Dnes má i díky tomu doma tisíce naposlouchaných alb a kromě toho si hodně oblíbil poličského rodáka Bohuslava Martinů.

Spočítal jste si někdy, o kolika interpretech jste v životě napsal?
Nikdy, ale teď má postupně vyjít výběr z mých článků o hudbě. Jistě těch popisovaných hudebníků bude mnoho set.

A kolik kousků čítá vaše audiotéka?
Jde to do tisíců. Když jsem zjistil, že se to nedá pojistit, řekl jsem si, proč bych to vlastně počítal.

Máte vůbec na nová alba ještě místo?
Už moc ne. Dělám to tak, že desek a cédéček, o nichž už vím, že k nim asi nedostanu i přesto, že jde o dobrou hudbu, se zbavuji. Dávám je manželce, která je nosí dětem na střední průmyslovou školu a do kostela jako dary. Komu se to líbí, tak si je vezme. Na uvolněná místa si pak dávám novou muziku.

Našel jste z žánrů a hudby dnešní doby něco, co jste si hodně oblíbil?
Jistě. Zalíbil se mi Američan Jack White. Z Česka třeba brněnské Květy, nebo ze Slovenska bratislavské Živé kvety. Talentů je pořád hodně. Akorát je třeba mít čas to všechno sledovat.

Je dnešní hudba pořád tak dobrá jako za zlatých časů šedesátých let?
Většinou se každému zdá, že to, co poslouchal za svého mládí, je opravdu to nejlepší. Je to takový všeobecný omyl. Muzika je pořád báječná, jen je k ní mnohem větší přístup. Dneska je hudební vkus roztříštěný a atomizovaný. Jestliže nikdo není tak slavný jako Beatles a Rolling Stones, tak to neznamená, že nikdo není tak dobrý, ale že se vkus rozprskl do mnoha set a tisíců skupin.

Občas jsou slyšet nářky, že česká hudba už není tak dobrá. Souhlasíte?
Vůbec ne. Je jiná, mnohem víc než na melodii záleží na zvuku, aranžmá a experimentech. Je to asi tak – moje maminka, která mě přivedla k hudbě a měla ráda Smetanu s Dvořákem, mi říkala: „Jak můžeš poslouchat Janáčka. Vždyť je to, jako když taháš kočku za ocas." Takže lidé, kteří si v dobách minulých zamilovali Beatles, Dylana, Simona a Garfunkela, tak když poslouchají Jacka Whitea, už to pro ně není tak pěkné. Pro ně ne, pro mě zase ano.

Když už mluvíte o vážné hudbě, Martinů jste poslouchal také?
Samozřejmě a hodně. Když jsem byl před pěti lety v nemocnici a bylo mi hodně špatně, poslechl jsem si dvakrát za sebou Janáčkovu Pastorkyňu a hned za tím od Martinů Julietta aneb Snář, tak jsem si říkal, jestli po tom Janáčkovi může přijít něco krásného. A zjistil jsem, že Martinů je úžasný.

Je to jedna z věcí, která vás stále táhne do Poličky?
Že bych do města jezdil kvůli Bohuslavu Martinů, to se říct nedá. Podívám se tam, kam mě pozvou. A pokud mám pocit, že v tom místě lidé mají rádi hudbu.

A v Poličce ten pocit míváte?
Tady je vždycky výborné publikum.