VYBERTE SI REGION

Český člověk je největším filozofem právě v hospodě

Beroun - Píše se 21. století, rok 2015 a tady jsme. Takhle jste si budoucnost nepředstavovali, že? Řecko se topí v dluzích, Ukrajinu okupuje Rusko a kdo by v dnešní době věřil polským výrobkům? Nicméně, bylo hůř. Nebo snad ještě bude?

5.6.2015
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Deník/Černý Vít

Když se v hodinách dějepisu učíme o válkách, co mi vždy vyvstane na mysl, je otázka, jak celé toto období prožívalo tamní obyvatelstvo? Vzpomeňme si na naše prarodiče. V brzkých ranních hodinách zatajovali dech při poslechu rádia oznamujícího vnik ruských tanků na území Československa. Snažíme se vcítit do jejich situace, co kdyby se to samé stalo nám? Jak v tu chvíli reagoval zbytek světa? Soucítili s námi obyčejní občané Británie, kteří se o naší situaci dozvěděli?

Ruská okupace

Odpověď jsem získala poměrně nedávno. Je šílené si uvědomit, že už je to 19 měsíců od doby, kdy jsem přišla domů a ve zprávách zrovna oznamovali ruskou okupaci Krymu. Dokud jsme slýchávali o konfliktech na Blízkém východě nebo v Africe, tak jsme se moc nevzrušovali. Jsou přeci tak daleko.

Nyní když jsou Rusové ante portas, teprve pociťujeme pravou chuť dějin. Ty se totiž píšou právě teď, v tuto chvíli a my jsme jejich součástí. Jednou se budou děti učit o válce na Ukrajině (ano válce, dost bylo kroužení okolo tohoto slova a vyhýbání se mu) a budou přemýšlet, jak jsme se cítili my.

Většinou si období války představujeme jako všeobecný strach. Celý svět řeší jenom danou krizi a na strasti běžného dne tak nějak nezbylo místo. A přesto tady teď jsme, přes rok se v našem sousedství bojuje, lidé umírají a nás stejně více zajímají slevy v supermarketech. Asi to holt patří k lidskému pokolení – válčíme tak často, že už nás nové konflikty nijak zvlášť nevzrušují. A stejně to nejspíše budou prožívat i příští generace. Jedinou útěchou nám může být, že žijeme v nejmírumilovnější době v historii (i když to bychom si mohli zkusit říct Ukrajincům).

Násilné připojení

Jedním z hlavních aktérů ve vyjednávání s Ruskem je Evropská unie. Uvalila na něj sankce, Putin se ovšem vesele směje dál. Situace vyvrcholila násilným připojením Krymu k Rusku. Takové malé historické déjà vu. Rusko si opět usmyslelo, že chce víc a z obavy z třetí světové války svět nepodniká válečné kroky. Američané by nám rádi do Evropy velkoryse poslali své zbraně – koneckonců jejich kontinent to není, tak ať si ho klidně zlikvidujeme. Diplomacie padá kvůli chamtivému Rusákovi a Německo se po předchozích světových válkách neodvažuje postavit do čela té třetí.

Dle nejhoršího možného scénáře Rusko dobude Ukrajinu a bude postupovat dál směrem na západ a tady vyvstává otázka – pomůže nám Evropská unie, když to budeme potřebovat? Historie dokázala, že kdykoliv přišlo do tuhého a spojenci nám dle závazných smluv měli pomoc, tak se stáhli do ulity a my na to zbyli sami. Na vlastní oči nyní vidíme jak všichni přistupují k Ukrajině. Pomohla by nám tedy unie v případu nouze? Nezbývá než doufat, že ano.

Diskuze o tomto evropském společenství jsou časté nejen na půdě politické, ale i na té středo-třídní. Český člověk je totiž největším filozofem právě v hospodě.
Co mě osobně znepokojuje na Evropské unii, je zároveň to, co mě znepokojuje na samotné demokracii. Oboje potlačuje lidskou individualitu. Poslouchat hlas většiny je špatný způsob jak vládnout, bohužel ten nejlepší, jaký zatím máme. V ideální společnosti by se bral ohled na potřeby všech, ovšem to je prozatím jen utopie.

Dodržování norem

Evropskou unii vnímám jako matku a státy v ní jako její děti (ano, uvědomuji si jak otřesná je to analogie). Matka by každé své dítě měla vychovávat dle jeho vlastních potřeb. Nemůžeme přeci aplikovat jeden model na všechny z dětí. Na to ale EU zapomíná a chce, abychom dodržovali normy, co fungují v zemích s jinou kulturou, jinou národní mentalitou a jinými hospodářskými podmínkami.
Bylo by ovšem krátkozraké naše problémy svalovat pouze na Evropskou unii. Máme se ještě hodně co učit jak jako národ, tak jako lidé. A to platí pro celou Evropu. Každopádně bychom se měli snažit být tou budoucností, o jaké jsme dříve snili.

Jůlie Šimůnková
Gymnázium Beroun
Beroun 
Středočeský kraj
Téma: Svět v EU 

Autor: Redakce

5.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZOVÁNO

Koukalová ovládla stíhačku! Zazářili i Krčmář s Puskarčíkovou

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Eva Puskarčíková skončila osmá, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá. V mužské stíhačce se Michal Krčmář posunul proti sprintu o 31 míst a dojel sedmý.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies