VYBERTE SI REGION

Břišní tance si užívám, nabíjejí mě energií, říká Alena Němcová

Žamberk - Malý domek na příjezdu k místnímu městskému úřadu v sobě skrývá místo, kde tráví svůj volný čas desítky dětí.

6.1.2016
SDÍLEJ:

Alena Němcová, ředitelka SVČ Animo Žamberk.Foto: Deník/Iva Janoušková

Hlavní roli ve Středisku volnočasových aktivit Animo Žamberk hraje ALENA NĚMCOVÁ, která však není jen ředitelkou, ale i aktivní lektorkou břišních tanců. Její dlouholetou činnost ocenila svým dopisem na konci loňského roku ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová.

Potěšilo vás ocenění od ministryně školství Kateřiny Valachové?
Ano, potěšilo. Vyznamenání je navrhováno z každého kraje pro jednoho zasloužilého pracovníka s dětmi a mládeží jen jedenkrát za dva roky a je předáváno zástupci MŠMT na celorepublikovém setkání ředitelů všech středisek volného času a domů dětí a mládeže. O svém navržení jsem se dozvěděla, tuším, v květnu, kdy všichni ředitelé z Pardubického kraje usoudili, že už došlo i na mě (směje se). Pomalu se mi blíží šedesátka a s dětmi a mládeží pracuji od svých patnácti let jako instruktorka a od devatenácti let po maturitě jsem si tuto práci vybrala jako povolání – pamatuji toho opravdu hodně. Přiznám se, že si toho ocenění opravdu vážím a vzhledem k tomu, že dostudovávám vysokou školu na UK v Praze, tak to beru jako takovou satisfakci a ocenění mé mnoholeté neúnavné a pro mne vždy důležité práce.

Navážu na vaši zmínku o studiu. Vysokou školu si žádala vaše funkce?
Ano. Jednak si to tehdy žádal zákon o pedagogických pracovnících a jednak jsem chtěla sama sobě dokázat, „že na to mám" i ve svém dost vysokém věku, ačkoliv mám spoustu zkušeností a mnoholetou praxi. Tato práce se mi líbí a pravdou je, že je dobré se stále vzdělávat a získávat tak širší rozhled. Navíc tato výzva přišla v době, kdy zemřela moje maminka, syn dostudoval a odstěhoval se do Prahy a já najednou cítila jakési prázdno… Studium školského managementu na UK v Praze mne doslova uchvátilo a naplnilo novou energií. Pojala jsem to s humorem sobě vlastním, že jezdím na výlety do Prahy. Přespávala jsem tam u své spolužačky z devítiletky Soni, která po svých studiích zůstala v Praze, a ta se mi stala „náhradní maminkou". Šla se mnou ke zkouškám, dělala mi svačinky do školy, společně jsme chodily na oběd a neskutečně jsme si vše užívaly, doslova a do písmene jako za mlada. Protože jsem vždy měla na studium dovolenou, tu a tam jsem si vzala den navíc, abychom navštívily i divadlo či koncert.

Studovala jste v Praze, to muselo být náročné?
Šla jsem studovat úplně sama. Výhodu mají ti, kteří jdou spolu jako kamarádi či kolegové. Já tam nikoho neznala. Ale kamarádka Soňa, jak jsem se již o ní zmínila, ta mi vše tak trochu ulehčila a já jsem jí za to vděčná. Ale teď mne napadá, že jsem měla velkou výhodu oproti mladým studentům, a to je mnoho let praxe ve školství a mnoho pracovních zkušeností. Naopak mladým studentům jsem záviděla, že na své studium mají čas, kdežto zvládat pracovní proces hlavně při závěru studia, tak to bylo opravdu velice náročné. V lednu mě čeká poslední státní zkouška, takže se těším, až budu mít hotovo a budu si moci oddechnout.

Přejděme k Animu, ve kterém jste ředitelkou. Jaký byl jeho vývoj od založení do současnosti?
V roce 1983 byl dům, ve kterém Animo sídlí, opraven a 1. září téhož roku byla zahájena činnost Domu pionýrů a mládeže v Žamberku, který byl zaměřený hlavně na různé technické, sportovní a výtvarné kroužky. Já jsem nastoupila do pracovního poměru v Žamberku v roce 1990 po revoluci, a to po zrušení Pionýrské skupiny A. Prokopce v Letohradu na ZŠ Komenského, kde jsem působila jako vedoucí pionýrské skupiny od roku 1978 (před tím jsem ještě působila ve skupině v Dolní Dobrouči od 1977).
Nově jsme přejmenovali dům pionýrů na dům dětí a mládeže a také jsme vymysleli jméno „ANIMO", což přeloženo z latiny znamená „zájem", tedy zájmová činnost pro každého. Myslím si, že se za 25 let toto jméno velice vžilo a mne napadá, že já jsem zde už také 25 let… (směje se). Zřizovatelem bylo původně město Žamberk, pak v letech 2001 – 2010 jsme byli zřizovaní Pardubickým krajem, a od 1. 1. 2011 vznikla nová organizace zřizovaná opět městem a my jsme se proto přejmenovali na Středisko volného času, Animo, Žamberk.

Jazyky, divadlo, sport, tanec – to je jen malý výčet kroužků, které Animo nabízí. Kde berete nápady na nové kroužky?
Sledujeme, co se děje ve společnosti. Musíme vyhledat, co je zrovna hitem, a snažíme se jej zařadit. Ale je to odvislé od toho, že právě ten nový hit někdo musí umět vést. Pokud se opravdu najde člověk, který umí něco zajímavého, tak se snažíme, aby u nás pracoval a jeho um byl do nabídky zařazen. A takovým způsobem fungujeme. Naším cílem je získat hlavně děti k různým často novým a zajímavým činnostem tak, aby se nenudily, nevysedávaly jen u počítačů, ale aby se smysluplně naučily využívat svůj volný čas a něco zajímavého se přiučily. To, co se ve škole již nevejde do osnov, u nás mohou rozvíjet v zájmových kroužcích, ať jde o schopnosti, vědomosti či různé dovednosti.

Ale i vám tato práce dala spoustu zkušeností, že?
Určitě. Když si to promítnu, tak spoustu zkušeností jsem načerpala třeba jen na táborech, když jsme jezdili s velkým počtem dětí, např. sto i sto padesát. K tomu odpovídající počet pracovníků. Byla jsem zpočátku oddílová vedoucí, ale mnoho let jsem měla funkci hlavní vedoucí tábora a za prázdniny jsem vedla často i dva čtrnáctidenní tábory. Dvakrát jsem měla i funkci hospodářky na táboře a nezapomenu, jak jsem se učila jezdit v Jeseníkách při zásobování s autem, které mělo řadicí páku u volantu. Takže jsem si vyzkoušela plno věcí nejen na táborech, ale naučila jsem se zde zdobit perníky a malovat kraslice voskovou technikou, což často využívám k přípravě tradičních dárků. A to nemluvím o dalších zkušenostech se zajišťováním a vedením mezinárodních táborů mládeže, různých výměn a zájezdů k moři pro rodiče s dětmi a další účastníky.

Které kroužky ve vašem středisku aktuálně frčí?
Určitě jsou to tance – hip hop, street dance, jež zajišťuje skupina NEON, break dance – skupina DSC, country tance Alabama a orientální tance Amarilis. Dále sport: karate, baseball, horolezectví, skateboard a koloběžky, stolní tenis, jóga, aerobik, zdravotní cvičení apod. Z techniky letečtí modeláři, dále divadelní kroužek, keramika – prostě nedá se vše vyjmenovat. Každoročně máme kolem 55 kroužků. Je to ale v lidech. Vždy musí být v čele šikovný a zapálený vedoucí, který vede kroužek s láskou a nadšením. Já si těchto vedoucích neskutečně vážím. A tito vedoucí dokáží natolik dobře vést, že mnohé kroužky dosahují velice dobrých úspěchů již nejen v republice (mistry republiky již byl NEON, Alabama), ale i v zahraničí (DSC break dance – Mistrovství Evropy v Dánsku – 3. místo), dále mnohé republikové úspěchy jednotlivců – například v karate a jiné.

Podílíte se i na mezinárodních táborech. O co jde?
To je hodně zajímavá věc. Je to asi ojedinělý projekt v celé republice. Vznikl v roce 1992, kdy se starostové partnerských měst shodli, že proč dělat jednostranné výměny mezi dvěma zeměmi, když každý má nějaké přátelské styky a je možné vše propojit. Žamberk a Senftenberg byly asi největší iniciátoři, a tak se dohodla mnohostranná spolupráce pod názvem Evropský svazek měst a začaly se pořádat mezinárodní tábory, které cyklicky měnily svá místa konání postupně v zúčastněných zemích. Členy tohoto svazku jsou: Žamberk, z Německa Senftenberg a Püttlingen, z Polska Nowa Sól, z Francie Saint Michel sur Orge, z Maďarska Veszprém a od roku 2001 také Fresagrandinária z Itálie. My jsme v Žamberku pořádali první tábor mládeže v roce 1997, pak v roce 2005, 2011 a teď nás čeká v roce 2018. Všechno toto pamatuji, navíc jsem ta všechna evropská města s mládeží navštívila a propagovala naši českou kulturu. Pro mládež 15 – 18 let je to motivace k horlivému studiu jazyků, k získávání přátelství v celé Evropě a k poznávání jiných kultur, zvyků, obyčejů a národních památek i jídel. Určitě mi dají za pravdu ti, kteří se těchto táborů mládeže zúčastnili.

Jak probíhá takový tábor?
Pořádající země vymyslí program, který musí odpovídat kritériím tak, aby bylo možné požádat o příspěvek z evropských fondů pro mládež. Musí se napsat řádný projekt, finanční plán a jeho konkrétní zajištění. Dělají se různé workshopy – taneční, výtvarný, rukodělný apod. Každá země chce vždy ukázat to nejlepší, jako například u nás Prahu, neboť všichni cizinci po ní touží. Velký úspěch měla třeba v Jičíně exkurze na výrobu vánočních ozdob nebo zajímavé netradiční sporty – například zorbing, čtyřkolky apod.

Dnešní doba nahrává technice, i malé děti už mají chytré telefony. Sledujete tento vývoj i vy?
Ano. Pozorujeme to třeba v souvislosti s letními tábory. Děti mají problém jet bez mobilu, aby náhodou týden nebyly bez facebooku a podobně. Myslím, že je to velký nešvar dnešní doby. Já sama vím, že dnes prostě bez mobilu nic nejde, ale děti ho v podstatě nepotřebují – mají všechno zajištěné, rodiče mohou komunikovat s vedoucími. Řekla bych, že nejen děti mají vymoženosti doby jako drogu. Přijde mi, že bez toho nemohou být a vytrácí se normální komunikace takzvaně sami mezi sebou. V tom vidím problém a trošku se mi to nelíbí a dotýká se mě to. Mít techniku je super, ale nesmí se to přehánět. Někdy si myslím, že my jsme to dětství měli mnohem bezstarostnější a zdravější: běhali jsme po lesích, hráli si tam, skákali jsme „gumu a panáka". Když se dnes zeptám dětí, tak nevědí, o čem je řeč…

Pravdou je, že některé děti je těžké dostat od počítače. Jak je na tom kapacita Anima z hlediska zaplněnosti?
My nemáme určenou kapacitu, ale v posledních letech trochu účastníků ubývalo. V letošním roce máme nárůst a domníváme se, že je to po určitém snížení úplaty. Za zájmové vzdělávání si totiž účastníci musí připlatit na provozní náklady. Takže mám obavu, že sociálně slabší rodiny si nemohou některé kroužky dovolit jako dříve. A naším cílem je úplatu postupně snižovat a získávat podporu od zřizovatele a od sponzorů. Věřím, že to do budoucna vyřešíme a podaří se nám toho dosáhnout. Na druhou stranu jsou i názory, že jde o zájmovou činnost a že si na toto musí rodiče připlatit. Ale pokud má rodina více dětí, tak musí počítat, jaké kroužky jim vlastně rozpočet dovolí. Naším úkolem je hlavně mít kroužky kvalitní, neboť je to služba pro děti i další účastníky, aby je mohli navštěvovat rádi a s nadšením.

V Žamberku působí Cema. Je to pro vás konkurence nebo probíhá i nějaká spolupráce?
Myslím si, že když vedle sebe existují organizace, které se zabývají stejnou nebo podobnou činností, tak si určitě konkurencí jsou. Ale my vedle sebe již několik let normálně fungujeme, ba i příležitostně spolupracujeme. Proběhly akce jako například dny dětí, zvali jsme Cemu na akci Kam po prázdninách a podobně. Spíše jsme dvě druhově rozdílné organizace: my jsme školské zařízení zřizované městem, tedy státní nezisková organizace, a Cema je nestátní nezisková organizace, takže existujeme každá v jiném zřizovacím režimu a s jinými možnostmi financování.

Na co jste jako ředitelka nejvíc pyšná?
Když jsem nastoupila po revoluci do domu pionýrů, tak to byla velice těžká situace. Protože vlastně pionýři byli najednou zprofanovaná skupina, ačkoliv pionýři dodnes existují a fungují. A rozpohybovat tuto činnost nově v domě dětí nebylo fakt jednoduché. Ředitelkou tehdy byla paní Dagmar Maixnerová, která byla pro mne vzorem v pečlivosti, a já společně s Dášou Hrubou jsme to tady rozjely. Začínalo se na jedné či dvou stovkách účastníků v kroužcích, pak jsme to vytáhly až k tisíci a teď jsme na nějakém počtu okolo šesti set účastníků. Takže myslím, že je to dobré, když dokážeme obhospodařit takový velký počet žáků, studentů i dospělých. Také jsem hrdá na to, že se nám postupně podařilo ve spolupráci s městem zkrášlit a opravit naši budovu, a to novými okny, topením, přístavbou a fasádou, a mně se podařilo vybudovat si vlastní kancelář, protože pracovat s dalšími třemi lidmi, když každý telefonuje a něco zařizuje, nebylo snadné. A také jsem ráda, že máme dobré jméno. Spoustu lidí mi říká „vy tam v tom Animu toho tolik děláte"… Tak to mám vždy radost.

Co se naopak nepovedlo a co vás mrzí?
Mrzí mě, že po revoluci nebyl realizovaný připravený plán Domu dětí a mládeže v Letohradu, který byl naplánován v budově dnešní komerční banky vedle městského muzea. Já sama jsem byla v Brně u schvalování plánů. Peníze byly domluveny jako sdružení prostředků tehdejších letohradských závodů (OEZ, Perla, Hedva). To, že jsem u toho tehdy byla, vím to a nemohla jsem pro to víc udělat, tak to mě hodně mrzelo a mrzí dodnes právě proto, že vím, jak je takový dům pro děti a mládež důležitou institucí. A protože jsem rodák a občan Letohradu, tak jsem se za pomoci mé kolegyně Blanky Kristlové později pokoušela vybudovat odloučené pracoviště Anima – s názvem Klubíčko v bývalých jeslích v Taušlově ulici. Avšak to se neudrželo, neboť nebylo možné bez podpory toto finančně zvládnout. To jsem cítila doslova jako osobní prohru.

Vidíte třeba nějaké rezervy, nesplněné sny či plány v Animu?
V roce 2004 byl udělaný projekt, kvůli kterému jsme celé roky neměli opravenou zadní stranu budovy. Chtěli jsme k Animu totiž přistavět velký otevřený klub pro mládež s hernou, tanečním sálem a s občerstvením. Zde jsme měli vizi jakéhosi společenského zařízení volně přístupného pro nezletilou mládež, kde by se mohla scházet, zahrát si či zatančit, něco přečíst, apod. Byl to projekt, který měl být realizován z peněz z evropských fondů. Bohužel jsme na tyto peníze nedosáhli. Město bylo připraveno, že vše dle potřeb dofinancuje, a tak jsme čekali pro jistotu ještě několik let, zda se naskytne nějaká příhodná výzva. Ta však již nepřišla, a tak nám letos zřizovatel nechal doopravit budovu včetně revitalizace zahrady, takže jsme tuto myšlenku zcela opustili.

Je za námi období Vánoc. Co jsou pro vás Vánoce?
Mám je ráda. Jsem ráda, když se sejde rodina, alespoň v nějaké rozumné míře. Je to pro mě stromeček, svíčky, takové to obdarovávání nejen celé rodiny – ne velkými dary, ale menšími dárky, někdy i drobností, která udělá radost. Já mám největší uspokojení z obdarovávání, když se strefím a opravdu potěším. A pak jsem schopna poslat třeba 200 SMS a popřát svým přátelům a známým – nejlépe jako první. Letos jsem to vzhledem k nemoci prošvihla být první, a tak jsem nestíhala odpovídat…

S přelomem roku si někteří dávají předsevzetí. Jak jste na tom s předsevzetími vy?
Já si žádné od určité doby nedávám (jako že budu hubnout a podobně). Vím, o co se budu snažit, a to: dát si zdraví do pořádku (nyní po náročných letech studia) a udržovat se tak, abych byla schopná dále tančit a fungovat lépe, než teď funguji. Nerada bych byla na někom závislá, což si více a více uvědomuji s přibývajícím věkem.

Ostatně zdraví si vylepšujete břišním tancem…
Nabíjí mě to energií. Kolikrát jsem hodně unavená z práce na počítači a ani se mi do tělocvičny nechce. Ale jsem lektor, tak prostě musím – můj tatínek by řekl, že jsem si na sebe ušila bič (ale krásný bič – usmívá se). Tam se rozohním, hudba mě úplně dostane a užívám si to! Začala jsem v roce 2001, tenkrát mě náhodou kamarádka Věra přemluvila, ať přijedu do Kolína na jakési břišní tance. Vůbec jsem nevěděla, co mne tam čeká, ale rozzářila jsem se, neboť jsem objevila to, co jsem hledala po celý život! A začala jsem jezdit na semináře, doslova jsem se do toho zbláznila a pak jsem je začala vést jako kroužek pro děti i ženy.

V tanci máte i úspěchy, kterých si ceníte nejvíc?
V roce 2007 to byla soutěž v Jičíně v kategorii nad 35 let, mně bylo tehdy 49 let. Byla jsem tam jedna z nejstarších, ale třetí místo byla prostě bomba. Získala jsem tenkrát ještě na internetu 1. místo Miss sympatie a odnesla jsem si dva ohromné balíky kosmetiky. A největším úspěchem bylo druhé místo na soutěži opět v Jičíně, v roce 2010. Ale hlavně: přijela televize Nova, natočila se mnou krátký rozhovor a taneční medailonek, a tak jsem byla 1. dubna v 17.00 v odpoledních zprávách na televizi Nova. Mnozí známí mi pak volali s tím, že nevěřili vlastnímu oku, když mne viděli v televizi (směje se). Velice vzpomínám na dvě krásná divadelní taneční vystoupení, která režírovala Lenka Semrádová. Obě byla ve spolupráci s ochotnickým kroužkem Diviš ze Žamberka. První se jmenovalo Orientální sen (tuším rok 2004) a druhé Setkání v poušti (tuším 2006). Tehdy byl velký rozmach v republice, co se týče orientálních tanců, jen v Žamberku a Klášterci jsem vedla celkem 3 kroužky dívek a vedle sebe fungovaly i 3 taneční kroužky žen. Všechny tyto dívky a ženy byly zapojeny do scénáře a vzpomínám si, že to byla moc krásná představení a slavila velký úspěch v Žamberku nejen díky tanečnicím a divadelníkům, ale hlavně režisérce, která celý scénář i napsala a sama ještě vedla kroužek žen. Moc ráda na tuto dobu vzpomínám a děkuji, že právě s Lenkou jsem také mohla v divadle a v tanci spolupracovat.
Na závěr bych chtěla říci, že moje povolání je mým velkým koníčkem a je určitou realizací mých uměleckých nadání, jež mi v dětství byla skryta.

Autor: Iva Janoušková

6.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Rakušan: Hnutí STAN je připraveno soudit se o mandát Drábové

Praha - Hnutí STAN je podle středočeského lídra Víta Rakušana připraveno soudit se o mandát krajské zastupitelky Dany Drábové, pokud by ho někdo napadl. Drábová je totiž předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ačkoli podle ministerstva vnitra mohou být zastupiteli jen řadoví státní zaměstnanci. STAN tvrdí, že souběh funkcí je podle zákona možný. I kdyby hnutí u soudu neuspělo, výsledkem bude alespoň precedentní rozhodnutí, které vyjasní současný stav, řekl dnes Rakušan novinářům.

Britové poprvé utratili více za vinyly než za stažené desky

Londýn - Příjmy z prodeje vinylových desek v Británii minulý týden poprvé předstihly příjmy ze stahování nahrávek, oznámilo britské sdružení maloobchodníků v zábavním průmyslu (ERA). Za vinylové desky lidé podle ERA utratili 2,4 milionu liber (asi 76 milionů Kč), zatímco za stahování 2,1 milionu liber (zhruba 66,5 milionu Kč). Loni ve stejném období přitom tento poměr činil 1,2 milionu liber za vinyly ku 4,4 milionu liber za digitální hudbu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies