A podobné zkušenosti měl také fotograf, kameraman a hlavně veliký milovník přírody Bedřich Tausch z Kladrub. Právě o něm ve svém seriálu O zvířatech a lidech vypráví Karel Makoň a příběh doplňuje svým postřehem o divočácích. „Dnešní můj příspěvek se zrodil ze vzpomínání a přátelského vyprávění paní Jany Tauschové, ženy, která s Bedřichem Tauschem prožila kus svého života. Prožila je skutečně správný výraz – byla nejen jeho manželkou, ale i kamarádkou a především kolegyní při všech jeho početných aktivitách," říká úvodem Makoň. Bedřich Tausch nečekaně zemřel po plánované operaci srdce. V srpnu roku 2011 odešel do důchodu a v prosinci se už z nemocnice domů nevrátil.

„Bedřich Tausch se narodil v roce 1950 ve Svaté Kateřině u Rozvadova. Přišel na svět do lesnické rodiny, kde otec i dědeček byli revírníky na místních polesích, a tak Bedřich již jako kluk přilnul k tomu samému. Od dětských flintiček, přes hluboký zájem o přírodu a zvířata, dospěl ke studiu na lesnické škole a následně do cechu mysliveckého," vypráví Makoň a dále pokračuje v líčení vzpomínek manželky Bedřicha Tauše na jejich osobní setkávání se zvěří v lese.

„Zhruba dva roky trvalo, než jsme se dostali do jedné tlupy místních divokých prasat. Divoké prase je totiž velice inteligentní a opatrné zvíře, které se jen těžko nechá ošálit. Naše cílová skupina prasat se skládala celkem z pěti bachyní, které vždy měly několik selat. Měli jsme je pojmenované a poznali jsme je vždy naprosto přesně. I ony nás znaly a ve finále nás na palouku vždy ochotně doprovázely. Čekaly na nás na kraji lesa, a když jsme vyšli, uslyšeli jsme, jak s námi jdou. Vidět nebyly, to až na palouku, ale sem tam zapraskala větvička, ozvalo se chrochtnutí a hnul se podrost. Po několika měsících intenzivního přikrmování jsme už mohli na krmelištích samicím třeba i podrbat mláďata a ony si nás nevšímaly," vzpomíná manželka Jana, která s fotografem a kameramanem v jedné osobě do lesa pravidelně chodila.

Divočák není krvelačná bestie

Poměrně často jsme svědky nejrůznějších reportáží a článků, ve kterých se z divokých prasat dělají krvelačné a zákeřné bestie. 
Z vlastní zkušenosti vím, že vždycky za každou takovou příhodou stojí lidský faktor, a nebo přímo sám člověk. Divoká prasata jsou totiž jedna z nejinteligentnějších zvířat v lese, která lidskou společnost rozhodně nevyhledávají. Představa, že vás divoké prase bude honit po lese či v kukuřici, je úplně stejná blbost, jako tvrzení, že když se napijete na třešně, tak se neodtrhnete od záchodové mísy, nebo že když vám škvor zaleze do ucha, tak vám propíchne ušní bubínek.

Ve skutečnosti divoká prasata jen velice špatně vidí, a tak jejich přirozené chování venku v přírodě, zejména pokud je nečekaně překvapíte či vyplašíte v mlází, je pro nás lidi zvláštní. Jak jsem říkal, divoké prase hodně špatně vidí, orientuje se hlavně pomocí výborného sluchu a čichu, přičemž když je vyplašeno, tak se zastaví, otočí čelem k vám, čichá, poslouchá, kouká a snaží se vás identifikovat. V okamžiku kdy zjistí, o koho jde, opět se otáčí a raději mizí. Divoká prasata mají s lidmi jen ty nejhorší zkušenosti, díky své inteligenci se však za potravou za soumraku vydávají i k blízkosti lidských sídel, na skládky, zahrady a do měst. Tady pak velmi snadno dochází k třenicím mezi tak blízkými sousedy, jakými prasata a lidé bezesporu jsou. Dále faktem zůstává, že někteří lidé se chovají jako prasata a hrnou všechen biologický odpad ze svých pozemků do rokle za plotem, čímž vytváří pro prasata krmelce a ty se stahují právě k lidem. To vše, umocněné pohledem přes zasklené okno z prvního patra rodinného domu, v nás vyvolává panický strach z těchto jinak velice plachých zvířat.

Každopádně o tom, že divoké prase je velice inteligentní a bezkonfliktní zvíře, se můžete přesvědčit jak z příspěvku O zvířatech a lidech, tak z krátkého videa, které jsme sestříhali s Vláďou Novým právě z amatérských záběrů od Bedřicha Tauše (Ke zhlédnutí na webu Tachovského deníku).

Pamatujte

Jinak jasně, že postřelené či autem sražené prase, které nemůže utéct, má rozsáhlé vnitřní zranění, je ve stresu a když ho vy a nebo váš pes okukujete z metru, se bude bránit, kousat a bát. A nebo, že zvíře uměle odchované v zajetí od selátka mezi lidmi vás následně vyžene na strom, ale to, že by na vás normální divoké prase číhalo někde za balvanem, aby až půjdete kolem vás kouslo, sežralo a napadlo, je holý nesmysl. A to samé platí i o samicích s mláďaty, které jsem již vyplašil venku několikrát, od mláďat vždy strachy odběhly. Karel Makoň