Profil Veroniky Jílkové

Narodila se 16. listopadu 1976 na Babce nedaleko Borové. Dnes kvůli pracovní vytíženosti pendluje mezi Vysočinou a Prahou.

Vystudovala Duncan Centre konzervatoř a také DAMU, kde úspěšně zvládla obor Herectví a autorská tvorba.

Věnuje se několika uměleckým oblastem. Je v angažmá v pražském divadle Marionet, učí divadelnímu umění žáky základní školy v Poličce. Živí ji i zpěv, maluje obrazy. Její ilustrace doplňují hned několik knih – Hliněný tygr – Nepálské legendy a mýty, Stařec a moře či Medaile za vytrvalost.

Kdoví, několik z nich se jednoho dne může stát profesionálními herci. Režisérka VERONIKA JÍLKOVÁ už několik let vede partu dětí, jež dělá mílové pokroky v hereckém výrazu i chuti učit se práci na jevišti.

Poslední počin Šakalí léta jim vynesl navrch potlesk na otevřené scéně za tvrdou práci. „Standing ovation je něco, s čím jsme absolutně nepočítali a po těch měsících zkoušení nás to moc potěšilo. Je to i díky úžasné spolupráci s Petrem Erbesem. Zařídil hudební režii, vede i kapelu Maníci. Sám mě k divadlu přivedl," říká žena, která miluje divadlo a vžívání se do jiného já na divadelních prknech.

Proč jste právě pro skupinu vámi vedených dětí vybrali Šakalí léta, která se váží k době, kterou samy nezažily?
Vždycky před sebou na stole máme několik scénářů a bavíme se o tom, který by byl nejvhodnější. A právě Šakalí léta je od začátku chytla. Řekli jsme si, že to zkusíme. Jde o jinou dobu, ale zároveň o něco, co je jim blízké.

Jsou ve věku, kdy je rebelství jejich největší touhou. Příběh vzdoru navíc vypráví právě toto dílo. Je to to, co je na tom táhlo?
Jsou to takoví rebelové, ale nenechte se mýlit. Nezáleží jim jen na tom, že se v takových rolích mohou pořádně vyřádit. O téma útlaku komunistického režimu se dost zajímají i navzdory tomu, že s touto dobou nemají žádnou osobní zkušenost. Do téhle problematiky pronikají nejen skrze Šakalí léta, která barvitě popisují, jak to v praxi přesně fungovalo a co všechno se nesmělo. I když se může zdát, že naše děti zajímá spousta jiných věcí, docela běžně si vyhledávaly informace a postřehy o životě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, aby se tomu mohli co nejvíce a věrně přiblížit.

Jednu věc jste měli v představení trochu odlišnou. Václav Větrovský v roli Jindřicha Prokopa nosí dlouhé vlasy. To je něco, co k tehdejší době nepasovalo.
No vidíte. Ale až takhle jsme nad tím nepřemýšleli. (smích) V době příběhu bylo všechno svázané a volný výběr nebyl ani v oblasti kadeřnictví. Tady jsme k tomu však přistoupili rozumně. Nechtěla jsem po Vaškovi, aby si zkrátil vlasy. Nechává si je dorůst. Takže jsme zkrátka měli hrdinu příběhu s dlouhými vlasy.

Během představení zněly i vulgarizmy. Zvažovali jste jejich zařazení i kvůli tomu, že na jevišti jsou děti?
Pravdou je, že jsem se trochu obávala reakcí poličského publika na sprostá slovíčka. Ale na druhou stranu tak je to napsáno ve scénáři hry a stejné to bylo také ve filmovém provedení. Už proto jsme se rozhodli nijak neškrtat, asi by to nemělo úplně dobrý dopad. Na druhou stranu, naši mladí herci mohli být sami sebou a o to jde také v první řadě.

Jak se vám na hře vůbec pracovalo?
Bylo to skvělé od začátku až do konce. Začali jsme s prvními zkouškami před rokem. Je na tom vidět kus práce. Opravdu jsme si to užili. Náš soubor funguje naprosto úžasně. Děti si rozumí a popravdě to byla tak krásná práce, že jsem ani nemusela přidat v hlase na důrazu. Máme s dětmi úžasný vztah. Spíše jsme si kamarádsky poradili, vysvětlili si, kde je potřeba ještě přidat a ubrat.

S dětskými herci pracujete dlouho. Jak sledujete jejich vývoj?
Je neuvěřitelné, kam to dotáhli. Víte, když se na ně dívám na jevišti, musím bez nadsázky uznat, že projev některých z nich se dnes blíží skoro profesionálním výkonům. Dokáží se do své role položit tak, že jim věříte, i když hrají dospělé postavy. Přitom jsme začínali úplně od nuly. O některých jsem na začátku tušila, že v nich dříme velký talent. Někteří další přišli, v podstatě neuměli vůbec nic a dnes je vidíte na jevišti, jak excelují. To je ta největší odměna za celou naší práci. Já věřím, že někteří z nich se dokáží ve světě divadla prosadit.

Myslíte tím třeba už zmíněného Václava Větrovského?
Toho rozhodně. Má obrovský talent a já jsem přesvědčená, že jestli to někdo dokáže, je to právě Vašek.

Na jevišti zjevem, výrazem i vystupováním připomíná oblíbeného ostravského herce Norberta Lichého (například oblíbený novácký sitcom Comeback), který má široké spektrum divadelního umění. Zahraje vše od vážných rolí až po dramatické ztvárnění postav.
Vidíte, to mu řekněte. V podstatě máte pravdu. Je to tak. Vašek se pokoušel dostat na konzervatoř a vinou řečové vady ho nepřijali. Bylo mi to za něj moc líto. Já věřím, že jeho čas ještě přijde a až se bude za rok hlásit na DAMU, uspěje. Máme tu i další talentované děti. Julie Hloušová byla jako tetička Bejbyho naprosto dokonalá. Smějete se, už když vstoupí na jeviště. A přesně o tom to je náš kumšt.

Obecně však s dětmi hrajete vážné divadlo a vybíráte si jinak velké filmové i divadelní kousky. Proč?
Baví nás to rozhodně více, než hrát cokoliv druhořadého, anebo klasické divadlo pro děti. Nutí je to navíc pracovat na sto procent, chtějí ukázat, že to umějí a dokáží s dostat do těžkých rolí. Jsme sice amatéři, jenže alespoň tímhle způsobem můžeme dělat velké divadlo (úsměv).