Barbara, z jejíž dílny pochází například figurky Ropáků pro studentský oskarový snímek Jana Svěráka, vede v Plzni Ateliér komiksu a ilustrace pro děti. Ve středu zahájila v galerii Ladislava Sutnara výstavu představující nejlepší práce jejích studentů.

Ačkoli jste vyrůstala v uměleckém prostředí, nechtěla jste pokračovat ve šlépějích svých rodičů.
Dodnes proklamuji, že jsem se toužila stát krimikomisařkou (smích). Mám pocit, že by mi tahle práce šla. Zbožňuji kriminální seriály a sleduji je.

Berete si z nich inspiraci?
Taky. Po revoluci jsem dva roky kreslila kriminální příběhy pro časopis Reflex. Ohromně mě to bavilo. Jinak v mé tvorbě se odmala objevuje téma smrti, která mě zajímá, což samozřejmě s kriminalistkou souvisí.

Vaše práce se detektivnímu pátrání přeci podobá. Musíte nasbírat co nejvíce informací, všímat si detailů, skládat jednotlivé střípky dohromady, než se „případ" vyřeší.
Je pravda, že když jsem tvořila komiks Obrázky z československých dějin, musela jsem nastudovat spoustu dat. To ostatně platí o každé práci. Je za ní enormní množství papírků s poznámkami, skic… Krimičinnost si vlastně nahrazuji také u svých studentů. Dívám na jejich chyby a říkám: „Tohle ještě nefunguje, to se musí vyměnit." Hledám mrtvolky v jejich živých obrázcích, aby tam nepřekážely.

Vraťme se ještě k vaší rodině. Necítila jste od ní tlak, abyste se věnovala právě umění?
Neřekla bych, že by to ode mě očekávala. Odmalička jsem pořád kreslila. Neustále jsme dělali jenom umění. A mě to bavilo. Některé věci mi ale kvůli tomu chybí, třeba moc neumím vařit. Dokážu posoudit, jestli je nějaké dílo dobré. Navíc tehdejší politická situace nebyla úplně dobrá na to, abych se zabývala oborem, který by vyžadoval vstup do tehdejší politické strany, což rodiče nechtěli.

 V dílně Barbary Šalamounové vznikají animované filmy i komiksy. Zdroj: DENÍK/Milan Říský Vzpomínáte si na svůj první obrázek?
Kreslila jsem hodně podle táty.

Takže když něco vytvořil…
…předložil mi to a chtěl vidět můj dětský pohled. Někdy se mu možná můj úhel kresby zalíbil a nechal se jím inspirovat. Táta byl můj první učitel a já jeho první studentkou.

Vystavoval si vaše výtvory, nebo byl spíš kritickým učitelem?
Byl hodně kritický. Nedočkala jsem se nikdy pochvaly. Dobré věci bral jako samozřejmost. Někdy mě to mrzelo, protože občas potřebujete pochválit. Na druhé straně mě naučil, že je potřeba být sám sobě generálem a věci dotahovat. I v životě máte osobní záležitosti, které nemůžete uprostřed dění opustit, byť je to strašně těžké. Podobné je to s kresbou. Nemůžete si najednou říct, že končíte.

Ale situace, kdy vám dojde dech, přeci nastanou. Jak ho znovu nabíráte?
Odpočinkem nebo zatnu zuby a jdu skrz. Sportovec taky nemůže uprostřed závodu říct: „Teď si dám pauzičku a pak doběhnu." Výtvarník potřebuje čas, aby poodstoupil od díla a spatřil chyby, což současná rychlá doba příliš neumožňuje.

Maminka otcovu kritičnost kompenzovala?
Ano. Byla mou poradkyní. Vzájemně se radili i s tatínkem a některé věci dělali spolu. Dokonce náš první pes uměl chodit mezi papíry, které neustále ležely na zemi. Vždycky jsme mu říkali: „Choď mezi!" Byl velký a tlapičkami opatrně našlapoval v úzké uličce (smích). Taky jsme pořád chodili na výstavy.

Barbara Šalamounová– narodila se v r. 1964 v německém Halle-Saale
– vystudovala televizní
a filmovou grafiku na VŠUP
v Praze, absolvovala postgraduální studium 2D a 3D grafiky v Halle-Saale
– vytvořila snímek Copak není moucha mojí sestrou? (nejlepší anim. film r. 2008)
– ilustrovala komiksovou knihu Obrázky z česko-slovenských dějin
– vytvořila postavu Skřítka Smraďocha ve filmu Řád saténových mašlí
– spolupracuje na řadě česko-německých projek-tů, aktuálně se studenty připravuje komiksy na motivy děl H. Hoffmanna a J. Meyerhoffa, pojed-návající o psychiatrii

Neotravovaly vás dlouhé výstavy, nebo vás naopak svět dospěláků fascinoval?
Líbily se mi, ale otravovala mě jednostrannost. Pořád výstavy. V rodině se tradovala historka, že jsem se chtěla podívat na zvířata, myšleno samozřejmě na živá do zoologické zahrady, ale otec mě vytáhl do Národního muzea na vycpaná zvířata (smích). To jsem se snažila u svého syna nedělat tak striktně. Opravdu se to vyplatilo, protože chodí na výstavy rád a nemá v sobě odpor.

Vystudovala jste televizní a filmovou grafiku, věnujete se také ilustraci, komiksu. Jaká disciplína vám nejvíc sedí?
Na každé je něco. Skvělý základ mi dal profesor Jágr na UMPRUMce, protože nás provedl vícero obory. Širší záběr se snažím předat i svým studentům.

Vedete Ateliér komiksu a ilustrace pro děti. Co podle vás zabijí fantazii?
Řekla bych, že nonstop otevřené obchody. V Německu je třeba v neděli zavřeno, takže rodiče nejdou s dětmi do obchodního domu, ale můžou být venku, přečíst si knihu, zajít do kina na film pro děti. Lepší než když sedíte v obýváku, stranou běží televize a vy se pořád dokola bavíte o stejných věcech: co kdo řekl, co je v obchodě, co jste uvařili.

Nemáte opačný problém, že se někdy zatouláte do světa animovaného filmu nebo komiksu, i když byste se měla věnovat jiným věcem?
Asi nežiji normální život (smích). Musím se přiznat, že rozbitý věšák a podobné věci řeším, až když je nejhůř. Jednak nejsem řemeslník, jednak mě to až tolik nezajímá. Když se nahromadí práce, do které proniknu, utíká čas rychleji. A taky neskončím, dokud se mi práce nezdá dobrá. Takže holt něco musí počkat. Teď jsem se rozhodla, že si pořídím pejska, abych alespoň chodila ven (smích).

 V dílně Barbary Šalamounové vznikají animované filmy i komiksy. Zdroj: DENÍK/Milan Říský Když jste zabraná do práce, nevycházíte vůbec z bytu?
Chodím ven s přáteli, ale sama ne. Přijde mi divné jít do parku, udělat tam tři kola a vrátit se domů. Práce spojená s fakultou zabere hodně času, takže nemám takový příliv návštěv. Uměl-cův život je někdy osamělejší než normální rodinný. Zvíře je kamarád a zároveň vás donutí mít režim.

Naučíte ho kličkovat mezi papíry?
Budu se snažit (smích).

Máte nějakého oblíbeného hrdinu, k němuž se vracíte?
Svého času se mi líbil kapitán Fracasse, což je hlavní postava francouzské knihy z 19. století. Můj otec mi ji totiž vyprávěl večer před spaním. Kapitán Fracasse byl zchudlý šlechtic, který měl na návštěvě divadelní společnost a rozhodl se, že s ní pojede do světa. Dobrodružné postavy mě baví. Mám ráda i knihu Cirkus Darling, která popisuje skutečný život cirkusu. Odkrývá situace, když někdo zestárne a přestane být hvězdou, postupně se třeba dopracuje až k biletářce nebo musí z branže odejít.

Takže superhrdinové vás štvou?
Neštvou, ale líbí se mi, když je postava z masa a kostí. V létě jsem byla na komiksovém česko-německém workshopu v Klenové. Téma se týkalo převaděčství. Setkali jsme se s převaděčem, kterému je dnes 90 let. Převedl asi třicet lidí a pak ho chytli. Deset let musel strávit v Jáchymovských dolech. Přesto to byl člověk, kterému to v jeho věku pálilo, který vyprávěl věci s humorem a nebyl zahořklý. Považuji za hrdinství, když někdo obětuje sebe a ještě k tomu není rozlobený na svět.

Kdybyste měla svůj život ztvárnit výtvarně, jak byste to udělala?
Asi komiksem, možná animovaným filmem.

Napadá vás příhoda, jež by rozhodně neměla chybět?
Ověřila jsem si, že je důležité čtenáře nebo diváky pobavit, taky umět sám sebe shodit. Jako malá jsem chodila k sousedům na večerníček, protože tatínek byl proti televizi, a oni mě vykrmovali. Pak pro mě měla večeři ještě maminka, takže jsem jedla dvakrát a po čase to bylo vskutku znát. Otec se jednoho dne podivoval, že mám na talíři větší řízek než on. Proto jsem začala běhat schody. Abych zhubla, zabalila jsem se celá od hlavy až k patě do igelitových sáčků. Na chodbě jsem pak dosti hlasitě šustila. Proto jsem dávala pozor, jestli někdo náhodou nepůjde. Když se někdo objevil, schovávala jsme se a čekala za popelnicí (smích).