VYBERTE SI REGION

Školu nedělá počítač, tablet či interaktivní tabule... Školu dělají lidé!

Letohrad - S Vratislavem Šemberou, ředitelem Letohradského soukromého gymnázia, jsme hovořili o českém školství.

6.1.2015
SDÍLEJ:

Vratislav Šembera.Foto: Michal Horák

Nové milénium sotva „dostalo občanku", a tak se nabízí otázka, jaké je podle Vás v tom novém tisíciletí české školství a jaké by mělo nebo mohlo být?
No to je ovšem kardinální otázka! Na odpovědi se obvykle neshodnou ani renomované instituce, které se ke zkoumání českého vzdělávacího systému občas odhodlají. Obávám se tedy, že učitel matematiky z malého podhorského gymnázia na tom s odpovědí nebude o mnoho lépe…

Tedy alespoň několik postřehů.

Především – velmi záleží na tom čím, jakými kritérii české školství měříte. Jedním z nich může být např. posun, který naše školství učinilo od roku 1989. Z tohoto pohledu to není špatné. Za posledních 25 let (či za 15 let od začátku milénia) se mnohé nepochybně povedlo – rozšířila se nabídka škol, vykvetly školy s alternativní výukou, rodič (žák) se naučil školu vybírat mimo jiné i podle kvality. Student již dávno není pouhým objektem vzdělávání. Rodiče mohou v celkem rozumné míře zasahovat do chodu škol a do jejich směřování. To vše nebývalo zvykem… a to vše je dnes v českém školství samozřejmé. Navíc ve školách jsou stále ještě nadšenci, kteří, i přes častou systémovou „nepodporu", chtějí děti opravdu něco naučit. Ubývají sic, ale ještě jsou!

Ovšem pokud přenesu na české školství vaše přirovnání o miléniu, které „dostává občanku", pak v celé nahotě vyvstane principiální problém: od teenagera přebírajícího občanku (tím spíše od pětadvacetiletého dospělce) očekáváme, že ví, či alespoň tuší, co od života chce. A to je věc, která mi na českém školství vadí zcela zásadně: ono neví, kam má směřovat!!! Ba ani netuší! A vědět by to zatraceně mělo!

Dá se váš ideální model českého školství shrnout do několika přívlastků?
Mám-li být stručný, pak vyberu jako ideál slova: inspirující, motivující, efektivní.

Kvalita českého školství je diskutabilní: je na vině spíš systém, nebo špatné rodičovství, potažmo naše „nemocná" společnost?
K rodičovství: ukazuje se, že v současném modelu českého školství opravdu má rodinné zázemí dětí na jejich úspěšnost v edukačním procesu docela značný vliv (mnohem větší, než jinde v Evropě). To jistě není úplně dobré pro děti, které výchova v rodině ke vzdělání příliš nemotivuje. Ale! Školství musí být natolik koncepční, natolik vyspělé, aby případné chyby rodinných poměrů dokázalo korigovat.

Mám za to, že hlavní příčinou nezanedbatelných problémů českého školství je téměř neexistující „společenská objednávka" na vytvoření efektivního vzdělávacího systému. Veřejnost zkrátka není ochotna účinně tlačit na skutečnou, nikoliv jen předvolebně deklamovanou, podporu vzdělávání. Hesla tak leckdy ani neslezou z předvolebních billboardů…

Důvod je prostý: školy v Čechách a na Moravě přeci v zásadě nějak fungují, budovy nepadají studentům a kantorům na hlavu, před tabulí se obvykle nestřílí a čeští studenti v mezinárodních srovnáních sice rozhodně neexcelují, ovšem také úplně nepropadají… Ovšem právě v tom je ten skrytý ďábel: vzdělávací systémy trpí ohromnou setrvačností – pokud dnes něco, s odpuštěním, zvořeme, projeví se to za deset, patnáct let… A když potřebné změny a vývoj ve školství určuje (zjednodušeně řečeno) ministr s průměrnou životností asi jeden a půl roku, navíc když neexistuje již zmíněná společenská objednávka, pak těžko očekávat nějaký koncepční a dlouhodobě promyšlený rozvoj.

Školy se pak zmítají pod náporem amatérských či lobismem vnucených nápadů, nemají existenční jistoty, neví, k čemu vést své kantory a kam směřovat žáky. Kroky, které se činí, postrádají delší horizont. Pokud se už nějaká koncepce objeví, pak není síla ji prosadit tak, aby nebyla aplikována toliko formálně (viz kupříkladu asi deset let starý pokus o změnu národního kurikula, takzvaný RVP).

To nezní moc pozitivně…
Školství se tak stává popelkou, která je léta řízena systémem „plácnutí do vody"! Začalo to INDOŠem, pak přišly RVP, v nedávné minulosti zase DUMy a dnes to jsou TABLETY DO ŠKOL. To je jen malá ukázka absolutních nesmyslů, které se tváří, že pro školství „děláme, co můžeme". Jenže – školu nedělá počítač, tablet v baťůžku každého mrněte či interaktivní tabule pomalu i na toaletách. Školu dělají lidé! Kupodivu!!!

Do škol zkrátka musíme dostat osobnosti – a zda tyto vzdělané, následováníhodné a opravdové osobnosti budou v ruce držet křídu či tablet, je v zásadě úplně jedno! Jenže my vrazíme peníze do těch tabletů – to se lépe „prodává"… A pak budeme přemlouvat velmi často hrubě demotivovanou kantorskou masu, aby na nesmyslně drahých vysoutěžených školeních se alespoň pokusila dohnat své žáky v jejich umění ty hračky ovládat… Možná, že to bude znít příliš tvrdě, ale obávám se, že mnohý český kantor se do podobných eskapád nevrhá s přesvědčením, že může vyšperkovat svoji práci s žáky, nýbrž právě s vidinou, že mu „alespoň na stole přistane ta vylobovaná elektronická hračka".

Tedy shrnuto: Něco málo může být v rodinách, ale hlavní příčinou je nerozumný systém (drahý, plýtvající, nemotivující). A ten systém je nerozumný proto, že neexistuje společenský tlak na zlepšení stavu. Školství není skutečným tahákem voleb, ani zdaleka školství není tím, co občané bezpodmínečně požadují „míti dobré"!

Jsou problémy českého školství i o penězích?
Česká republika dává do školství asi o dvě procenta HDP méně, než je v našem civilizačním prostoru běžné. Ale hned si dovolím dodat, že i za to menší množství peněz, které do školství „lejeme", by české školy mohly královsky fungovat. Kdyby ovšem školství jako celek docela spolehlivě a pravidelně nerozfofrovalo astronomické sumy za mnoho a mnoho zcela zbytných – promiňte – pitomostí.

Ovšem ďábel číhá i zde – a už to začínáme pociťovat: Každý resort, který je dlouhodobě podfinancován, se osobnostně vyprazdňuje. Vezměme třeba věčně diskutované mzdy kantorů. Jsou nízké, či vysoké? Popravdě řečeno, myslím, že dnes jsou relativně k uživení… Ale! Jde totiž o to, zda ony „mzdy k uživení" jsou také dostatečnou motivací k tomu, aby přitáhly do škol skutečné osobnosti, profesionály tělem i duší…

Buď chceme, aby naše děti vychovávaly sebevědomé profesně zdatné osobnosti, anebo človíčky, kteří celý život stojí s nastavenou dlaní a čekají, co jim do ní kdo hodí. To je samozřejmě trochu nadsazené, ale faktem je, že po období důkladné relativizace hodnot vzdělání mnohde ve školách zůstali buď naprostí nadšenci (v dobrém slova smyslu fanatici), anebo moulové, kteří dobře ví či tuší, že by se jinde neuživili. A otázka zní: Chceme to tak? Chceme riskovat, že právě na naše dítě „vyjde" ten moula…?

A potažmo: chceme, aby na pedagogické fakulty odcházeli leckdy studenti, kteří se na jiné univerzity nedostali? Ale to už jsme zase u systému…

Na webu kzamysleni.cz mě zaujalo orientální přísloví „Chcete-li porazit svého nepřítele, vychovejte jeho děti." Co vy na to?
Já, s dovolením, použiji poněkud přeneseného významu: každá dobrá škola v této zemi, každý dobrý kantor chce ideálně vychovávat osobnosti lepší, vzdělanější. A věří, že dobře vychovaná, vzdělaná osobnost bude mít v budoucnu sílu a schopnosti měnit to, co se nám úplně nepovedlo. Usoudíme-li tedy s trochou nadsázky, že nepřítelem skutečných vzdělávacích koncepcí je například právě systém, v němž ministr řídí školský resort s výhledem na rok dopředu, pak činíme přesně to, o čem mluví ono přísloví. Vychováváme studenty tak, aby v budoucnu vnesli do systému prvky, které jej budou rozvíjet.

Letohradské soukromé gymnázium k rodičům přistupuje jako ke klientům, je to dáno tím, že jde o školu soukromou, nebo by tak k rodičům měla přistupovat každá škola?
Jakápak my jsme soukromá škola… Jsme, stroze řečeno, obecně prospěšnou společností, u které si stát objednává službu. Naši kantoři se narodili ve stejné zemi a vystudovali tytéž univerzity jako kantoři ze škol „státních". A věřím také, že se snažíme o totéž, co každá slušná škola: o kultivaci budoucích generací této země.
To, že škola bere rodiče jako nejdůležitější spolutvůrce, není odvislé od toho, zda jde o školu soukromou či jinou. Jde přeci o to, že škola chce, aby její práce byla efektivní… A vynechat rodiče, který je nejdůležitějším člověkem v životě dítěte, by bylo komické… Rodič, stejně jako student sám, je kantorův partner ve vzdělávání, nikoliv soupeř. Zkrátka si vážíme toho, že se můžeme podílet na výchově a vzdělávání dětí našich „klientů". Vážíme si toho, a proto s nimi o tom procesu mluvíme. To je celé. Pravda, pro takový typ komunikace nemůžete mít za kantory zamindrákované uťáplíky…

Mezi první zkušenosti soukromé ZŠ Na rovině v České Třebové patřilo, že se okolí dívalo skrz prsty na rodiče, kteří se rozhodli za vzdělání svého dítěte platit. Někteří dokonce tlaku okolí podlehli. Přijde vám to v pořádku?
Nevím, zda to je v pořádku, a nevím ani, zda to je špatně. Podlehnu-li tlaku okolí, pak jsem nebyl o své víře, o svém chtění dost přesvědčen – pak je možná lépe, že jsem podlehl. U nás je již taková tradice – vzdělání má být zdarma, říká se. Nechť je. Ale já stále musím obdivovat rodiče, kteří se této tradice jsou ochotni vzdát.
Někde jsem napsal, že našimi studenty nejsou (a to prosím zdaleka ne!) jen děti z bohatých rodin, nýbrž děti z rodin, v nichž právě vzdělání stojí v popředí žebříčku hodnot. Pravda, není u nás tradice platit za vzdělání, ale ukazuje se, že i v nebohatých regionech žijí občané, kteří v tom vidí smysl. A to je to krásné – jsme volbou, nikoliv jedinou možností!

Ze zkušenosti vlastní i dalších rodičů vím, že nároky na žáky a jejich hodnocení se liší škola od školy, ale i třída od třídy, což se dá považovat za nespravedlivé. Pomohly by pravidelné srovnávací testy nebo jednotně stanovené vzdělávací cíle…?
Pomohl by promyšlený soulad obojího! Pokusím se to vysvětlit. Stát dává školám peníze na vzdělávání dětí a má tedy právo po školách požadovat, aby je utrácely v souladu s jeho vizí. To je jistě nezpochybnitelný fakt. Stát tedy má a musí stanovovat cíle vzdělávání – alespoň ty minimální – a jejich naplnění pak ovšem také vhodným způsobem kontrolovat. Jedno bez druhého nedává smysl. A jestli ony vzdělávací cíle budou stanoveny jednotně či téměř jednotně či jen minimálně, je v praxi do jisté míry podružné. Pokud stát dobře a jasně řekne, co od škol očekává, pak to školy dle svých možností, tu lépe, tu hůře, naplní. Nejhorší ovšem je, když to stát říci neumí…

A s tím souvisí můj pohled na dnes často diskutované testování. Především – stát musí mít možnost nějak ověřovat, jakou práci za jeho peníze školy odvádějí. Ovšem nutno vidět, že jakýkoliv test je vždy až výstupní záležitost – ten už nenapraví to, co bylo na žákovi spácháno. Dá pouze informaci, že něco bylo pácháno špatně.
A nyní ten výše zmíněný promyšlený soulad: stát jako plátce vzdělávacího procesu má nastavit jasné cíle. Pak udělat vše pro to, aby tyto cíle ve školách mohly být naplňovány – například dostat za katedry osobnosti. No a pak rozumně zkontrolovat výstup (neb právě neexistující kontrola kvality je to, co české školství dostalo až tam, kde je nyní).

Mezi další časté nářky rodičů patří důraz na příliš teoretické pojetí výuky. Dá se najít vhodný poměr mezi dávkou teorie a prakticky zaměřenou výukou s důrazem na názornost, osobní prožitek a zkušenost?
To víte, že ano – stačí zapálený učitel! Učitel, který je schopen a ochoten neustále promýšlet a přizpůsobovat každou vyučovanou hodinu povaze předmětu či třeba i momentálnímu rozpoložení „třídní duše". Posvátné boje mezi zastánci obou pólů (teoretická versus praktická výuka) nemají vítěze. Ten potřebný poměr mezi pojetími se liší obor od oboru, předmět od předmětu, dokonce téma od tématu – někde potřebujete více teorie, někdy látku více vštípíte prožitkem. Na to není univerzální recept – snad krom toho jediného: vzdělaný, motivovaný a zapálený kantor. Vzdělaný, aby spolehlivě věděl co a jak děti naučit, a zapálený proto, aby to udělat opravdu chtěl…

Aktuálním tématem jsou stále nekvalifikovaní kantoři. Od roku 2015 nebudou moci učit. Je to dobře, nebo špatně?
To je velké téma, které lze (ostatně jako téměř vše) nahlížet z mnoha poloh – od politických či odborářských, přes pragmatické až po prostě lidské.
Extrémy představují dvě situace: špičkově vzdělaný pedagog, kterého ovšem škola nebaví (tedy ví přesně co a jak učit, ale nemá k tomu chuť). Na druhé straně pak kantor s nedostatečným odborným vzděláním, který by se pro studenty rozkrájel.

Co je lepší? Nevím.

Při bližším pohledu je však problém jaksi po česku komičtější:

Zákon při posuzování takzvané odborné kvalifikace pedagoga vůbec nehovoří o tom, čemu se u kantora říká aprobace.

Dotaženo ad absurdum mohu já jako absolvent magisterského pedagogického studia matematiky a fyziky vcelku bez potíží učit na gymnáziu španělštinu, ač se ve španělštině neumím ani představit. Zato „aprobovanost" kantora, který má z daného jazyka státnici, dvacet let v příslušné zemi žil a pracoval a kantořinu má v krvi jako málokdo jiný, byla donedávna v původním znění zákona problematizována.

Neříkám to proto, že bych volal po návratu dob, kdy na školách učili váleční vysloužilci. Říkám to, abych upozornil, jakým způsobem, jak (ne)promyšleně, jak (ne)koncepčně a pod jakými nátlaky různých zájmových skupin se u nás někdy řeší vzdělávání budoucích generací. Ale to je opravdu na dlouhé povídání…

A pak tu máme diskuzi o povinné maturitě z matematiky… Ano, nebo ne?
No… ptejte se mě, když učím matematiku…

Matematika nejsou jen „počty". Pokud budeme učit matematiku jako způsob myšlení, pak je požadavek na povinnou maturitu z ní vcelku oprávněný. Pokud se nám ovšem výuka matematiky zvrhne v pouhé „počty", tedy v učení se tomu, jaký algoritmus nasadit na ten či onen typ úlohy, pak je to zhola zbytečné… Zejména pokud státní maturita ověřuje v podstatě počty na úrovni deváté třídy.

Když zavzpomínáte na svá školní léta, co byste na tehdejším školství vyzdvihl a co pokáral? Jak na školu vzpomínáte?
Mně by se to káralo, když už mám po bitvě…

Škola, do které chodila naše generace, jistě nesplňovala ty ideály, které od ní chceme dnes. Zkusím použít ony tři přívlastky, které jsem zmínil pro ideální školství. Škola naší generace byla, zdá se mi, méně inspirující a méně motivující. Do jisté míry však byla efektivní – ovšem pro tehdejší potřeby. Pravda, asi v ní bylo více řádu, jenže…

Ale na školu málokdy vzpomínám jako na celek – vždycky vidím detaily. Například skvělého kantora či naopak moulu nebo gaunera. A nebo na prima partu.
Když vidím, jací studenti dnes opouštějí naši (a nejen naši) školu, jsem optimistou – ta generace není o nic špatnější, než jsme byli my. A ve spoustě věcí je – někdy systému navzdory – vzdělanější.

Věci musíme nahlížet kriticky proto, abychom je mohli zlepšovat. Nikoliv abychom podléhali skepsi.

Autor: Šárka Mikulecká

6.1.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Bývalý slovenský prezident Kováč je na jednotce intenzivní péče

Bratislava - Bývalý slovenský prezident Michal Kováč byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče a uveden do umělého spánku. Podle slovenského webu Nový čas je ve stabilizovaném sta­vu.

Ovčáček: Nalezený článek není tím, na který odkazoval Zeman

Praha – Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček odmítl, že by článek Hitler – gentleman z roku 1937, o jehož nálezu dnes informovalo Právo, byl tím článkem, na který prezident Miloš Zeman odkazoval. Uvedl to na dotaz redakce. Zeman loni tvrdil, že novinář Ferdinand Peroutka uveřejnil v časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Článek se od té doby hledá a prezidentská kancelář se kvůli Zemanově výroku soudí s vnučkou Peroutky Terezií Kaslovou. Podle rozhodnutí soudu se měl Hrad za výroky omluvit, hradní kancelář ale chystá dovolání k Nejvyššímu soudu.

AKTUALIZOVÁNO
Petra Kvitová se raduje z titulu na turnaji ve Wu-chanu.

Češkám patřil Wu-chan! Kvitová slaví titul v singlu, Šafářová v deblu

Wu-chan - Čínský turnaj ve Wu-chanu ovládly české tenistky. Ve finále se představily hned tři, dvě získaly titul. Petra Kvitová navázala na triumf z roku 2014, když smetla Slovenku Dominiku Cibulkovou 6:1, 6:1 a dočkala se prvního letošního triumfu. V deblu slavila Lucie Šafářová, s Bethanií Mattekovou-Sandsovou porazily Saniu Mirzaovou z Indie a Barboru Strýcovou 6:1, 6:1. Česko-americký pár za dva roky spolupráce vybojoval už sedmý turnajový vavřín, navíc si zajistil Turnaj mistryň.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies