VYBERTE SI REGION

Sommerová: Vadí mi nespravedlnost, buranství a neslušnost

Východní Čechy - Rozhovor týdne s autorkou a režisérkou sedmadevadesáti dokumentárních filmů 
o její profesi, občanské angažovanosti 
a žroutech času vedl Jan Odstrčil.

19.9.2014 1
SDÍLEJ:

Olga Sommerová. Foto: Deník/Martin Divíšek

Filmařka Olga Sommerová nedávno navštívila areál litomyšlského zámku. Při té příležitosti jsem ji požádal o rozhovor, který se uskutečnil v nedalekých Klášterních zahradách.

Když si vyberete vhodné téma, žijete tím každým okamžikem?
Když mě nějaké téma chytí, rozhodnu se, že o něm natočím film. Pak na něj myslím vstávajíc lehajíc. Na začátku své profesní kariéry jsem nemohla usnout, když jsem se třeba poprvé v životě setkala 
s utrpením lidí na vozíku nebo nemocných rakovinou, nebo lidí, kteří pochovali své blízké. Časem jsem dospěla 
k rozhodnutí, že se musím chovat jako chirurg, který operuje a nemůže se dojímat natolik, aby zapomněl na svou profesi. Kde bude kamera? Kde zvukař? Jak záběr zakomponovat? Jaký bude další záběr? Jsem vlastně štvanec. Když mám kameru, neodevzdám se té situaci úplně, 
a když ji s sebou nemám, lituju, že ty senzace, které se přede mnou odehrávají, nemůžu natočit.

Jak to, že se vám lidé před kamerou tak otevírají?
Moji hrdinové okamžitě vycítí, že mám opravdový zájem, že nic nemarkýruju. Kdybych tu účast jen předstírala, stáhli by se, a film by nestál za nic. Ale já jsem se pro tuhle profesi nejspíš narodila, i když jsem k ní přišla jako slepej k houslím. Nikdy bych nepoznala tolik vzácných lidí a tolik bolavých osudů. Nikdy bych se bez kamery nedostala do takových míst,  jako jsou třeba věznice. Navštívila jsem jich asi deset, především s politickými vězni padesátých let. A poznání těchhle statečných velkorysých lidí bylo největší odměnou, jaké se mi v životě dostalo. Zrovna tak jako přátelství s židovskými ženami, které přežily holocaust.

Kdy jste si uvědomila, že jste nadobro rozhodnutá a odhodlaná pro svoji profesi dokumentaristky?
Bylo to v prvním ročníku na FAMU. Škola byl ostrov svobody, za okny Lažanského paláce, kde sídlí také kavárna Slávie, se odehrávala hnusná sedmdesátá léta. V té době nástupu normalizace jsem měla regulérní depresi. Do dokumentárního filmu jsem se zamilovala, pro mě to byl způsob života. Mezi natáčením filmů a soukromým životem nevedla žádná hranice, jedno se prolínalo s druhým. Můj muž Jan Špáta byl dokumentarista a zároveň kameraman mých filmů. Doma jsme si pořád povídali o filmech, a tím jsme vlastně mluvili o životě.  Na filmovou fakultu jsem se na začátku devadesátých let vrátila jako pedagožka, bylo to krásné, ale po jedenácti letech už toho bylo dost. Točila jsem jeden film za druhým, k tomu studenti, vedla jsem katedru dokumentaristiky, takže jsem byla v jedné chvíli blízko vyhoření. A řekla jsem si dost – život je taky ještě jinde.

Kde jste brala sílu, abyste to všechno zvládla?
Víte přece, že láska hory přenáší. Měla jsem děti, takže jsem nemohla upadnout. Žena má tu výhodu, že má dva životy, profesionální a mateřský. Nelpí potom tolik na pracovním úspěchu, a když se něco nepovede, není to žádná tragédie.

Říká se, že člověk má jen čas. Co si pod tím vybavíte?
Čas je život. Pokud vám někdo bere čas tím, že třeba non stop egoisticky mluví, je to jen hluk, ten člověk nevede dialog, jenom monolog. Takový člověk je pro mě zloděj času 
a vrah – bere mi kus života. Já od těchhle sobců, kteří nemají sebereflexi, odcházím středem. Ve své profesi jsem musela celý život naslouchat nebo přesněji vést dialog. A čas? Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že ho má před sebou méně. Já už s časem skrblím. Nechodím na mejdany, nemusím všechno vidět, obejdu se bez některých výstav, divadelních představení a filmů. Nemusím být všude, už jsem toho tolik prožila, že je třeba si vybírat. Pro mě jsou důležité dvě věci, práce 
a vztahy. Práce je největší zábava. A čas potřebuju na pěstování vztahů s milovanými lidmi. Čas nejsou peníze, čas je život.

Které situace vás zvednou ze židle, a které s klidem přejdete?
Dřív jsem se hodně rozčilovala. Mně vadí nespravedlnost, buranství a neslušnost. Dřív jsem byla jako čert, hodně jsem se hádala a angažovala. Teď už to dělám jinak, protože jsem pochopila, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí být klidný. V klidu je totiž skrytá velká síla. Dokonce jsem se přestala rozčilovat při čtení novin. Donedávna mě trápily všechny ty neutěšené zprávy z naší politiky. Věděla jsem, že pokud chci dál číst noviny a vědět, co se kde děje, musím před sebe postavit jakési sklo, nenechat se zraňovat, ale zároveň být informovaná. A když budu mít možnost pomoct, udělám to. Hodně jsem se občansky angažovala, protože když se má člověk považovat za občana, musí se starat o věci obce, o svoji ves, město, nebo protestovat proti nekalým rozhodnutím ve vrcholné politice. Věřím v sílu občanské společnosti. Tam, kde není, skomírá i slušná politika.

Není u nás občanská společnost teprve v plenách a zakrnělá?
To si vůbec nemyslím. Občanská společnost u nás je aktivní, počínaje ekologickými aktivisty přes ty, kteří se brání aroganci developerů, až po protikorupční sdružení. Samozřejmě, že proti Západu máme zpoždění čtyřiceti let, kdy česká společnost nebyla občansky kultivována. Ale chcete-li srovnání, Češi jsou občansky mnohem aktivnější než lidé na Slovensku.

Které věci vnímáte palčivě ve společnosti, a co je naopak důvodem k vaší radosti?
Vadí mi to, co vadí nám všem, a proto je v zemi blbá nálada. Politici na všech úrovních, od té nejvyšší, až po tu místní, by se měli starat 
o občany a naši zem. Říká se tomu služba vlasti.

Denně čteme v novinách 
o skandálech politiků, kteří službu vlasti zaměnili za službu sobě. Jako kdyby mandát pro výkon politické funkce byla cesta k sebeobohacení.
Zcela jistě nejsou takoví všichni, ale já mám dojem, že ti slušní jsou převálcováni nejrůznějšími bratrstvy kočičí pracky, kteří hrajou hru Já na bráchu, brácha na mě. Nejhorší byla devadesátá léta, kdy bylo národní bohatství rozkradeno ve velkém 
a za bílého dne. Možná se karta obrací, kmotrové jsou zaháněni do kouta, ale všechno jde pomalu za asistence politicky manipulovaných soudů. Někteří provaření politici zase nestydatě vystrkují růžky, já jenom doufám, že je občané nebudou volit. A pak mě trápí, že se Češi pořád tváří naštvaně, zachmuřeně, nezdraví se, 
a nechovají se k sobě slušně. Respekt k druhým by měl být v evropské demokratické civilizaci zákonem. Pamatuju si dvě období v životě, kdy se lidé k sobě chovali slušně, pomáhali si, usmívali se na sebe, a to bylo Pražské jaro 1968 a revoluce v roce 1989. A co mě těší? Těší mě dobří lidé, a je jich hodně. To, že znám lidi, kteří jsou kultivovaní a pomáhají druhým, je pro mě ráno důvod vstát 
z postele.

Točíte o lidech a mezilidských vztahových pavučinách. Máte pevně nastavený rámec, mez, za níž nevstoupíte, nebo má každý příběh jiné etické imperativy?
Myslím, že každý dokumentarista má hranici etiky jinde. Já mám zásadu, že se můžu zeptat na cokoliv. A taky mám zásadu, že nikdy svého hrdinu nezneužiju za cenu, že bych zveřejnila nějakou senzaci, třeba jeho slabost nebo trapnost. Vždycky nechávám film autorizovat, nikdy bych nemohla svého milovaného hrdinu podvést. Nebezpečí dokumentárního filmu spočívá v tom, že autor pracuje s autentickou realitou, ale střihem může tu skutečnost zmanipulovat k obrazu svému. Proto je mravnost dokumentaristy bezpodmínečná.

Říkáte lidem pravdy v podobě názorů, když si o to řeknou? Myslíte, že upřímnost je dobrá vlastnost?
Pravda je symfonická. Pravd je mnoho. Každý jen tu svou má za jedinou. Definice toho slova je obtížná. Existují fakta, která jsou neoddiskutovatelná. Ale pravda?

Pokud jde o mě, říkám tomu názor, protože pravda představuje něco univerzálního…
Kdysi jsem byla hodně upřímná, až to mohlo být nehezké, protože upřímností člověk může ubližovat. Upřímnost ano, ale především k sobě, a to je těžké. Podívat se na sebe, vidět svoje chyby, to není zas tak lákavé. Říkat druhému člověku, co si o něm myslíme, si můžou dovolit nejlepší přátelé a lidé v rodině. Upřímnost je obdivuhodná, ale nesmí být zraňující.

A co když člověk zahalí svůj názor, soud, do snesitelnější roušky? Nejedná se potom o lež?
Víte, co je milosrdná lež? Když ničemu nepomůžu, nic nezměním, tak není třeba zraňovat.  Například vykládat kamarádce, že je jí manžel nevěrný. To se nedělá. Jsou to dva dospělí lidé, je to jejich soukromá věc, a musí si to vyřešit sami. A vůbec, sdělovat názory na své bližní má člověk jen tehdy, když tím může něčemu pomoct, nebo když je o to požádán. Mohou nastat 
i mezní situace, když jde o život, ale obecně jsou dobré rady na houby. A vůbec nejhorší jsou nevyžádané rady. 
U svých dětí jsem musela pochopit, že jsou dospělé, že je třeba je respektovat a radit jim jenom tehdy, když mě o to požádají. Není snadné přehodit tu výhybku z dětství do dospělosti, zkrátka, že už to nejsou děti. A bylo pro mě těžké neradit jim, když jsem viděla, že dělají blbosti.

Jak vnímáte ukrajinský konflikt? Nejsou tamní lidé jen loutky v rukou mocností?
Jde o to, kdo je loutka: jestli jsou to ti, kteří se za každou cenu chtějí připojit k Rusku, což jim opravdu nezávidím, nebo ti Ukrajinci, kteří se chtějí přimknout k Evropě, protože se Ruska bojí. Měli 
s ním tragické zkušenosti zrovna tak jako Poláci nebo Češi. Jedni i druzí i třetí byli ruskou velmocí okupováni. Moje zkušenost z ruské okupace v roce 1968 je ve mně navždycky uložená jako nejtíživější okamžik mého života. 
O ruské imperiální politice nemám pochybnosti, a nikdy Rusům nebudu věřit. Rusko má ten problém, jak říkal Václav Havel, že neví, kde začínají a končí jeho hranice. Všichni si pamatujeme na to, jak Putin vraždil v Čečensku, Afghánistánu a Gruzii. Teď okupoval Krym. Putin je pro mě Stalin a Hitler v jednom. Na jeho kontě jsou statisíce mrtvých. Nechápu premiéra 
a prezidenta, že poklonkují Rusku, jakoby v paměti našich dějin neexistovala mnichovská zrada, zabrání Sudet a Protektorát. Politika ústupků nikdy nepřinesla to, v co doufala. Je to jako v našem osobním životě, když budeme ustupovat agresorovi, ať je to manžel, manželka, syn, dcera nebo šéf, skončíme v koutě, 
a odtamtud už se nevymaníme.

Přijde vám to, jak česká média informují o ukrajinské občanské válce, jako relevantní zdroj informací?
Na Ukrajině přece není občanská válka, je to ruská agrese, zásah vnější mocnosti. Česká média chválabohu jsou pořád svobodná.

Z mého pohledu jsou tam určité prvky občanské války, protože proruští separatisté mají na své straně i některé z Ukrajinců, takže tam jde druh proti druhovi, ale pojďme dál. Dnešní většinová společnost inklinuje k produktům laciné zábavy: různé nekončící série, seriály a reality show. Co se s lidmi stalo a co se s nimi děje? Je to generační trend? Půjde to dál a hranice se posunou?
Mám-li říct pravdu, tak 
z těch věcí v televizi nevidím ani vteřinu. Vůbec nevím, 
o co jde. Vždycky, když nastane svoboda, dostanou podvodníci a zločinci zelenou, 
a taky kvete bulvár, a to je hnus, který láká nezralé lidi.  Za bolševika se lidem vnucoval taky šmejd, ale ten ideologický. Tehdy lidem, právě proto, že neměli dnešní lákadla, nezbývalo nic jiného, než vztahy, přátelství a umění. Lidi trávili hodně času v přírodě a pospolu, protože jim nic jiného nezbývalo, a paradoxně byli nuceni žít mnohem kultivovaněji než dnes. Přátelství byla pevná a silná, protože tu byl společný nepřítel. Já jsem ta poslední, která by vychvalovala totalitní režim, protože byl strašný a prolhaný. Mně nejvíc vadila ta všudypřítomná lež a nespravedlnost, a bylo mi úplně jedno, že nejsou pomeranče a banány.

Hráz etiky se stále více prohýbá. Mohou stavidla prasknout? Už Tomáš Baťa řekl, že každá hospodářská krize je především krizí mravní.
S Tomášem Baťou naprosto souhlasím, a to jak Masaryk 
a Havel kladli důraz na morálku, považuji za alfu a omegu všeho. Mluvím teď o vzájemných mezilidských vztazích, stejně jako o politice nebo ekonomice. Pokud bude ekonomika v rukou podvodníků a bude se krást v miliardách, tak jaký bude ekonomický růst země? Ekonomickému růstu se nekladou žádná mravní stavidla, a to je tragédie, protože planetu nelze do nekonečna vykořisťovat.

Jaký film nyní připravujete?
Točím dokument o ženách samoživitelkách. Je to sociální skupina, která byla vyhodnocena  jako nejchudší vrstva společnosti. Chci do toho jít 
a ptát se:  proč se stát takhle chová k matkám dětí? Proč jim nepomůže? Proč se ženy samoživitelky u soudů nedomůžou alimentů? Proč má náš stát tak absurdní zákon, že otec dítěte nemusí čtyři měsíce platit výživné, a potom stačí poslat dvě stovky, aby na něj nebylo podáno trestní oznámení? To ty děti nemusí čtyři měsíce jíst? Ty ženy, protože jsou matky, dělají první poslední, aby s dětmi přežily. Jsou to lvice, které bojují do posledních sil. A budou to dělat až do skonání světa. Proto na ně naše svobodná a demokratická společnost kašle. A teď něco pozitivního. Ty matky lvice jsou sedřené, ale krásné.

Autor: Redakce

19.9.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies