VYBERTE SI REGION

OBRAZEM: Tři nadšenci jeli na motorkách až do Japonska

Horažďovice - Rozhovor s třemi motorkáři Markem Kláskem, Janem Chržem a Petrem Průchou o cestě do Japonska

26.9.2015
SDÍLEJ:

Tři kamarádi se vydali na motorkách do Japonska.Foto: Archiv

Marek Klásek ze Soběšic, Petr Průcha z Volenic a Jan Chrž z Rokycan. To jsou tři nadšenci, kteří se vydali na motorkách až do vzdáleného Japonska. Poprvé se na takovou cestu vydal Průcha, ostatní už se podívali například do Mongolska, Indie, Kazachstánu a Sýrie. O tom, co vše během cesty do Japonska zažili, co je překvapilo a na co nezapomenou, si povídali s redaktorkou Deníku.

Jaké byly přípravy na tak dlouho cestu?

J. Ch.: Hlavně musí člověk vydělat peníze, aby mohl na takovou cestu jet. Vychází to okolo sto tisíc korun na jednoho jen na cestu. S přípravami je to více.
M. K.: Mě to vyšlo na 125 tisíc se vším. Je potřeba mít připravenou motorku, pojištění, víza, očkování a všechno možné.

Proč jste zvolili zrovna Japonsko?

M. K.: Původní plán byl, že bychom jeli do chudší Asie – Barmy, Laosu, Kambodži, ale dozvěděli jsme se, že hranice mezi Barmou a Indií jsou zavřené a dalším problémem bylo, že v Barmě neplatí žádný český řidičský průkaz. Hledali jsme tak alternativu, aby to bylo dostatečně daleko a aby tam nejezdil každý.

Jak jste plánovali cestu?

J. Ch.: Museli jsme naplánovat, kolik ujedeme kilometrů, kolik budeme potřebovat peněz, benzínu, zjistit, jaká je jeho cena a podobně. Nakonec nám vše hrálo do karet. Za ty peníze bychom tady ty kilometry nenajeli. Evropa je drahá na svezení na motorce. Za 12,5 tisíce korun jsme ujeli 10 tisíc kilometrů po Rusku, tady bychom dojeli tak do Španělska.

Setkali jste se s něčím, co vás překvapilo?

M. K.: V dobrém nás určitě překvapily opravené silnice a cena benzinu. U jedné bezinky jsme natankovali i levný benzin, který smrděl jako rybí tuk. Bylo to hrozné, ale motorce nevadil (smích).

Co jste během cesty viděli?

M. K.: Když jsme přijeli do přístavu a chtěli jet na ostrov Sachalin, bylo špatné počasí. Takže jsme tam tři dny čekali na loď. Seznámili jsme se tam s tamními motorkáři, kteří nám sehnali pronájem bytu a pomáhali nám. Když jsme přijeli do přístavu, byli tam další ruští motorkáři, kteří nám také pomáhali. Na Sachalinu nás pozvali k sobě do klubovny. Podle původního plánu jsme tam měli být jen pár dní, než vyřídíme lístky na trajekt a budeme pokračovat do Japonska. Ale Japonci sdělili, že si musí ověřit celní papíry na motorky. Nakonec jsme tam byli 12 dní. Opravili jsme si tam ale i motorky.
J. Ch.: Vzali nás tam na loď na kraby. Podívali jsme se po Sachalinu, do muzea, do zoologické zahrady, do kostela, kde byl polský kněz. A různě po městě.

Jak vás brali jako Čechy?

M. K.: Po celém Rusku nás brali jako přátele.
J. Ch.: Udělali pro nás věci, které by tady v Čechách nikdo pro cizince neudělal. Jsou jadrní a přímí. Obdivovali i to, že jsme takovou vzdálenost ujeli. I v obchodě nám dali dárky jen tak. Máme plno hezkých zážitků, kdy nám pomohli tamní lidé. Jeden pán objednal i taxíka, jel s námi, aby nám ke všemu dal výklad a pak nás ubytoval v bytě, který rekonstruoval.

Jaké to bylo v Japonsku?

M. K.: Projeli jsme Japonsko od shora dolů. Dalo by se říci, že celé.
J. Ch.: V Japonsku je hodně čisto, což jsme poznali hned při nástupu na japonskou loď, kde jsme museli mít umyté motorky a i pak nám je ještě omývali. Všichni tam mají i auta úplně čistá. Nebyl tam prach ani hmyz. I tam byli lidé příjemní.

Uchvátilo vás tamní jídlo?

M. K.: Chtěl jsem zkusit sushi, tak jsem si koupil v obchoďáku krabičky, ale vůbec mi to nechutnalo. Když jsme se dostali k jednomu Slovákovi, který žije v Japonsku už 15 let, vzali nás do pravé sushi restaurace a tam to chutnalo úplně jinak a dobře. Řekl bych, že jídlo tam je na české poměry drahé. Petr si koupil jablko a vyšlo ho na 60 korun.
J. Ch.: Bylo tam i dobré jídlo, ale je to o zvyku. My jsme zvyklí kousnout do hmoty, ale oni tam mají vše nadýchané. Rád ochutnávám. Řekl bych, že jídlo bylo kvalitnější, jen kdybychom porovnali 100% džusy, to byl ohromný rozdíl. Nedávají tam tolik náhražek.

Jako dlouho jste byli na cestě?

M. K.: Celá cesta trvala 68 dnů. Podle původního plánu měla trvat jen na devět týdnů, ale zdrželo nás čekání na loď do Japonska.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na tuto cestu?

P. P.: Spousta zážitků. Například, jak jsme byli na Sachalinu na rybářské lodi. To bych tady nikdy nezažil. Vylovit kraba, hned uvařit a pak sníst. Ochutnali jsme tam i kraba z mrazáku a taky chutnal dobře.
J. Ch.: Jel jsem jen kvůli té cestě, kde se dostanete k lidem i do míst, kam se běžný turista nepodívá. V Japonsku jsme si moc nezajezdili, protože tam je velká hustota provozu. Museli jsme na jiné silnice například do hor, kde jsme si zajezdili. Smělo se tam mimo obec 60 km/h a v obci 40 km/h, což se moc dodržovat nedalo. Na Hokkaidó už takový provoz nebyl. Tam byla i upozornění, že nás mohou vlny spláchnout ze silnice. Jsem hlavně rád, že jsme dojeli já i moje motorka.
M. K.: Mně utkvěla v paměti návštěva továrny Yamaha a její muzea. Dále jsem chtěl vidět sopku alespoň trochu činnou a to se nám povedlo na ostrově Kjúšú. Pozval nás k sobě i Slovák, který pro nás uvařil i guláš, což ho podle jeho slov vyšlo na dost peněz, asi na tři tisíce korun za ten velký hrnec. Musel koupit 20 balíčků masa, asi po pěti kusech.

Nebáli jste se vyjet takhle daleko, když panují všude kolem nepokoje?

M. K.: Ne.
J. Ch.: Plno lidí se děsí, ale lidé tam jsou v pohodě. Všude se může někomu něco stát. Strach jsem ale z ničeho neměl. V Rusku si obyčejní lidé váží toho, že náš prezident přijel jako jediný na přehlídku na Rudé náměstí.

Jak jste kde spali?

M. K.: V Rusku jsme museli být ve stanu, protože bylo všude velké množství komárů a někde bokem od vesnice, aby nás nebylo moc vidět. V Japonsku jsme spali ve stanech první dva tři dny. Pak jsme zjistili, že nejsou potřeba a spali jsme u obchoďáku na parkovišti, na plachtě. Nikdo neprudil, nemuseli jsme nic vybalovat. Jinak je tam ubytování drahé.

Zpáteční cesta byla náročnější, čím?

M. K.: Porouchala se mi motorka, když jsme přejeli hranici Evropy a Asie. Jelikož jsme to neměli jak opravit, tak jsme se rozhodli, že ji potáhneme, a to tak daleko, než nás „zařízne" policie. Dojeli jsme nakonec až domů. Přes hranice jsem to musel přetlačit. Na šňůře jsem tak jel 3900 kilometrů. Celkem jsme najeli 29 260 kilometrů.

Autor: Daniela Loudová

26.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies