VYBERTE SI REGION

První věc po příletu z Afghánistánu? Plzeň

Ústí n. O. /ROZHOVOR/ – Návraty ze zahraničí jsou pro většinu lidí zcela běžnou věcí. Květnový přílet armádního poručíka Michala Dolečka byl však v ledasčem jiný. Vojenským speciálem se totiž vrátil z osmiměsíční mise v Afghánistánu, kde coby nejmladší český důstojník velel základně v jedné z nejvíce ohrožených provincií Wardak. 

8.6.2012
SDÍLEJ:

Armádní poručík Michal Doleček byl na misi v Afghánistánu.Foto: archiv Michala Dolečka

Daleko od své vlasti oslavil pětadvacáté narozeniny a v rozhovoru pro Orlický deník se rozpovídal nejen o nejnebezpečnější misi, kterou momentálně může český voják absolvovat. Jak je to třeba s mýtem, že na zelenou víc „letí" holky? „V řadách mých kolegů je spíš celkem vysoké procento rozvedených lidí, vzhledem k časové náročnosti naší profese," míní elitní český voják, který přes týden působí u 4. Brigády rychlého nasazení v Žatci, ale na víkend se pravidelně vrací do domovského Ústí nad Orlicí.

Proč zrovna armáda, Michale? Většina mladých lidí, co si budeme povídat, míří jinam.
Pro vstup do armády jsem se definitivně rozhodl ve 4. ročníku osmiletého gymnázia. Dlouho jsem nevěděl, co po střední škole dělat, ale vzhledem k tomu, že již od mládí aktivně sportuji a v neposlední řadě rád pracuji s lidmi, zvolil jsem Univerzitu obrany v Brně.

Nehrála roli také rodinná tradice, když máte tátu vojákem z povolání?
Svým způsobem ano, ale právě táta mě varoval, že povolání vojáka není žádná výhra a existují i lepší (smích).

Po úspěšných přijímačkách tedy následovalo vysokoškolské studium… a pak?
Prezenční studium na vysoké škole jsem ukončil s titulem bakalář a nastoupil na systematizované místo velitele průzkumné čety ke 4. Brigádě rychlého nasazení do Žatce.

Mám pocit, že na vojáky se nepohlíží příliš kladně, nelitujete někdy svého rozhodnutí?
I přes současná úskalí, spojená s úbytkem financí, bych dnes nevolil jinak. Práce mě baví a mám ji rád.

Neobáváte se, že v souvislosti s nedostatkem peněz bude ubývat i mužů a žen v uniformě?
Myslím, že v dnešní době armáda bojuje se škrty v rozpočtu stejně jako ostatní státní instituce. A je logické, že jistý úbytek lidí je a bude, bohužel.

Když se bavíte s ostatními, musíte hájit armádu? Určitě občas slýcháte, že jste zbytečná paráda za hodně peněz.
Řeči tohoto typu nemám rád, lidé často nadávají na armádu, že to jsou utopené finance. Nicméně není se jim vzhledem ke skandálům, které v souvislosti se zakázkami pro armádu prošly médii, co divit.

Tak vidíte…
Je ale důležité uvědomit si, kdo o těchto tendrech rozhoduje… Ne vojáci, ale ve valné většině příslušníci ministerstva obrany. Každý suverénní stát potřebuje vlastní armádu a řeči typu „s tím množstvím se stejně neubráníme," jsou dle mne scestné. Charakter konfliktů se značně změnil.

V jakém smyslu?
Proti sobě už nestojí dvě strany, ale většina konfliktů je asymetrických a na plnění závazků vůči NATO současné počty postačují. V případě symetrického konfliktu, který, doufám, už nikdy žádný nenastane (úsměv), jsme součástí Severoatlantické aliance. Zde jsou všechny členské země zavázané vzájemnou spoluprací a pomocí.

Znáte něco jako odpočinek?
Má práce je celkem fyzicky i psychicky náročná, proto jsem rád, že se mohu uvolnit při volnočasových aktivitách.

Například?
Mezi moji největší zálibu patří lední hokej, který aktivně hraji od pěti let. Taky jezdím na horském kole, plavu, běhám. V zimě potom krom již zmíněného hokeje mám rád lyže a snowboard.

A teď odjinud. Říká se, že na zelenou hodně letí holky, co je na tom pravdy?
No nevím, jestli se na zelenou balí lépe holky. Možná nějaké typy určitě vojáky rády mají, ale neřekl bych, že na ně obecně letí holky nějak víc než třeba na pekaře, učitele, hasiče (smích). V řadách mých kolegů je spíš celkem vysoké procento rozvedených lidí, vzhledem k časové náročnosti naší profese…

Není to dávno, co jste se vrátil z osmiměsíční mise v Afghánistánu. Věděl jste před odletem, do čeho vlastně jdete?
Mise v Afghánistánu byla pro mě veliká neznámá, byla má první a ještě celkem specifická.

Specifická taky v tom, že jste daleko od domova oslavil teprve své pětadvacáté narozeniny.
Je pravda, že jsem byl ve svých čtyřiadvaceti, respektive pětadvaceti benjamínkem 3. jednotky Operational Mentoring And Liaison Team, takzvané omelety (úsměv). Ale popravdě to nikdo nijak nevytahoval…

Asi nemá cenu říkat, že vaše mise nebyla žádná sranda, viďte?
Naše mise byla dost obtížná a i podle toho byl proveden výběr lidí do ní. Zpětně mohu říci, že to byl povedený výběr. A také díky náročné přípravě jsme překonali všechny překážky, které před nás byly kladeny, a všichni se vrátili zdraví a živí ke svým rodinám.

Je mi jasné, že toho ze samotného pobytu asi moc prozradit nemůžete. Našlo by se alespoň něco?
Operační úkol jsme plnili v provincii Wardak, která patří k těm horším. Je to horská provincie, nejnižší oblast leží kolem dvou a půl tisíc metrů nad mořem. A je značně nestabilní (úsměv).

Jak byste popsal své dojmy z místa a jeho obyvatel?
Lidé zde většinou žijí skoro jak ve středověku. Žádná kanalizace, žádná elektřina, minimální až žádná zdravotní péče. Troufnu si říci, že až devadesát procent obyvatel je negramotných, místní samospráva téměř neexistuje.

Tomu se mi skoro nechce věřit.
Ano, těžko představitelné. Naštěstí jsme měli velmi dobrou přípravu před nasazením a v neposlední řadě takových osmdesát procent kolegů v Afghánistánu již bylo, proto nedalo takovou práci se s tím srovnat.

Na rovinu, bál jste se někdy?
Strach jsem si ani nepřipouštěl. Jednak jsem měl odpovědnost za své podřízené, takže člověk musel zachovávat chladnou hlavu. Druhá stránka věci je výcvik, který u 4. Brigády rychlého nasazení máme. Když došlo k nějaké obtížnější situaci, člověk prostě dělal to, na co je cvičen. Vše fungovalo naprosto intuitivně a automaticky.

Měl jste během pobytu ve Wardaku možnost komunikovat se svými blízkými?
Spojení s rodinou jsem měl, když jsem se vrátil z předsunuté základny na naši hlavní základnu, a to formou internetu nebo telefonu. Nebylo to denně, ale řekněme, že jednou týdně jsem se k telefonu nebo internetu dostal.

Slyšet známý hlas bylo asi zapotřebí, že?
Každý kontakt s rodinou a přáteli doma mi dodával neuvěřitelnou morální vzpruhu…

Vstoupil byste po takhle nebezpečné zkušenosti ještě někdy do téže řeky a vyjel na nějakou další misi?
Když bude moje jednotka pověřena plnit další zahraniční operaci, jsem připraven opět vyjet do zahraničí.

A úplně na závěr, vzpomenete si, co jste udělal prvního poté, co jste dosedl v armádním speciálu na Ruzyň? Bylo to něco romantického?
Jasně… Dal jsem si plzeň (smích). JAN POKORNÝ

Autor: Redakce

8.6.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

Hra s ohněm skončila. Rakousko to zvládlo

Berlín – Němečtí komentátoři vesměs pozitivně hodnotí výsledek rakouských voleb, kdy v nedělních volbách vyhrál kandidát Zelených Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies