VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jeskyňář: Skoro jsem se topil v podzemní řece a kolega točil a točil

Tachovsko /ROZHOVOR/ - Pouštějí se do míst, kam se běžně lidé nedostanou. Hledají tam napětí, vzrušení, krásu, poznání, adrenalin, ale také práci a námahu. V České republice je tisíce jeskyň a jen zlomek z nich je přístupný veřejnosti.

13.4.2013
SDÍLEJ:

BRÁCHOVÉ BŘETISLAV A PAVEL KOČANDRLOVI jsou v jeskyních jako doma a na společné výpravy rádi vzpomínají. Na snímku Břetislav (vlevo) a Pavel při prohlížení mapy Spirálové jeskyně a Pikové dámy v Moravském krasu.Foto: DENÍK/Antonín Hříbal

Mnohé zůstávají pro běžné návštěvníky uzavřené a právě ty se staly středem zájmu skupiny lidí z Tachovska. Český i Moravský kras znají nejen z povrchu, ale především z podzemí. Pravidelně navštěvovali tyto známé lokality, podnikali cesty do zahraničí a ze svých výprav si vždy přiváželi trofeje nejcennější, totiž intenzivní prožitky, naplněná přátelství a uspokojení z dobrodružství.

Řeč je o jeskyňářích a na otázky Deníku odpovídal jeden z nich Břetislav Kočandrle z Halže. Spolu se svým bratrem Pavlem podnikli už před třiceti lety první výpravu na Moravu, aby se podívali do jedné z mnohých jeskyň. Na další expedice pak dvojice jeskyňářů pozvala své přátele, vznikl Klub krasové turistiky Halže a svůj um i ochotu zúročili při pomoci zdejším horníkům jak v Plané tak ve Stříbře.

Své výpravy zaznamenávali na filmový pás a fotili. Původním povoláním truhlář a nyní zaměstnanec obecního úřadu Břetislav a opravář zemědělských strojů Pavel stáli tedy u zrodu spolku, který na Tachovsku neměl a doposavad nemá obdoby.

Jeskyňáři se občas ocitnou tváří v tvář nebezpečí. Šlo vám v jeskyních někdy o život?

O život vysloveně ne. Ale jednou jsem spadl do podzemní řeky. Nad hlavou jsem držel světla pro natáčení filmu a říkal jsem si, že je nesmím pustit a namočit. Jinak prasknou a nemáme čím svítit. Honza Prášek mne zachraňoval, hrabal pro mne do vody a ještě to celé natáčel na kameru. Skoro jsem se topil a on pořád točil a točil. Bylo to ve Spirálové jeskyni asi sto metrů pod zemí.

V podzemí musí člověk počítat s nebezpečím. Jak jste předcházeli tomu, aby se něco nestalo?

Hlavní je vybavení. Přilby, lana, mačky, různá technika. Je omyl si myslet, že někde v jeskyni člověk uvízne v úzkém prostoru. To člověka vždy někdo třeba uváže za nohy a vytrhne. Nebezpečí je hlavně v tom, že někam spadnete. Používáme dlouhé speleologické žebříky a ty se různě prohýbají, cesta po nich je nepříjemná. Podstatná je také znalost prostoru. Jednou jsme byli u Barrandovské jeskyně u Srbska na Berounsku. Lezli tam nějací mladí kluci. Čtrnáct, patnáct let jim mohlo být. Spouštěli se na špagátu a ten se s jedním utrhl. Jeho kamarád běhal v okolí a křičel o pomoc. Vytáhli jsme ho, byl potlučený a bál se, že doma dostane. Byl v podstatě zdráv a hlavně živý. Tenkrát jsme to ani nikomu nehlásili.

Zkusme se ale přenést do doby před třiceti lety. Jak začal váš zájem o speleologii?

Jeli jsme s bráchou do Plánivských jeskyní na Moravu. Setkali jsme se tam se speleologickou skupinou, a byli s nimi dole v jeskyních. Rok na to jsme pozvali další kamarády. Když jsme přijeli, pomáhali jsme tam s různými pracemi na povrchu i v podzemí. Šlo například o tahání hadic nebo o pomoc při bourání a stavění můstku na Macoše. Oni nás pak za odměnu vzali do různých jeskyní i do Amatérské. Po návratu z Moravy jsme založili klub. Krom nás dvou s bráchou byli zakládajícími členy Jan Prášek, ten o naší činnosti natáčel filmy, Jaroslav Kučera, Josef Grzib, Josef a Miroslav Jarý a Pavel Bedecs, který už není mezi námi. Nešlo založit speleologickou společnost, to je vázané na nějaké jeskyně a ty na Tachovsku nejsou. Máme tady hodně důlních děl, ta ale měli pod palcem horníci z Příbrami a podobně. Jediná možnost byla krasová turistika.

Proto Klub krasové turistiky Halže…

Ano. Neměli jsme lokalitu, ale mohli se účastnit různých výprav, akcí a měli jsme lepší přístup k některým jeskyním. V Michalových Horách se dokonce sešli krasoví turisté z celé republiky. Provázeli jsme je na různá místa v Hostíčkově, Michálkách nebo Boněnově. Na třídenní akci se i promítaly filmy. A lidé koukali, s jakou technikou jsme schopní natočit takové dílo.

Vzpomenete si na váš vůbec první film natočený v podzemí?

Za celou tu dobu jich bylo dobrých deset. První se točil v Chlumu u Srbska v Českém krasu. Při první návštěvě jsme si svítili na cestu magnéziem. To ale byla jen hromada dýmu a zběsilé úprky a málem jsme se udusili. Pak jsme se tam vrátili, Honza Prášek měl rozbité auto, tak jsme z něho vymontovali a použili světla a autobaterii. S tím jsme nasvítili prostory jeskyně. Honza se sice trochu bál, ale věděl jak natáčet. Pak přišly další a další filmy. Jeskyňáři z Koněprus si od nás nechali natočit propagační video a nejen oni. Jeden film je také o expedici do Rumunska na Banát. Cesta tam nebyla vůbec jednoduchá. Abychom si vydělali na výpravu peníze, pomáhali jsme vyklízet věž kostela v Chodové Plané. Za to koupili Barkas a cestou se nám v Brně porouchal motor. I to jsme překonali, u benzinky ho opravili a mohli pokračovat.

Dnes u speleologie zůstal hlavně váš bratr Pavel, který v současné době jezdí do Českého krasu do jeskyní kopat a objevovat nové prostory. Jaké koníčky teď upřednostňujete vy?

Speleologii jsem nyní vyměnil za lezení po skalách, cyklistiku, které se věnuji hodně a lukostřelbě. V létě plánuji jet do Alp. Chceme dokončit na kole Tauernskou stezku.

Která událost vám, jak se říká, naskočí, když se řekne jeskyně?

Je to událost z Bánátu v Rumunsku. Provázeli nás tam dva kluci. Sice neměli žádné vybavení, ale byli k nám velice vstřícní. Točili jsme tam film, večer udělali oheň, pilo se a jedlo. Každý jsme těm klukům něco dali, čelovku, karabinu… Před půlnocí si vzpomněli, že nás někam vezmou, ale nesměli jsme natáčet. Vzali nás do jeskyně, kde jsme si museli zout boty a chodit jen v ponožkách. Všude bylo obrovské množství sintrových brček, krápníkových útvarů. Byla všude, i na kostech z medvěda. Kluci nechtěli, abychom o tom nikde říkali, protože se tam za rok měli sjet speleologové z celého světa a chtěli jim to ukázat jako překvapení. My tam ale byli dřív a od té doby jsme jeskyni říkali Půlnoční.Škoda, že s tím klukem se už nikdy nesejdeme. Zastřelili ho při revoluci v Rumunsku.

Autor: Antonín Hříbal

13.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Eliška Kolečkářová vzpomíná na dobu, kdy jí bylo teprve osmnáct let. Komunisti její rodině v roce 1951 vzali statek na Hodonínsku. Jejího otce Metoděje Hlobílka letos na konci března hodonínský okresní soud rehabilitoval.
6 9

Akce Kulak, pak samota, vypráví pamětnice

Koruna, ilustrační foto
19 7

Co s korunou po intervencích? Zavedení eura je v kurzu

Volby ve Francii ONLINE: volební místnosti v obležení voličů

Lid Francie hlasuje v prvním kole voleb, je o ně bezprecedentní zájem. Ve volebních místnostech se tvoří fronty, jaké nebyly k vidění posledních 35 let. Očekáváme nesmírně vyrovnané výsledky.

Roman Prymula: Češi mají nižší práh bolestivosti než Číňané

Jaký je rozdíl mezi poslancem a lékařem? Lékař svojí operaci dokončí. Pokud to nezvládne, práci za něj dokončí hned jiný tým. Poslanec to má jinak: pacienta klidně v polovině operace zašije a odejde. Pak se počká na nový tým, který celou operaci provede znovu, říká nový náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. V úřadu bojoval za univerzitní nemocnice, tradiční čínskou medicínu a očkování. 

Inkluze není nepřítel, dojímá příběh chlapce s vzácným syndromem

/ROZHOVOR, VIDEO/ Nechci pro své dítě nic speciálního, chci jen, aby měl stejnou šanci, jako ostatní.  Tato slova napsala Hana Kubíková z Liberce. Maminka kluka se vzácným Wiliamsovým syndromem. Už několik let se snaží své okolí přesvědčit, že inkluze nemusí být strašákem. „Člověk může hodně dokázat, pokud to aspoň zkusí," říká.

Bělobrádek: Minimální mzdu dramaticky zvedat nebudeme

V Česku není nyní podle vicepremiéra Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) prostor pro "dramatický růst" minimální mzdy. Řekl to dnes v pořadu Partie televize Prima. Reagoval tak na požadavek odborů zvednout od ledna nejnižší výdělek o 1500 korun na 12 500 korun. Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) před pár dny řekl, že by minimální mzda měla odpovídat 40 procentům průměrné mzdy. S tím souhlasí i zaměstnavatelé ze Svazu průmyslu a dopravy. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies