Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jsme klubová kapela, myslí si Jan Homola z Wohnoutů

Polička - Kapela Wohnout si na české klubové scéně dokázala za poslední dvě dekády vybudovat silnou pozici. Na koncertech mívají vyprodáno hlavně kvůli své originalitě, energii a známým hitům jako jsou třeba Banány nebo Svaz českých bohémů.

16.11.2015
SDÍLEJ:

Jan Homola z kapely Wohnout při koncertu.Foto: Miloš Vomočil

Pro čtenáře Deníku se před sobotním koncertem v Sádku rozpovídal kytarista a zpěvák JAN HOMOLA. Například o tom, co je jejich největším handicapem, jak píší písničky, zda se mu neomrzela přízeň fanynek nebo kolik času zabrala tvorba jejich posledního videoklipu.

Wohnouti hrají skoro dvacet let, je těžké po takové době hledat energii ke koncertování?
My jsme vlastně vznikli ještě dřív, ale „oficiálně" to počítáme od roku 1996. Energie je čím dál míň. Protože se pořád cestuje, pak se dorazí na místo, tam se čeká několik hodin, než se člověk dostane na pódium.

Jak to máte s inspirací pro psaní písniček?
Tam je to taky horší. Nechceme se opakovat a je hodně těžké se tomu bránit.

To chápu, hlavně když máte osobitý projev, který od vás lidi čekají.
Máme základní handicap, což je zpěv (smích). My jsme nikdy nechtěli zpívat. Tím se vytvořilo to poznávací znamení. Náš zpěv je takové šeptání. Strašně nás to omezuje. My nejsme moc dobří zpěváci, ale máme spoustu nápadů na kytary. Hodně doma cvičíme, pořád nás napadají nové melodie, ale dostat do toho zpěv, to je fakt těžké. Kolikrát to na něm ztroskotá.

Uvažovali jste někdy, že byste do kapely přizvali nějakého dalšího zpěváka a vy se mohli soustředit na kytary?
Teď už ne. Dřív? Zpěvák, to je tvář kapely. Nemohli jsme najít nikoho, kdo by uměl dobře zpívat a zároveň by se nám líbil povahou. Někteří zpěváci jsou technicky velice dobří, ale nebylo by to prostě ono.

Baví vás vůbec ještě hrát hity na koncertech? Nejste z nich už unavení?
Hledáme kompromis mezi tím, co chtějí lidi a tím, co baví nás. Hraní hitů mě už moc nebaví, protože jsou to většinu jednodušší písničky na pár akordů a musíme je hrát pořád a všude, lidi si je vyžadují. Je těžké vybočit z playlistu, protože když ho předěláme a nehrajeme hity, tak vidíme, že to nefunguje. Takže je tam musíme vrátit. Je to o balancu.

Jak vůbec populární písnička vzniká? Řeknete si, že hit napíšete už předem?
Písničku chci vždycky udělat s čistým srdcem a spontánně. Až pak v druhé řadě s ní nějak mediálně zacházet. Ale nikdy jsme prvoplánový hity nedělali. Samozřejmě jsme rádi, když se lidem naše tvorba líbí. Myslíme na lidi, ale není naším cílem, aby to mělo vysokou sledovanost a hráli to v rádiu. Prostě píšeme písničky podle toho, jak to cítíme. Pak se buď chytne, nebo ne.

Kterou písničku nebo album považujete za zlomový bod v kariéře? Jakým vývojem jste si od prvního milníku prošli až do roku 2015?
První úspěšná písnička byly Banány. Vývoj? Je obecná záležitost, že když jsi mladší, tak jsi posedlý tím, jak rychle hraješ a máš to jako sport. Jak člověk stárne, tak tím spíš směřuje k jednoduchosti. Ne z lenosti, ale protože ví, že to může být lepší a ku prospěchu. Další zásadní hit byl Svaz českých bohémů. Když se lidi podívají na tyhle dvě písničky, tak pochopí, o čem mluvím. Svaz má jednodušší noty, sdělení a funguje to stejně.

Je nějaká skladba, kterou naopak považujete za nedoceněnou?
Pro mě je to písnička Papoušku vstávej. Vznikla za podivných okolností a je prostě zvláštní. Na koncertech je nemožné ji hrát, protože je na jiné poslouchání. Dovedu si představit, že by se dala zahrát třeba v kavárně sedícímu publiku, ale v klubu ne.

To by vás bavilo hrát?
Mě osobně ano. Trochu mi to chybí. Naše koncerty jsou hodně dynamické. Ale vynahradili jsme si to na akustickým turné. Moc mě to bavilo. Hráli jsme v divadlech, kde lidi jen seděli a poslouchali. Žádný paření a tancování. Byl to jiný druh Wohnoutů.

Máte tušení, co budou Wohnouti třeba za dvacet let dělat?
Neumím si představit, že bychom hráli nějaké naše písničky jako šedesátníci. To opravdu ne. To pak může vyznít až trapně. Zároveň si říkáme, že chceme jít s dobou, ale ne samoúčelně. Nechceme dávat do písniček samply, protože to teď je in. Když se shodneme, že to tam patří, tak proč to tam nedat, ale nechceme dělat věci jenom proto, že to je teď v módě. Máme před námi dvacetileté výročí, takže bude turné. Co přijde potom? To je těžké říct. Nechceme se ale vzdát klubů.

Proč? Nelákají vás větší prostory na hraní?
Vyzkoušeli jsme si hraní v halách a my prostě nejsme mainstreamová kapela. Velké koncerty neumíme, naše hudba tam nevyzní. V klubech jsme spokojení, takže je těžké mluvit o tom, co by se dalo do budoucna změnit.

Jsou kluby ještě v něčem lepší?
Je tam jiná komunikace s diváky. Já se na koncert v Sádku těším, protože je to malý klub a tam vidím lidem zblízka do obličeje. Je tam přímý kontakt. V hale to není ono. Lidi jsou strašně daleko, nevidím jim do obličeje, je to masa.

Když se bavíme o publiku. Změnilo se nějak za dobu vaší existence?
Jak stárneme, tak stárne i publikum. Dřív nechodili žádní starší. My sami nechápeme, proč na nás lidi chodí. Proč jsme relativně úspěšní. Neděláme hudbu pro rádia ani slaďáky pro holky.

Fanynky ale na koncerty chodí. Neomrzela vás jejich přízeň?
Ne. Je to supr! Podle mě je jeden z důvodů obecného lidského snažení zapůsobit na opačný pohlaví. Zvířata mají svoje rituály. Páv roztáhne ocas no a někdo zkrátka hraje na kytaru (smích). Strašně moc mě muzika a hraní baví, zároveň je pěkný, když se to líbí i holkám. Myslím si, že to takhle má každý muzikant, a když řekne že ne, tak lže. Jak jsem už říkal předtím- nejsme holčičí kapela a prvoplánově pro ně neskládáme slaďáky. Ale je skvělý, když na koncert přijdou hezký holky.

O vás je také známé, že krom hudebních vloh máte i další. Pokud vím, tak jste studoval loutkařinu.
Po základce jsem nejdřív šel na uměleckou průmyslovku, ale po půl roce jsem byl odejit (úsměv). Já jsem vždycky chtěl kreslit. Ve škole ale po mně chtěli hlavně matematiku. Bylo to velké zklamání. Těšil jsem se, že budu kreslit a místo toho jsem se musel pořád učit. Pak jsem šel na soukromou školu a studoval jsem na loutkaře. Chtěl jsem dělat grafiku, ale v ateliéru nebylo místo, tak jsem zkrátka šel na jiný obor. Nikdy jsem se tím neživil. Umím loutky teoreticky vyrábět i vodit, ale po maturitě jsem šel do grafického studia a k loutkám jsem se už nevrátil.

Do toho přišla muzika. Chtěli jste být profíci a vydělávat si hudbou už od začátku?
Brácha (Matěj Homola, pozn. red) píše knihu k naší dvacetileté existenci a přesně to tam vyjádřil. My jsme neplánovali, že se staneme muzikanty a že nás bude hudba živit. Ta přišla tak mimoděk. Náhodou. A vytlačila naše původní povolání. Mě vždycky bavilo hrát na kytaru, ale nikdy mne nenapadlo, že se tím budu živit. Chtěl jsem dělat grafiku. Na ni teď nemám kvůli muzice tolik času

Jste víc grafik nebo muzikant?
Muzika je můj koníček, grafika je moje povolání. Dřív se mi hodně líbilo animování, ale bylo to dost nedostupné. Najednou je doba, kdy se to dá dělat doma na počítači. Takže poslední tři roky se animaci hodně věnuji. Strašně moc bych to chtěl dělat, ale je to časově náročné.

Co se animování týká, tak máte na pažbě první zářez. Udělal jste totiž video k písničce Vltavo. Jak dlouho vám to trvalo?
Dělal jsem ho šest měsíců. Musel jsem se naučit dělat s programem, vymyslet, co tam bude, animace… zabralo mi to strašně času. Teď už bych ho udělal rychleji a bez chyb, které si zpětně uvědomuji. Celé jsem to dělal sám a drtivou většinu v dodávce při cestě na koncerty.

Jak relaxujete?
Mě práce fakt baví. Hraní na kytaru je moje závislost. Večer jdu spát a už se těším, že si ráno zabrnkám. Samozřejmě, že mě to po čase začne vycucávat. Relaxuji se svojí rodinou, celoročně jezdíme na čundry. Jednou týdně také chodím na celý den do přírody.

Takže práce je i vaším koníčkem?
Ano. Ale ono to pak začne člověka ničit, protože když jdu spát, tak se mi v hlavě honí co a jak udělat příští den. Občas se mi stane, že kvůli práci neusnu a pak ve dvě ráno musím jít a předělat to. Jiinak nezaberu.

Otázka na závěr. Blíží se 17. listopad. Pamatujete si, co jste dělal při sametové revoluci?
Tehdy mi bylo nějakých třináct let a to, co se přímo 17. listopadu dělo, si už nepamatuji. Ale ty další dny jsme s naším baskytaristou Zemánkem začali chodit na demonstrace, nosili jsme trikolóru a vlajky. Úplně přesně z politického hlediska jsem tomu nerozuměl, ačkoliv jsme samozřejmě o komunismu věděli. Líbilo se mi, že se něco dělo, bylo to vzrůšo. Začali jsme sepisovat petice. Vím, že jsem skandoval jméno kardinála Tomáška, ačkoliv jsem nevěděl, kdo to byl.

Videoklip k písni Vltavo, který udělal Jan Homola, si můžete prohlédnout ZDE

Autor: Michele Vojáček

16.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Násilnosti v Jeruzalémě.
AKTUALIZOVÁNO
3 10

Izrael zakázal muslimům vstup do mešit, v ulicích vypukly násilnosti

Rybárna na rynku
9

Rybárna, Polívkárna, Hranolkárna. V Ostravě „frčí“ netradiční bistra

Zemětřesení na Kosu: Lidé vybíhali z hotelů. Třásl se celý dům, popsala Brňanka

Opakované otřesy, padající předměty i odjezd na letiště v pyžamu. Tak popisují poslední noc strávenou na řeckém ostrově Kos čeští turisté, kteří přicestovali v pátek krátce před druhou hodinou odpoledne na brněnské letiště. Jejich návrat z dovolené se zpozdil o více než dvě a půl hodiny, letiště na ostrově bylo totiž na několik hodin uzavřené kvůli odstraňování následků zemětřesení o síle 6,7 stupně.

Veselnická, která se sešla s Trumpem mladším, dělá i pro FSB

Ruská právnička Natalia Veselnická, která se před americkými prezidentskými volbami sešla s Donaldem Trumpem juniorem, má mezi svými klienty i ruskou tajnou policii FSB. Uvádí to agentura Reuters s odkazem na dokumenty, které získala k dispozici. 

Nejbizarnější přestup fotbalového léta? Portugalsko přišlo o klenot

/VIDEO/ Mohl si říct, kam půjde. Chtěla ho Chelsea, po jeho ceně pátrali i zástupci Arsenalu, Liverpoolu nebo Manchesteru United. Rúben Neves však zaskočil fotbalový svět.

Víc než na vojenské misi se bojím na D1, říká armádní lékař

Vidět mladé americké kluky, jak přichází třeba i o obě nohy, je těžké, říká armádní lékař Radek Uher. Pětatřicetiletý rodák z Břeclavi se v červnu po více než šesti měsících vrátil se svým týmem z polní nemocnice v Iráku. „Člověk musí být srdcař, aby tam jezdil,“ říká lékař.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení