Její koncerty jsou vždycky pohlazením pro duši i pro uši. Nejinak tomu bylo i v případě nedávného vystoupení na vyhlídce hradu Kunětická hora, na který známá zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová pozvala jako jednoho z hostů svou vlastní dceru Lenny.

Jaký to je pocit vrátit se do kraje, v němž máte své kořeny?
Do východních Čech jsem vždycky jezdila ráda. Nevím, jakým nedopatřením jsem teď zrovna na Pardubicku poměrně dlouho nevystupovala. V tomto kraji jsem se pohybovala od malička. Můj tatínek tady hrával ve Východočeském divadle v Pardubicích, které shodou okolností pořádalo i můj koncert na Kunětické hoře. Znám to tady skoro nazpaměť. Osud tomu chtěl, že až v poslední době zase opět dostávám více nabídek na účinkování  na východě Čech.

Jak jste si užila koncert na vyhlídce hradu Kunětická hora?
Bylo to super. Škoda, že nebylo přece jen trochu tepleji. Pak si to i publikum může ještě víc užít, když nemrzne. Ale lidé přišli a byli bezvadní.

Pardubickou stopu měl i váš unikátní nápad na koncert na pražském Masarykově nádraží. Můžete prozradit, jak vůbec tato myšlenka vznikla?
Má skutečně východočeské kořeny. Můj děda jezdil v Pardubicích na lokomotivě a já s ním. Ten nádražácký pach mám prostě pod kůží. Tak jsem si řekla, proč neuspořádat koncert na nádraží. Toto prostředí ve mně evokuje nejrůznější emoční pocity spojené s příjezdy a odjezdy vlaků. Má svou specifickou atmosféru. Myslím, že to byl dobrý nápad. Navíc Masarykovo nádraží má své kouzlo. Teď je ještě k tomu hezky nově opraveno. I produkce koncertu byla skvěle připravená. Potěšilo mě, že přišlo hodně lidí. Někteří třeba ani  na něj cíleně nešli, ale když viděli, co se na nádraží děje, tak zůstali a třeba jim i ujel vlak, kterým původně chtěli cestovat dál. Bylo hezké slyšet, jak říkají, že jim to nevadí, že klidně pojedou dalším. To bylo opravdu moc fajn.

Nepřemýšlíte o dalších akcích tohoto typu?
Ano, přemýšlíme. Už jsme i nějaké nabídky dostali. Rádi bychom zase s něčím zajímavým přišli a určitě nechceme zůstat jen u Prahy.

Unikátní koncert na pražském Masarykově nádraží je zaznamenán i na hudebních nosičích. Jak jste s nimi spokojena?
Myslím, že zvuk se opravdu povedl. Mám pocit, že se do cédéčka i do DVD dostala atmosféra, která tu panovala. Pokud se to podaří, dokážu to ocenit i u jiných umělců, které mám ráda a jejichž hudební nosiče sleduji. Jsem ráda, že ta energie je tam snad cítit.

A také se snad mohou něco přiučit i ti, kteří mají rádi kytaru a vidí, jak skvěle ji ovládáte…
Dost často se mi stává, že mě někdo na koncertech uvádí jako zpěvačku. Ale já jsem opravdu především kytaristka. Proto jsem moc ráda, že i tímto způsobem mohu kytaře dělat osvětu. Už jsem se dopracovala k tomu, že ať mé publikum chce nebo ne, pokaždé si do programu zařadím nějaká svá kytarová sóla. To jsem si vždycky ze srdce přála. Přece jen ke klasické kytaře jsem přirostla asi ze všech nejvíc, a tak mě těší, když ji mohu alespoň trochu přiblížit širšímu publiku.

Vizitka
Lenka Filipová pochází z uměleckého prostředí. Její otec Adolf Filip, který se narodil 8. ledna roku 1931 v Pardubicích, byl studovaný operní pěvec a divadelní herec. Matka pracovala jako učitelka hudební výchovy, při které používala kytaru. Lenka byla již od mládí předurčena stát se kytaristkou. Hru na kytaru pak také vystudovala u Štěpána Urbana a Milana Zelenky na konzervatoři v Praze. Při hře na kytaru si ráda zpívala. Od mládí byla v tomto směru úspěšná, již v šestnácti letech vyjela s Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů na své první zahraniční turné do USA a Kanady. Během studií si Lenka přivydělávala jako moderátorka i zpěvačka. Byla i dobrá šansoniérka, interpretovala poezii Vítězslava Nezvala, kterou zhudebnil její kamarád, hudební skladatel a kytarový virtuóz Štěpán Rak. Hostovala i se skupinou Spirituál kvintet. V letech 1973-1975 se objevila i na prknech Divadla Semafor ve hrách Miloslava Šimka. Na podzim 1974 účinkovala v koncertním programu Karla Gotta. Poté byla asi rok a půl druhou zpěvačkou Orchestru Karla Vágnera (vedle „jedničky" Hany Zagorové). V té době jí také vyšly její první gramofonové desky. V letech 1979 až 1981 vystupovala se skupinou Flop Karla Zicha.

Dále se vzdělávala a zdokonalovala ve hře na kytaru, v roce 1976 absolvovala kurzy v Mezinárodní hudební akademii v Paříži. V Paříži také občas vystupovala ve studentských klubech. Stala se i hostem francouzské noční rozhlasové show na stanici France-Inter. Přátelila se s lidmi z pařížské Olympie, ve Francii natočila i dvě desky. Nejznámější písni z té doby je píseň Zamilovaná, která pochází z pera Francise Cabrela. Tato píseň byla posléze úspěšná natolik i v českých zemích, že dala název i jejímu prvnímu gramofonovému albu, které vyšlo pod tímto názvem v roce 1981. V roce 1984 sestavila vlastní doprovodnou skupinu Domino, v jejím repertoáru začal postupně převažovat střední proud. Nicméně publikum vždy poměrně dobře přijímalo její písně zpívané ve francouzštině, své koncerty také vždy doplňovala a ozvláštňovala sólovými kytarovými hudebními vložkami. Velice pečlivě si po léta pěstovala svůj image sympatické, hudbymilovné a inteligentní dívky či kultivované a atraktivní mladé ženy. Nikdy také zcela neopustila svoji původní profesi klasické sólové kytaristky, což nakonec vyústilo v několik LP desek věnovaných pouze klasické kytarové hudbě. Příznivý ohlas měly i její písničky věnované dětskému publiku. To vše ji vyneslo až do první desítky v popularitě českých zpěvaček v anketě Zlatý slavík. Dostalo se jí i celé řady mezinárodních uznání a ocenění. V současné době se také věnuje hře na elektrofonickou kytaru.