Váňa: Tiumen nekope, nekouše, prostě hodný kůň

Sedminásobný vítěz Velké pardubické žokeje Josef Váňa na svém statku u karlovarské Chyše. Autor: Deník/Martin Divíšek

14.10.2010 13:02

Chyše - Sedminásobný vítěz Velké pardubické Josef Váňa má v jedné ze svých stájí v Mlýncích u Chyše na Karlovarsku ustájeno 30 krásných koní.

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Vždycky jsem tomu věřila a vždycky jsem si chtěla ověřit pravost těchto výroků.

Už jako malá holka jsem si v hlavě přehrávala „video“, ve kterém ve svatebních šatech cválám na krásném běloušovi a po mém boku, na jiném koni, můj vysněný „princ“, který mě pak vezme do své náruče. Přesně jako Pavel Trávníček křehkou Libušku Šafránkovou v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Ten sen se mi zatím nesplnil, ale posun v událostech bezesporu nastal.

Alespoň jsem se dostala do stájí a ne jen tak ledajakých – patří totiž Josefu Váňovi, žokeji, který o víkendu posedmé vyhrál Velkou pardubickou.

Po kamenité cestě dojedete ke statku v Mlýncích u Chyše na Karlovarsku. Je obklopen loukami, také dráhou, kde koně trénují, a sem tam v kopci vyčuhuje rodinný domek. Přivítají vás dva psi a ržání koní ze stájí. Jinak je ale tu klid, zvukovou kulisu dotváří příroda a vás ani nenapadne, že byste ji měli narušovat slovy. O třicet nádherných dostihových koní se tu stará sotva 12 lidí.

„Někteří mají živnostenský list, jiní jsou naši zaměstnanci. Ale jsou tu i ti, kteří chodí pomáhat jen tak. Prostě mají koně rádi,“ vysvětluje Váňa a už otvírá vrata k boxu, kde je ustájen jeho šampion – devítiletý hnědák Tiumen, se kterým nejslavnější český dostih letos vyhrál už podruhé.

Tiumen je kůň na myšlenku

Sotva kůň uslyší Váňův hlas, otočí se a spěchá mu naproti. Hlavou se lísá k jeho ramenům a ve velkých hnědých očích se zračí radost. Ke mně se dvakrát nehrne, jen chvílemi se zvědavě nakloní a nozdrami testuje, jestli vůbec stojím za pozornost. Sotva se ho ale pokusím pohladit, ucukne. Snad z ostýchavosti.

„Za chviličku se rozkouká a bude v pohodě,“ usmívá se Váňa. „Je to velice hodný a sympatický kůň, který nemá problémy ani v práci, ani s lidmi. Nekope, nekouše.“ Věřím mu. Tiumen má laskavý výraz, ale konkurence v podobě nejslavnějšího českého žokeje je prostě zničující. Nemám šanci, a tak jen pokorně sleduju, jak skvěle si ti dva rozumí.

„Tiumen je takový kůň na myšlenku, on dělá, co si myslíte. Ale naštěstí vždycky neposlechne,“ směje se Váňa. „Protože kdyby mě poslechl před taxisem na Velké pardubické, určitě by to tak krásně nedopadlo. Poslal jsem ho do skoku dřív. On si ale ještě přidupnul a skočil šipku jako hrom, přeletěl na druhou stranu krásně.“

Enerigii Váňa čerlá u pyramidálního kužele

Absolutní souznění však Váňa prožil s jiným koněm. „Kdysi jsem jezdil Mistra Dee. To byl kůň, který v Baden Badenu porazil koně jménem Registan. Ten byl v tu dobu v Německu neporažený x let a on ho porazil v rekordním čase v závodě na pět kilometrů,“ vzpomíná. „A ten byl opravdu vozítko vozítek.“

Energii Váńa čerpá u pyramidálního kužele, který má ve stáji. Sem chodí i se svými koni při zdravotních potížích nebo před důležitými závody. „Jsem přesvědčený o tom, že to funguje, ale nikomu to vnucovat nebudu,“ vysvětluje.

Víra dokáže mnoho. A když ji snoubíte s pokorou a s úsilím, zrodí se šampion.

Všechno, co má čtyři nohy, už jsem měl pod sebou. Začínal jsem na koze, směje se Váňa

Pro někoho vražedná ranní hodina, jiný už má skoro odpracováno. Jak je libo. Žokej Josef Váňa už dlouhé roky vstává v půl sedmé. „Jsem tak zvyklý. Myslím, že vstávám jako každý normální člověk,“ směje se. „Prostě když mi ty moje hodinky začnou vřískat.“

A už takle časně jedete do stájí?
Kdepak. Nejprve jdu cvičit a starat se sám o sebe. Až potom jedu do stájí.

Co to znamená, že cvičíte?
Dělám kliky, posiluju hlavně záda a bříško. Teď budu muset víc. Tolik piva, kolik jsem vypil za poslední dva dny, to normálně nezvládnu za celý rok (smích). A navíc: já mám pořád hlad, takže kdybych se nedržel, bylo by to špatné.

Kondičku si udržujete jak? Na to jen posilování nestačí…
Mám problémy s kolenem, takže jezdím na kole a chodím plavat.

Jak vážné jsou komplikace s vaším kolenem?
Operaci se asi nevyhnu. Ale díky lékům, které do sebe valím horem dolem, to zatím funguje a chci ji oddálit co nejvíc. Pravda ale je, že ho cítím čím dál víc.

Může mít operace dopad na vaši kariéru?
S endoprotézou by asi závodit fakt nešlo.

Znamenalo by to tedy konec ježdění?
Asi ano. Já doufám, že ne v práci, protože to bych nedal. Ale práce je něco jiného než jezdit při závodech.

Kdy toto závažné rozhodnutí o operaci uděláte?
Až bude chvíli čas, udělá se rentgen a poradím se se svým ortopedem, jestli do toho jdeme nebo počkáme.

Nevypadáte nějak deprivovaně?
Proč bych měl být? Stejně to jednou musí přijít.

Zase byste měl více času a mohl byste se věnovat novému projektu, který prý chystáte. O co jde?
Už jsem to asi před rokem rozjel. Rád bych měl takovou základničku třeba třicet koní na Božáku (Boží dar). Nebo kousek blíž ke Klínovci, ale aby to bylo aspoň 1000 metrů nad mořem.

Budete mít pak s koňmi lepší výsledky?
Myslím si, že v té výšce se přece jen ukládá glykogen v játrech daleko líp, než tady na tom krtinci, který má jenom 700 metrů. Trénovali bychom tam vytrvalost. Dají se tam trénovat koně na polních cestách, vyleze se třeba nahoru na Klínovec a máte to stejné, jako kdybyste tady nacválali třicet kilometrů.

A pak bude víc takových koní jako je Tlumen? Je to kůň, na kterého jste delší dobu čekal?
Nejenom já, ale i majitel, protože on už byl asi třikrát chromý. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby byl tenhle kůň někde jinde, už by v dnešní době neběhal.

Pardubickou vyhrál dvakrát. Dokáže to čtyřikrát jako Železník?
Po tomhle vítězství jsem přesvědčený, že ho těžko budou příští rok porážet..

Jaký je rozdíl mezi Železníkem a Tiumenem?
Železník byl tvrdá palice, i v dostihu tahal. Bylo daleko obtížnější ho vést.

Vzpomenete si ještě vůbec na své první setkání s koněm?
Byly mi asi tři roky, měl jsem takový vrbový proutek a ometal jsem mouchy koníkovi na kovárně. Byl to takový můj celodenní job. Utíkal jsem ke koním, to mě bavilo nejvíc.

Co potom rozhodlo, že jste se stal žokejem?
Nikdy jsem neuvažoval o tom, že budu až takovým žokejem. Měl jsem ale rád všechna zvířata, byl jsem chovatel drobného zvířectva. Začal jsem jezdit na kozách, pak na prasatech a na kravách. Prostě všechno, co mělo čtyři nohy jsem měl pod sebou.

Ale koně vás lákali nejvíc, že?
Samozřejmě, protože z nich byl cítit ten potenciál rychlého pohybu. Zato, že jsem ty koně na kovárně ometal, aby stáli v klidu, mě pak sedlák na ně posadil. Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Možná tam vznikla má touha jezdit na koních. A kdo jednou sedl na koně a měl pocit, že pod ním jde tak, jak by to mělo být, je to pro něj nevratný stav. Hlavně u ženských (smích)…

Od té doby jste asi strávil ve stáji mnoho času?
Od 28 let jsem byl u těch koní skoro denně. Na hodiny se to nedá počítat. V dnešní době je to moje práce, moje povolání a já jsem rád, že můžu dělat svoji práci jako koníčka, takže to je nádhera.

Staráte se o ně? Nebo je jen trénujete?
Jsem s nimi každé odpoledne pod pyramidou, a když mají běhat nějaké dostihy, tak si s nimi povídám a čistím je…

Co jim říkáte?
Že je dobrý, ale on to ví. Nebo: Buď hodný, jsi tady, vydrž to, přijmi tu energii jako já. Spíš jim to ale říkám v duchu.

Vaše žena říká, že závody jsou pro vás droga. Takže vás za roku uvidíme na startu Velké pardubické?
Já bych rád, ale přes koleno to lámat nebudu.

Autor: Markéta Hůrková