VYBERTE SI REGION

Mladík spěchal na párty napříč celou Evropou

Sobětuchy - Pětadvacetiletý student Jakub Vlček bydlí v Sobětuchách. Jeho záliba v jízdě na silničním kole ho ale letos v létě zavála až do tureckého Istanbulu. Dopravil se tam, jak jinak, v sedle velocipedu, když se zúčastnil závodu „Transcontinental Race", tedy jakési spanilé jízdy z Belgie do Istanbulu.

6.11.2015
SDÍLEJ:

JAKUB VLČEK (vpravo) s kamarádem Tomášem na asijské straně Istanbulu.Foto: Archiv Jakuba Vlčka

Můžeš nám závod představit?
Transcontinental je závod bez podpory a bez zabezpečení z jednoho konce Evropy na druhý. Tento 3. ročník startoval v Geraardsbergenu u Bruselu a směřoval k Bosporskému průlivu v Istanbulu. Hlavním pořadatelem je vítěz závodu okolo světa Brit Mike Hall.

Co přesně znamená „bez podpory"?
Závodník nesmí přijmout pomoc ani nesmí pomoci jinému závodníkovi. Nelze užít ani cizí pomoci či dopravního prostředku k přepravě během závodu. Prostě nesmíte mít doprovodné vozidlo nebo rozestavěné kamarády po trati. Za pomoc závodníkovi je považována i „jízda v háku".

Kudy vede trasa? Jak jsou závodníci kontrolováni, že si ji nezkrátili nebo že se někde nenechali svézt autem?
Dány jsou pouze start, cíl, čtyři průjezdní body (check pointy – CP) a povinný úsek vedoucí k nim. Ten měří zhruba 20 km a určuje, ze které strany se má do CP přijet. Trasu si závodníci plánují sami, dle potřeby už doma u počítače. Berou v potaz vzdálenost, převýšení, předpokládanou kvalitu silnice a předpokládané zdržení v zácpách ve velkých městech. Druhé dva aspekty lze často špatně odhadnout.

Trasa začíná v Geraardsbergenu, CP1 byl umístěn na Mount Ventoux na jihu Francie. Tato hora je oblíbenou vrcholovou prémií Tour de France. CP2 byl situován do sedla italských Alp ve výšce kolem 2500 m.n.m. CP3 se nachází na východě Chorvatska ve Vukovaru. Konečně CP4 na krásné hoře Mount Lovcen nad Kotorem v Černé Hoře. No a pak hurá do Istanbulu.

Každý závodník má GPS tracker, který vysílá informace o aktuální poloze, rychlosti a době jízdy. Vše lze sledovat online na webových stránkách závodu.

Kde ses o závodu dozvěděl?
Před dvěma lety jsem jel na studijní pobyt do severonorského Tromsø. Taktéž na kole. S tisícikilometrovou zajížďkou přes Nord Kapp tachometr ukázal 4000 km. Na této cestě jsem potkal jednoho Francouze, který mi o závodu řekl.

Jak je závod dlouhý a jak dlouho se jede?
V závislosti na zvolené trase zhruba 4100 – 4300 km. Nejrychlejší závod ujedou za 10 dní. Poslední, který dojel na 89. místě, byl na trase 34 dní. Ostatní nedojeli. Cíl byl uzavřen po 16 dnech od startu. Do té doby to zvládlo asi 40 borců. Mně to trvalo 12 dní, 2 hodiny a 44 minut, což znamenalo 7. místo ve výsledkové listině. Tomáš Navrátil, kamarád, se kterým jsme se na Transcontinental připravovali, byl ještě o 18 hodin rychlejší a dojel na krásném 3. místě.

Měl jsi nějaký cíl, který tě hnal kupředu?
Dojet před afterparty (smích). Ta začínala 14 dní a 18 hodin po startu. Tajný cíl byl jet 350 km denně a vejít se tak do dvanácti dnů, což by podle výsledků předchozího ročníku stačilo na první desítku. A stačilo.

Jak probíhá příprava? Dá se na takovou vzdálenost vůbec natrénovat?
Nejdůležitější je hlava. Na té vyhořela většina závodníků.

My jsme měli na jaře dva přípravné výlety. První na pizzu k Lago di Garda v Itálii. Zjišťovali jsme, kolik jsme schopni ujet ve vícedenním zápřahu. Výsledek potěšil – 300 až 350 denně. Do Prahy jsme dojeli od hranic už autem a já šel rovnou do školy na dvě písemky. Ani jsem nemohl opisovat, jak jsem měl unavené oči (smích).

Druhý vedl za vrcholovým pivem na Grossglockner. Byl zaměřen na testování sedla a celkové nastavení kola (sedlo, výška a vzdálenost řídítek). Se všemi dalšími jízdami jsme měli před začátkem oba najeto sedm až osm tisíc kilometrů.

A co taktická a materiální příprava?
Bagáž jsme měli díky výletům celkem vychytanou. Kamarád pro nás vyrobil lehké karbonové nosiče. Tomášova kamarádka nám ušila brašny na míru. Jednu velkou na nosič a malou na řídítka. V ní jsme vezli věci potřebné během jízdy, například jídlo, krém na opalování, bonbony.

Trasa je také důležitou součástí přípravy a chce to začít ji řešit včas. To se nám tolik nepovedlo. Tomáš ji dodělával den před odletem, já v autě cestou na letiště. Konečné úpravy proběhly v den startu ještě po snídani na penzionu.

Jak probíhal závod? Měl jsi nějakou speciální taktiku?
Hmm, hned začátek se celkem povedl… Ještě v den zahájení závodu jsem dokupoval nějaké věci na kolo. Například pumpičku. Při její montáži jsem dal obráceně košík na lahev (vypadá téměř souměrně z obou stran). Toho jsem si všiml 10 minut před startovním výstřelem. K pobavení kolemstojících jsem se pustil do opravy. Dvě minuty před startem jsem byl hotov.

Taktika? Jak to tak bývá – rozjet to naplno a v cílové rovince zrychlit (smích). Nejlepší na tom je, že to tak ve skutečnosti téměř dopadlo. První den jsme ujeli 500 km, po 51 hod od startu jsme byli na CP1 vzdáleném 930 km.

Kde jsi spal a jak ses stravoval?
Většina závodníků využívala penziony. To mělo výhodu lehčí bagáže. Já i Tomáš jsme však vezli spacák (já 500g, Tomáš 700g) a kousek karimatky pod záda. Říká se, že v posteli si tělo odpočne lépe. Ale za tak krátkou dobu se regenerace ani nestihne nastartovat. Spal jsem zpočátku pět hodin a postupně ubíral. Posledních 880 km jsem už nespal. Až na pár „čelíček" na benzince.

Jídlo jsem řešil občas v restauraci, hlavně však „Take away" a jedl jsem za jízdy. Jeden kebab jsem snědl, než se připravil druhý a ten jsem si vzal s sebou. V Černé Hoře jsem si neskutečně pochutnal na skopové pečeni, ale jinak převládal gyros a pizza.

Měl jsi po cestě nějaké potíže?
Střídaly se příjemné zážitky s méně příjemnými. Mezi ty méně příjemné patří určitě srážka s autem v chorvatském Osijeku. Protijedoucí řidič mi nedal při odbočování vlevo přednost a já už neměl šanci to ubrzdit. Při střetu se zlomilo přední kolo a řidítka. Plus pár drobností okolo, kterých jsem si ani nevšiml. Řidič odjel a vrátil se až po chvíli, když ho ostatní auta začala blokovat. Odvezl mě do servisu a při řešení financí v nestřežený okamžik zmizel znovu. S tím jsem se smířil, pro mě bylo důležité co nejdříve pokračovat v závodě. Naštěstí kluci v servisu byli velice vstřícní. Když mi konečně sehnali nové přední kolo a seštelovali komponenty, otevřely se dveře a jimi vešli tři policisté s pachatelem. Papírováním jsem ztratil další čtyři hodiny. Prostě nejhorší je srážka s blbcem.

A jaký byl tvůj nejlepší zážitek? Nejhorším byla pravděpodobně tato kolize.
Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je intenzivní. Srážka patřila k těm intenzivnějším (smích). Ještě méně příjemné asi bylo, když mi v Kosovu začal drhnout zadní náboj. Stav se zhoršoval. Kolo vydávalo šílené zvuky. Došlo to skoro do fáze, že jsem měl z kola furtošlap. Při jízdě s kopce jsem musel šlapat. Takto jsem se přemístil do Bulharska. No a hledejte si uprostřed téhle země cykloservis. Stavěl jsem v každém větším městě a pořád nic. Do toho jsem zabloudil vlivem špatně naklikané trasy a dostal jsem se do kopců mimo civilizaci. Až v posledním městě před hranicí s Tureckem se mi cykloservis podařilo najít. Lépe řečeno garáž, okolo které byla poházena spousta jízdních kol nebo čehosi, co bicykly připomínalo. Dva kluci tam lepili píchlé duše, mazali řetězy a tak. Naštěstí měli nářadí správných velikostí a tak se nám společnými silami podařilo vyměnit věnečky ložisek v náboji. Kolo pak jelo jako vyměněné. Byl jsem naštvaný, že jsem se tak dlouho dřel jako mezek. Hned jsem měl průměrku téměř o 10km/h vyšší. Bohužel jen na 50 km. Než se otočil vítr a já byl s rychlostí zase tam, kde předtím.

Užíval jsem si Balkán. Krásná příroda, srdeční lidé. Stávalo se mi, že zmrzlinářka, prodavačka v pekařství nebo servírka v hospodě odmítly mou platbu a s úsměvem mi přály šťastnou cestu. Ať se příště zase stavím, až pojedu okolo.

Dalším nádherným úsekem byla Strada del Assieta v Itálii u CP2.

Měl jsi někdy během cesty pocit, že závod vzdáš?
Psychicky ani fyzicky ne. Ale při letu přes auto mi hlavou bliklo, jak snadné je nedojet. Znovu se mi tyto pocity naservírovaly v pozvolnější formě při chrčení ložisek v Bulharsku.

Na kolik tě závod celkově vyšel?
Když z nákladů odečtu vybavení na kolo (pláště, řetěz, přední kolo, řidítka atd.) a další věci, které mi zůstaly, tak asi šedesát tisíc. To je cena za startovné, letenky, jídlo, ubytování v cíli a před startem, jídlo, telefon, jídlo, jídlo, jídlo…

Komunikace s místními?
Probíhala především v obchodech a stravovacích zařízeních. Jazykové bariéry byly bourány rukama a nohama. S angličtinou mě nejvíce pozitivně překvapili Černohorci, negativně hrdí Francouzi a Italové, kterým je to jedno. Srdečnost obyvatel Balkánu jsem již zmiňoval.

Pocit po dojezdu, po dvou dnech, teď?
Po dojezdu směs úlevy, štěstí a zadostiučinění. Ale i trocha zklamání, že jsem nepředjel závodníka přede mnou. Stáhl jsem ho na 270 kilometrech ze ztráty 100 km na pouhé 2 km. Pak se mi vybilo světlo a já musel zvolnit.

Po dvou dnech mi konečně začalo docházet, co se mi povedlo. Když jsem na afterparty potkal závodníky, kteří museli dojet autobusem, vlakem nebo doletět letadlem, sepnulo mi, že ne každý měl to štěstí a mohl dojet. Tito účastníci závod nedokončili například kvůli pádu, bouračce, zdravotním problémům, vyhoření hlavy, vyčerpání.

Teď je to čistá radost, pozitivní zážitky zesílily, negativní zeslábly a intenzivní zůstaly intenzivními. Mixem všech vznikly zkušeností, které snad v budoucnu využiji.

Plány do budoucna?
Najít vhodného sponzora a pokračovat v závodech podobného charakteru. Ať už na silničce nebo na biku. Láká mě například Great Divide Race, RAAM nebo TransAm…

Cítil jsi během závodu podporu blízkých?
Cítil. Především v noci, když jsem intenzivně usínal. Telefonát pomůže víc než šálek kávy.

Co na vás čekalo v Istanbulu?
Neskutečné množství toulavých psů na silnici a v jejím okolí. Tam jsem se necítil úplně bezpečně. Jednoho zaženete, ale dvacet už ne. Jeden Rakušan se psa snažil zahnat kamenem. To však zvíře ještě více rozzuřilo a stalo se útočnějším. Díky pohotovosti závodníka skončil pes s proříznutým hrdlem neškodně ležet.

Cíl byl v nenápadné hospodě u Bosporu. Samozřejmě nelze čekat cílovou rovinku obklopenou fanoušky a slavobránu. Zejména když dojedete uprostřed noci. Nebyli tam v tu chvíli ani pořadatelé, kteří trochu zaspali náš příjezd. Dali jsme si cílové pivo a čtyři dorty a počkali na pořadatele. Tomáš s manželkou pro nás přijeli taxíkem a odvezli nás do pronajatého bytu.

Další den jsem téměř celý prospal a projedl. Byl to krásný pocit. Na sobotu byl naplánován společný program. Začali jsme hromadným přejezdem dálničního mostu přes Bospor z Evropy do Asie v doprovodu policejního konvoje a turecké televize. Následovalo focení a večer afterparty, na kterou ještě stihli dorazit 29. a 30. závodník.

Autor: Marek Nečina

6.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Policie vyšetřuje učitele, který se ve škole zamykal s žáky

Šumperk – Nestandardní chování pedagoga v Základní škole Sluneční v Šumperku vyšetřují kriminalisté. Učitel se koncem minulého týdne zamkl s několika žáky čtvrté třídy v jedné z učeben. Co se za zavřenými dveřmi dělo, je nyní předmětem dohadů. Údajně si kantor na mobilní telefon fotografoval hochy vysvlečené v prádle. Později měl učitel vysvětlovat, že se jednalo o projekt do hodin anglického jazyka.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies