosteleckým) jsme si řekli, že všechno špatné půjde bokem a že se příprava někde projeví. Na Kypru jsme stříleli na nové střelnici. Už na oficiálním tréninku mi to šlo. Neměl jsem žádné technické problémy. Šlo o to ustát psychiku.

Do sbírky jste přidal další medaili, jak vysoko ji řadíte?

Na mistrovství Evropy na Kypru už jsem získal bronz před čtyřmi lety, ale to bylo na jiné střelnici. Pořád považuju za svůj největší úspěch bronz z mistrovství světa v roce 2010 a zisk kvótpalacu do Londýna. Někteří lidi si možná předtím mysleli, že bronz z Kypru byl náhodný, ale medailí ze světového šampionátu jsem jim to vyvrátil.

Teď jste na Kypru přidal stříbro, navíc jste je vybojoval v rozstřelu. Ty vám předtím na velkých akcích nevycházely…

Rozebíral jsem je s trenérem. Na velkých akcích v minulosti jsem se taky rozstřeloval o druhé místo a asi jsem byl vnitřně uspokojený s medailí. Teď jsem moc chtěl, vlétl jsem do rozstřelu na plné pecky.

A Chorvat Glasnovič minul hned při druhé ráně…

Ano, bylo to relativně krátké. Glasnovičovi se asi stalo to, co předtím mně, získal svou první medaili. Já si hlavně nechtěl vsugerovat strach z rozstřelů, toužil jsem po vítězství. Bronzové medaile jsem proměnil ve stříbro. (smích) Třeba udělám někdy i zlatou, byla by to značka ideál.

Už jste stihl medaili oslavit?

Ze střelnice jsme se na hotel vrátili v pátek až večer, dali jsme si jídlo a narychlo připili šampaňským.Ve tři hodiny ráno už jsme jeli domů. Doma v Rajhradicích už jsme něco stihli. S klukama razíme přísloví: Musí se to oslavit, aby se to okotilo.

Ukázal jste medaili i jednoročnímu synovi?

Synek má zatím radost z jiných věcí, ale rodiče a přítelkyně byli rádi. V Rajhradicích mi lidi drželi palce.

Přitom začátek sezony se vám nepovedl, sbíral jste umístění i ve třetí a čtvrté desítce…

Už jsem potřeboval výsledek. Letos makáme fakt hodně. Z dvou set dní přípravy jsme snad polovinu strávili v zahraničí a ladili formu. Pomalu jsem začínal být zoufalý. Zase se ukázalo, že střílení opravdu nemá žádná pravidla. Přijdou čtyři neúspěchy, člověk si natluče hubu a pak to vyjde na zatím nejdůležitějším závodě. Zvedlo se mi sebevědomí.

To je důležité hlavně pro olympiádu. Už na ni myslíte?

Olympiáda je až za dva měsíce. Forma půjde určitě dolů a pak se snad zvedne. Je potřeba, aby výkonnostní sinusoida byla při hrách na vrcholu. Když se nad Londýnem zamyslím, projede mi husí kůže po celém těle.

Na olympijské střelnici už jste letos okusil závod Světového poháru a skončil jste devětadvacátý…

Byla tam zima, ráno pět stupňů a lilo jak z konve. Pro brokaře tam nebyly ani střechy na zakrytí. Stáli jsme půl hodiny na dešti. Z toho závodu si nic nedělám. Jen doufám, že při hrách nebude taková zima. Pršet může, v Anglii lije tři sta dní v roce.