V poslední době se však Vidlatá Seč objevuje i ve výsledkových listinách v odvětví, jaké bychom tu sotva očekávali. V bowlingu.

Ve věku, kdy mnozí jejich vrstevníci na sport dávno zapomněli, objíždějí František a Anna Brokešovi z Vidlaté Seče významné domácí i mezinárodní soutěže. „Je obrovský rozdíl mezi dráhami v České republice, v Evropě a v Americe," říkají úspěšní reprezentanti. Zásluhu na tom má rodina Brokešova. Od chvíle, co poprvé přišla do herny a seznámila se s kouzlem tohoto sportu, mu propadla těly i dušemi. A když už hrát bowling, tak pořádně. To si Brokešovi řekli hned na začátku a jak si usmysleli, tak i učinili, na svých šest křížků přitom nehleděli.

Neskutečně rychle se prosadili mezi českou špičku a nejenom to, mají za sebou rovněž starty na mistrovství Evropy a světa. Založili si ve své domovské obci klub a s ním jsou už v první lize. A to není všechno, navíc ve své bowlingové aktivitě nehodlají polevit ani v budoucnu. Žádá si to ale svoje, speciálně na míru vyrobené koule a další vybavení, to je samozřejmost.

Jak však říká FRANTIŠEK BROKEŠ i jeho manželka Anna, to hlavní je, že díky bowlingu mohou být mezi lidmi, poznávat nové přátele a poměřit svoje síly klidně s o generace mladšími soupeři.

Jak jste se vůbec v poměrně zralém věku dostali k bowlingu?
Když jsme slavili šedesátiny, tak mladí přišli s tím, že bychom si mohli nějaký ten sport ještě užít, a koupili nám pingpongový stůl. Zahráli jsme si, ale to nás přestalo bavit. Hráli bychom pořád doma a my chtěli někam mezi lidi. Tak jsme si jeli zahrát do Litomyšle bowling. Řekli jsme si, že ho musíme hrát pořádně, tak jsme si sehnali trenéra, který nás naučil základy.

Takže jste se hned rozhodli, že to pro vás nebude jen zábava, ale že bowling zkusíte vážně?
Ano. Když už jsme se přihlásili na první turnaj, nechtěli jsme vypadat jako outsideři, kteří přijdou k čáře, nic netrefí se a bude ostuda. Takže jsme něco natrénovali, abychom věděli, jak se to hraje. Hledali jsme i jiné herny než litomyšlskou, takovou, kde mají mazačku, abychom mohli hrát závodní bowling. Nebavilo by nás totiž hrát někde v hospodě o pivo. No a začalo se nám dařit, Anička vyhrála pětkrát za sebou v Ústí nad Orlicí a tak jsme si řekli, že si uděláme svůj klub.

Můžete ho představit blíže?
Klub se jmenuje ABB, tedy Antik Brokeš Bowling, hrajeme v něm společně se synem Milanem. Přihlásili jsme se do soutěží, začali hrát druhou regionální ligu a každý rok postupovali, až jsme se letos dostali do první ligy, kterou budeme hrát nyní od září.

Kromě ligy toho máte ve svém bowlingovém kalendáři daleko více. Jak často jste v hernách?
Mohu říci, že hrajeme třikrát i čtyřikrát v týdnu. Je to noční sport, což nám vyhovuje, protože podnikáme. Jsou to jak soutěže České bowlingové asociace, tak seniorské soutěže a další turnaje. K tomu musíme samozřejmě také trénovat, nám jako tréninky slouží převážně menší turnaje. Sportů, které člověk může hrát i po šedesátce a soupeřit s mladými, není mnoho.Těšíme se z toho, že jsme takový našli.

Kudy vedla cesta z domácích drah na turnaje do zahraničí?
Díky úspěchu na mistrovství republiky seniorů jsme se poprvé dostali na evropský šampionát do Norrköpingu ve Švédsku. Potom jsme startovali na dalších významných turnajích, jako je třeba Czech Open, získali jsme i body v mezinárodním žebříčku. Před rokem se mi podařilo nominovat na mistrovství světa veteránů do Las Vegas. Bylo určeno, že první čtyři hráči z mistrovství republiky budou reprezentovat v národním družstvu a mně se povedlo uhrát třetí místo. Anička byla pátá a byla první náhradnicí.

Když jste hrál v Americe, byl to pro vás jiný bowlingový svět?
Řeknu to tahle. Kdo někdy byl v Las Vegas, tak ví, že byl ozářený, jako když se dívá do svářečky. Když jsme se vrátili, připadalo mi to, že jsme přiletěli z kosmu. Bylo tam přes dvě stě hráčů a hráček, mnozí z nich tam týden předem trénovali, což se s námi vůbec nedalo srovnat. My jsme v podstatě přiletěli a šli hrát, ani jsme se nerozkoukávali. Hráli se jednotlivci, dvojice a reprezentační týmy. Nejlepší výsledek jsem měl ve dvojicích, kde jsem skončil padesátý s Honzou Fleischmannem z Prahy, mistrem Evropy seniorů z roku 2009. Teď bude hrát za Vidlatou Seč v Bratislavě mezinárodní utkání.

Každého asi napadne, jak je to s financováním takového „výletu"?
Je potřeba říci, že všechno si hradíme sami. Od ČBA máme slíbené peníze za medaile. Když budou medaile, budou odměny, zatím ale odměny nejsou, protože nejsou ty medaile… Je pravda, že vítěz mistrovství republiky má uhrazené startovné na světový turnaj, jsou určitě slevy, sponzoři, ale aby nám někdo zaplatil ubytování nebo letenku, to ne. Uvedu názorný příklad. V Las Vegas za mnou přišel pán, který pochází z Čech, jeho syn hraje profesionálně bowling. Ptal se, jak jsem se dostal na mistrovství světa a kolik mám doma drah. Říkám, že žádné nemám. On na to, že všichni, co tady hrají, mají svoje herny. Takhle to je ve světě. My jsme rádi, že máme kam jezdit, že můžeme mezi lidi, hrajeme pro zábavu.

Dá se vyjmenovat, jakých svých výsledků si považujete nejvíce?
Každé vítězství na jakémkoli turnaji je namáhavé a vážíme se ho. Není to tak, že by najednou vyhrál někdo, kdo není připraven. Jsou turnaje, na které se člověk zodpovědně chystá a nevyjdou mu. Roli hraje řada okolností. Nemusíte mít správně připravené koule na mazání dráhy, nemáte ten svůj den, kdy to začne padat, znervózníte a psychika, ta hraje v bowlingu obrovskou roli. Takové to bylo i v té Americe. První hry nevyjdou, začnete se trápit, říkáte si pořád „musíš musíš" a ono to prostě nejde. Jindy to vypadá, že je všechno ztracené a ejhle, začne se dařit. Je to podobné jako v jiných sportech.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že hrát u nás a za hranicemi, to je „o něčem jiném". Je tomu tak?
Je obrovský rozdíl například mezi mazáním drah v České republice, v Evropě a v Americe. U nás to je pořád rozvojový sport. Nová moderní herna je pouze v Olomouci, kde mají novou mazačku, to je skutečně na úrovni, jinak to všechno je druhá světová liga. Chlazení heren, klimatizace, a podobně. Je to, jakoby chtěl někdo hrát druhou hokejovou ligu na úrovni NHL. V Česku se snažíme dostat se na nějaký evropský standard, ale je to hrozně náročné. I mladí závodníci pořád víceméně kulhají za Evropou a světem.

Daří se tuto mezeru českému bowlingu aspoň trochu zacelit?
Je to všechno vývojem. My jsme se dostali na první mistrovství světa seniorů v historii našeho bowlingu, na tuto účast můžeme navazovat příště a vylepšovat výsledky. Není to tak, že přijedete někam poprvé v životě a vyhrajete. Takhle to nefunguje. V Las Vegas se hrálo způsobem, na jaký my absolutně nejsme zvyklí. Hráč musí dát přednost dvěma drahám nalevo a dvěma napravo. Turnaj proto hrozně dlouho trvá. Když skončila hra, přešli jsme o šest drah jinam, na jiný způsob mazání a začali jsme znovu. To vše se teprve učíme.

Několikrát tady padlo slovo mazání dráhy. Jaký to má pro hráče význam? Víte předem, jak je konkrétní dráha namazaná?
Vždy před turnajem je vyhlášený graf mazání, hráč z něho pozná, po jaké parketě, z které strany a jakou koulí může hrát. Na grafu vidíme vrstvy oleje, ale je otázka, jestli mazačka to skutečně tak namazala. U nás totiž nikdo nic nepřeměřuje. V Americe přijdou rozhodčí, vezmou měřič a všechno přesně změří. Je také rozhodující, když přijdete na dráhu po někom, kdo hrál určitým způsobem, což ovlivnilo stav dráhy. Někdy je pak potřeba změnit styl, ale to začnete dělat pokusy a hra a někdy i celý turnaj je pryč.

Poznáte hned při prvních hodech, jaký den budete mít?
Poznáme. Deset minut je trénink, vyzkouším třeba čtyři koule, vidím, jak která jde. Je to asi jako když hrají profesionálové fotbal a dostanou nové míče. Jenže vždycky mohou přijít neočekávané okolnosti, může se stát, že je v herně teplo, olej se na dráze rozteče a najednou zjistíte, že naházet 150 je velké umění.

Před nedávnem jste se účastnili dalšího prestižního turnaje v zahraničí. O co se jednalo?
Šlo o mistrovství Evropy seniorů v Helsinkách ve Finsku. Anička dopadla dobře, ve dvojicích skončila jedenadvacátá, já jsem se sotva vešel do první stovky. Bylo tam osm set hráčů a hráček. Bylo to pro nás velice poučné. Hrálo se ve dvou hernách, startovali hráči ze Švédka, Norska a Finska, kteří mají za sebou řadu účastí na mistrovství světa, mezi nimi byli i mistři. Byli to skutečně velice dobří hráči.

Co vás čeká v hernách v nejbližší době? Jaký bude bowlingový podzim ABB Vidlatá Seč?
Pojedeme hrát do Popradu Tatranský pohár, pak míříme na turnaj do Třebíče, následně budeme reprezentovat na mezinárodním turnaji v Bratislavě. Rozjíždí se první liga ČBA, stejně tak Amatérská bowlingová liga a podzim bude pryč. Mezitím se hrají turnaje Prestige, kde se hraje o kvalifikaci hráčů do reprezentace pro příští rok na mistrovství světa opět do Las Vegas. Takže nudit se nebudeme.