VYBERTE SI REGION

Situace s uprchlíky není banální, musí se to řešit rázně

Stařeč - Z polorozpadlé chatrče, která svým tvarem připomíná spíše zhroucený stan, se tiše line vodní pára, ihned následovaná příjemnou vůní pokrmu. Uvnitř pobíhají dvě nevinné děti a jejich matka s utrápeným výrazem v obličeji, ošklivým šrámem na noze a popáleninou na ruce se snaží nacpat do dvou tašek tolik věcí, kolik se jich tam jen vejde. Ostatní domky zejí prázdnotou, na prostranství uprostřed vesnice se srocuje početná skupinka domorodců zahalená do tmavých hazuk. Každý drží v obou rukách nějaké zavazadlo a netrpělivě přešlapuje.

30.5.2015
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: čtk

„Elon, Urbi, večeře je na stole. Honem pojďte!" zavolá matka na obě své ratolesti, které se k ní v tu ránu nahrnou.

„A kde je táta? Ten s námi zase nebude jíst?" zeptá se zcela bezelstně jedno z děvčat.

„Bohužel, miláčku. Tvrdě pracuje skoro celý den, aby nám pomohl se tam dostat," odvětila žena ve středním věku svým milým, ale ustrašeným hlasem.

„A kam to vlastně půjdeme?"

„Tam, kde nám bude lépe. Tam, kde budeme mít co jíst a pít, kde spát a kde si budeme s tatínkem moci najít práci. Ale teď už honem do jídla. Nemáme moc času. Za chvíli jsou tady."
Děti pomalu dojídaly. Matka je sledovala z povzdálí a do očí se jí hrnuly slzy. Zvenčí se ozval zvuk, který připomínal příjezd nákladního auta. Hlasitý povyk na sebe nenechal dlouho čekat. Žena se probrala, popadla dvě tašky a rychle promluvila k malým výrostkům: „Pojďte, moji drahouškové. Je čas jít." Sotva to dořekla, stála i s dětmi u vysokého černého muže, který měl za pasem pistoli a na zádech pověšený samopal.

„Kde jsou peníze?" zeptal se přísně.

„Tady. Tady jsou," neváhala matka a vytáhla z jedné brašny velký měšec libyjských dinárů.
Muž si je se zájmem prohlédl a přepočítal. „V pořádku, můžete nastupovat."
Pomohl matce na korbu náklaďáku, posléze za ní vysadil její dvě děti, přehodil přes zadní část auta plachtu a odešel do přední části vozu.

„Elon, Urbi, pokuste se usnout, bude to dlouhá cesta," promluvila matka k dětem, políbila je na jejich čela a posléze se dotkal i svého přívěšku s monogramy EU.
Nákladní vůz až po strop naložený obyvateli vesnice ukrajoval kilometr za kilometrem nekonečnou pustinou, když v tu chvíli se na obzoru objevilo moře a vzdálené přístaviště.

„Paní, slečno, já vás znám," šeptal jeden cestující.
Matka se probrala z polospánku a reagovala na muže, který seděl po její pravici: „Cože? Kdo jste? Co chcete?"

„Jmenuji se Tomi. Znám vašeho manžela. On byl v Zeleném odporu. Že mám pravdu?"

„Nemám tušení, o čem to mluvíte," oponovala mu matka.

„Nemusíte přede mnou lhát. Já tam byl také. Vůdcovu smrt jsme pomstili společně. Stojím na vaší straně. Jen vás chci upozornit, že přístav je pod kontrolou lokálních milic. Ale ať už se stane cokoliv, budu vás chránit."

„Děkuji vám, Tomi. Jste dobrý člověk," špitla matka, aby se ho zbavila, a znovu přivřela svoje oříškové oči.
Vůz najednou zastavil. Z úst řidiče se ozval rázný pokyn: „Vystupovat!" Lidé se ihned začali hrnout z korby náklaďáku a seskakovat na provizorní asfaltku, která se stáčela do přístaviště. Z povzdálí byl slyšet tlumený rozhovor muže z auta s neznámým ozbrojencem, který hlídkoval v přístavu.

„Dohoda zněla jinak. Domluvili jsme se na půl milionu a pěti ženách," zlobil se po zuby ozbrojený muž, „a já tady vidím mnohem méně, takže dál vás nepustím."

„Jak chcete," vyklouzlo z úst řidiče, který záhy vytáhl z pouzdra pistoli a střelil ozbrojence do prsou.
Situace se v tu ránu vymknula kontrole. Z povzdálí se přihrnulo několik dalších vojáků a na řidiči začala spočívat palba z automatických pušek. Netrvalo to ale ani pár sekund a z neznáma se k nedávno vzniklému bojišti přiřítilo osobní auto, z něhož vyskákali čtyři muži a okamžitě opětovali palbu.

„Jumooo!" ozvalo se z hloučku lidí. „Táta! To je táta!" rozradostnily se děti a div se matce nevysmekly z držení.
Matka skryla děti za auto a postavila se za ně svým tělem, střelba ale za pár chvil zcela utichla. Opatrně vykoukla zpoza krytí a první, co její zrak zaznamenal, bylo bezvládně ležící tělo jejího muže. Když už se za ním chtěla rozběhnout, srazila se s řidičem, krvácejícím na pravé noze.

„Nemáme čas. Tohle byla jen stráž. Zavolali si posily. Kdo chce zemřít, ať zůstane. Kdo chce do ráje, nechť mě okamžitě následuje. Člun již čeká."
Všichni utečenci pokračovali za černým mužem do přístavu. Matka vedla obě své děti za ruce. Na palubě už chyběla jen Elon. Řidič ji ale znenadání vyrval matce z ruky a odtáhl pryč.

„Eloooon. Neeee! Co to děláte?" křičela matka z plných plic, když v tom se člun rozjel a během pár sekund se začal vzdalovat od přístaviště, kde po něm zbyla jen vnikající vlna. Matka se chtěla okamžitě vrhnout do vody, ale Tomi ji zastavil.

„Počkejte! Tohle nemůžete. Zemřela byste. Je to kruté…ale je pryč. Už pro vaši Elon nemůžete nic udělat."

„Proč to udělal?" nepřestávala matka vzlykat.

„Já nevím…já nevím," odpověděl zkroušeně Tomi, i když přesně věděl, co se s malým dítkem stane.
Běženci už po tak dlouhé době na vodě ani nerozlišovali čas. Noc se mísila se dnem, hlad se žízní. Podmínky na člunu byly velmi kruté, ale vidina nového začátku hnala všechny dál. Urbi po cestě prodělala nepříjemnou virózu, ale dokázala se s ní za pomoci své matky vypořádat. Několik dalších však nástrahám zrádného živla neodolalo a ukončilo na cestě svoji životní pouť. Vratké plavidlo nakonec zdárně doneslo zbytek utečenců k jižně položené řecké osadě Kokkinogia, odkud se matce a její dceři s velkou dávkou štěstí a zároveň útrap podařilo dostat až do Prahy, kde byla vlídně přijata přímo na odpovídajícím oddělení Ministerstva vnitra ČR.
Černé SUV projíždí spoře osvětlenou ulicí, dva kužely světla odhadují nepořádek a špínu všude kolem. Uvnitř vozu sedí dva muži odění v černých uniformách, oba zabředlí do rozhovoru.

„Takže, shrňme si to ještě jednou. Ta ženská utekla kvůli nesnesitelným podmínkám a tyranizování ze strany místních ozbrojených sil přes moře až sem. Ztratila při tom muže a jedno dítě a my ji teď jdeme…"

„Ano. Přesně tak!" vstoupil rázně do jeho řeči řidič auta, „rozkazy z Bruselu zněly tak, že sem musíme přijmout 525 přistěhovalců. Pak tedy nechápu, proč by se jich zde mělo potulovat 526."

„To myslíš vážně? Vždyť tohle je naprosté zvěrstvo," nemohl uvěřit svým uším spolujezdec.

„Dostali jsme rozkazy a ty musíme splnit. Pochybuješ snad o nich? Nejsme zde od toho, abychom přemýšleli, ale konali."

„Ale vždyť tohle nemůžeme. Sehnala si práci, zajistila na její poměry ucházející bydlení a zaopatřila rodinu, tedy to, co z ní zbylo. Nezaslouží si to," stál si jeden stále za svým.

„Na tohle se tady ale nehraje. Tahle situace s uprchlíky není tak banální, jak by se leckterým mohlo zdát. Tyto situace se musí řešit rázně. Unie tohle celé řídí. Stěžuj si tam."
Vůz najednou zastavil. Světla zhasla a motor utichl. „Adresa sedí. Jdeme."
Oba muži vystoupili ven a zazvonili na zvonek staršího činžovního domu. Byli vpuštěni skrz vstupní dveře a pokračovali po schodech. Zastavili u druhých dveří v prvním patře a zaklepali. Otevřela jim matka s Urbi hned za zády.

„Rozumíte česky?" vyhrknul hned neurvale první z mužů.
Matka se nejprve nechápavě rozhlédla kolem sebe a pak kostrbatě odpověděla: „Ano…rozumět, nemluvit."

„Na ministerstvu došlo k chybě při součtu přijímaných utečenců. Pro jednoho z vás už zde není místo. Budete muset zpátky."

Roman Václav
Gymnázium Třebíč
Stařeč
Kraj Vysočina
Téma: Svět v EU

Autor: Redakce

30.5.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Forejtův případ je varující zprávou o poměrech na Hradě, píše tisk

Praha - Odchod ředitele protokolu Pražského hradu Jindřicha Forejta, který se v úterý vzdal svého místa, je drsnou a varující zprávou o poměrech na Hradě. V komentáři to dnes píšou Hospodářské noviny. Případu se věnují všechny české deníky. Lidové noviny si v souvislosti s tím všímají bezpečnostních hrozeb, kterých je podle nich Hrad plný. Právo se pozastavuje nad "úpornou snahou dvou pochybných individuí" dostat kompromitující materiál do seriózních médií.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

Vysmívaný uklízeč z Rijádu získal po kampani na netu šperky

Rijád - Bangladéšský uklízeč ze saúdskoarabské metropole Rijádu, jemuž se na sociálních sítích vysmívali za to, jak na fotografii zírá do výlohy klenotnictví, po internetové kampani na jeho podporu získal sadu zlatých šperků. Lidé mu také přislíbili tisíce rijálů, informovala televizní stanice CNN.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies