'Strach nikdy nevytvoří nic dobrého. Radovat se, to je hezké'

Už ve chvíli, kdy vzal do ruky kytaru, věděl, že chce být slavný. Splnilo se mu to. Na jeho koncertech jsou první řady obsazeny již dlouho před začátkem. Přesto mu sláva nestoupla do hlavy, vyrovnal se i se ztrátou soukromí. „Můžu si na to stěžovat, nebo to můžu přijmout. Stěžování je pro mě zbytečný výdej energie, kterou mohu dát lidem na koncertu," říká oblíbený zpěvák Tomáš Klus, který v nedávné době vydal nové album.

Jaké zatím máte ohlasy na poslední album Proměnamě?
Jsem šťastný, protože je venku to, co jsem chtěl, aby venku bylo. Jsem pyšný na to, co se z mé strany podařilo dodat. Takhle nějak jsem si to totiž představoval. To, jak se to líbí nebo nelíbí, vlastně moc nemám přehled, protože je to soběstačné dítě. Nechávám mu volnost a nechci si svou radost a štěstí kazit. Názory  jsou velice subjektivní, lidí, kteří se živí tím, že o tom píší, je velice mnoho. Píší různé věci a je to naprosto v pořádku. Nejsem ale natolik zdatný, abych ustál některé věci, které by se mi nelíbilo číst o mém dítěti. Ne, že bych se tomu vyhýbal, když mi někdo něco pošle, tak si to přečtu, ale v zásadě je mi to docela jedno, protože jsem spokojený s tím, jak to je.

Když už si nějakou recenzi přečtete, berete si něco z té kritiky?
To zase ano. Snažím se těm lidem rozumět a vciťovat se do nich, protože díky tomu může člověk být velice bohatý. Stačí se vcítit do pohledu toho člověka. V tomhle ohledu mě to zajímá, ale nevyhledávám to.

Proč jste nové album pojmenoval zrovna takovou slovní hříčkou Proměnamě?
Protože se mi proměna děje. Je to něco, co je ve mně. Už bylo všechno téměř hotové a název pořád nikde. Věci ale vždy přichází v pravý čas, i když máme pořád tendenci to nějak uhánět (zapálí si).

Někde jsem četla, že se snažíte kouření omezit…
Je to tak. Myslím si, že závislost činí člověka nesvobodným. Existují ale různé pohledy na věc, to je stejné jako s tou kritikou, někomu se to líbí a někomu ne. Na druhou stranu v sobě řeším konflikt, jestli je správné si něco zakazovat. Když už to tady je…  Neříkám, že by si člověk měl střílet perník do žíly, ale některé požitky by si upírat neměl. Tělo mi zatím neřeklo jasné ne. Navíc nekouřím moc. Spíš je to pro mě rituál. V momentě, kdy mě to začne omezovat, že třeba neudýchám koncert, toho nechám. Zatím se mi ale úplně přestávat nechce, protože na to nemám. Teď pracuji na své duši, ne na své fyzické obnově.

A ta práce na duši funguje?
Pro mě ano. Ale je to subjektivní. Někdo může říct, že jdu úplně špatným směrem, ale to je naprosto v pořádku, protože neexistuje jediná správná cesta. Každý z nás žije nějaký život a ten život je správný. To je věc, kterou jsem si uvědomil a která mě udržuje v obrovské pohodě a radosti. Respektuji každou životní cestu. Hrozně moc se inspiruji ostatními. Nic si o nich nemyslím, soudit něco nebo někoho je hrozně špatně.

Dokážete vybrat nějaké člověka, který vás inspiruje nebo inspiroval nejvíce?
Dělával jsem to. Je to ale nedobré. Mám pocit, že na světě teď probíhá celosvětová změna, říká se tomu new age vlna. Asi opravdu dochází k určité oblevě v lidských srdcích, nicméně se dostáváme zpátky tam, kde jsme byli. Lidé, kteří mají pocit, že v sobě cítí nějakou změnu, hledají hned nějakého guru a ptají se ho, jestli jdou správně. Ta cesta jsme ale my. My jediní můžeme vědět, kudy jít a jak správně. Mou největší inspirací jsem já, ale v podání kohokoli jiného. Spatřuji se v každém člověku a snažím se koukat za zrcadlo.

Co vás k této změně dovedlo? Pomohlo tomu i to, že jste se stal otcem?
To je takový příjemný vrchol. Otcovství mi stvrdilo přesvědčení, že člověk sem na svět přichází v naprosto dokonalé formě a odnaučuje se tomu tím, že se něco učí a přejímá lidskou podobu. Učíme se totiž být neustále na někom nebo na něčem závislí, především na názorech okolí. Sami sebe tvoříme z toho, jak nás vidí ostatní, protože to nás zajímá nejvíc.

Když jsme probrali cigarety, vrátíme se k nové desce. V jedné z písní zpíváte, že jste našel pravdu v chlastu. Jaký máte vztah k alkoholu?
Ať si každý dělá, co chce. Ne, že bych úplně přestal pít, občas si dám mejdánek. Alkohol mi ale vadí v tom, že pravda se v něm nachází v tom smyslu, že se odkryje bolest a člověk má najednou odvahu o ní mluvit. Bohužel alkohol pozměňuje charakter takovým způsobem, že to člověk neřekne tak, jak by měl. On najde ten problém, přizná si ho před sebou, ale není schopen ho řešit. Proto jsem ho škrtl, odváděl mi pozornost od toho skutečného. Když už si ho dám, tak jsem ten večer plně rozhodnut, že si dám jen mejdan a nebudu přemýšlet o životě. V momentě, kdy člověk na chlastu přemýšlí o životě, není to moc dobré.

V této písni zpíváte i to, že byste chtěl dovést svět ke změně. Jak toho chcete dosáhnout?
Nejdříve jsem to myslel tak, že bych opravdu chtěl změnit svět. Myslel jsem to ale jinak, než si teď myslím, že to jde. Přišel jsem na to, že co člověk, to vesmír. Každý jsme autorem jednoho vesmíru. Já ve vašem životě hraji úplně jinou roli než ve svém. Jsem na světě tolikrát, kolik lidí znám. V každém tom životě hraji alespoň malou roli. Pokud chci změnit svět, pak mám v moci změnit pouze jeden svět – ten svůj. Proto začínám u sebe a z toho života se raduji. Svět ale nejde změnit tak, že budeme něco křičet a na někoho ukazovat. Všechno je v nás, my jsme řediteli-říditeli svého života. Pokud chceme svět změnit, musíme vědět, kam chceme jít. Teď chci měnit sebe, tvořit svůj svět k obrazu svému.

Tím, že se snažíte šířit dobro, jste přirovnáván k bláznům nebo new age pomatencům. Jak se k tomu stavíte?
Klidně. Tohle jsou právě ty moje role v jiných životech, které nijak neovlivním. To, co si o mně někdo myslí, je čistě jeho věc, ne moje. Takže to vůbec neřeším (smích).

Obecně je na nové desce poměrně jasně cítit odklon od původní tvorby. Už to není jen o akustické kytaře a textech, ale jsou tam i jiné nástroje a důležitější je celá hudební stránka.
Přišel jsem na to, že vyjadřovat se dá i muzikou, zvukem, prakticky čímkoli, v čem jsou emoce. Za to vděčím klukům, se kterými hraji. Nejdříve byli mými skvělými kamarády, a proto jsem s nimi začal hrát. Pak jsem začal poznávat, že to jsou výborní muzikanti. Naučili mě hovořit hudbou.

Chcete v tomhle stylu pokračovat dál?
Nevím, co bude. Ani to vědět nechci, chci být tady. Člověk je pořád někde jinde. Pořád má pocit, že má zítra schůzku a že je potřeba zařídit tohle a tohle. To bych s vámi nemohl být na tomhle rozhovoru a já si to teď hrozně užívám.

Kde získáváte inspiraci k textům?
V životě (smích). Žiju a píšu. Teď to moc nejde, spíš žiju než píšu. A to je taky dobře. „Nažívám" se dopředu, abych měl inspirace. V současné době o tom moc nepřemýšlím, vlastně ani není čas, protože člověk je furt v Klusu. Dřív jsem se tím hodně stresoval, ale ono to chodí ve vlnách. Dva měsíce nedokážu napsat ani řádku a pak během dvou dnů napíšu tři písničky. Takže už se tím nestresuju, protože by to byla zase jen zbytečně investovaná energie do strachu. Strach nikdy nevytvoří nic dobrého. Radovat se, to je hezké.

Úplně první album jste vydal v roce 2008. Dokázal jste si v té době představit, že dnes budete tam, kde jste? Že budete slavný?
Dokázal. Od chvíle, kdy jsem točil první desku, jsem si to přál. Nevěděl jsem, jak to vypadá, ale toužil jsem po tom. Proto jsem teď tak šťastný. Na svém vlastním příkladu můžu lidem ukazovat, že to jde. Že pouze musí vědět, co chtějí.

Nevadila vám ani ztráta soukromí?
Ne. Počítal jsem s tím. Věděl jsem, že to tak je.

Opravdu na to člověk může být připravený?
Co jiného. Můžu si na to stěžovat, nebo to můžu přijmout. Stěžování je pro mě zbytečný výdej energie, kterou mohu dát lidem na koncertu. Nebudu myslet na to, že někde bude někdo s foťákem a vyfotí mě, jak se dloubu v nose. Ať mě klidně vyfotí. Je to hra. Pokud se píše pravda, tak mi to nevadí. Ozvu se až v momentě, kdy se bude psát lež (usmívá se).

Představme si hypotetickou situaci. Přestane se vám dařit v hudbě, nevyprodáváte koncerty, zkrátka to nejde. Co byste v takovém případě dělal?
Pořád to samé, nic jiného neumím. Hledal jsem si zadní vrátka, chtěl jsem mít něco, co mě uživí, ale pak mi tato pozornost chyběla na to, abych dělal to, co dělám teď. Proto o tom vůbec nepřemýšlím a snažím se naplno. S čistým svědomím můžu říct, že každému koncertu, rozhovoru a všemu, co v rámci své  práce dělám, odevzdávám maximum a nemyslím na to, že jednou bude hůř. Je to zase jen zbytečný výdej energie.

Vystudoval jste herectví. Jaký k němu máte vztah?
Baví mě to, je to pro mě hobby. Jsem šťastný, že se tím nemusím živit. Vůbec nezávidím hercům a herečkám jejich osud, protože jsou nuceni o sobě neustále pochybovat. Já vlastně taky, protože jsem závislý na veřejném mínění. Ale nemám režiséra, který by mi říkal, že to dělám špatně. Je strašně těžké ustát to, že vám někdo dvacetkrát do měsíce řekne, že to děláte špatně. Navíc je tam obrovská rivalita, herců je mnohem víc. Jsou to nešťastní lidé. Když vidím šťastného herce, musím ho obejmout.

Kdo je podle vás šťastný herec?
(dlouze přemýšlí) Z těch lidí, které jsem mohl alespoň trochu poznat, je nejsrovnanějším člověkem Ivan Trojan. Z něho je takový klid i cítit.

Jaký jste měl pocit před filmovou kamerou, měl jste větší trému než na pódiu?
Když jsem úplně začínal, tak ano. Bral jsem to totiž hrozně vážně a zapomínal jsem na základní devizu, že mám obrovskou možnost hrát si. Tenkrát jsem měl pocit, že pořád musím vymýšlet, jak být v té roli dobrý. Ale ono stačí v té roli být. Stejně jako v životě.

Není to pak těžké, vcítit se do role, která vám úplně nesedí?
Takovou roli bych nevzal.

A co plánujete do budoucna?
Nic. Jsem a chtěl bych být pořád. Na podzim chceme prodloužit šňůru k albu Proměnamě. Co se bude dít, to přijmu s nadšením. Je to zajímavé, co všechno nám život přináší.