VYBRAT REGION
Zavřít mapu

S Willysem navštívil Normandii

Domažlice /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Amar Ibrahim z Domažlic se zúčastnil se svým jeepem-veteránem oslav 70. výročí vylodění.

16.6.2014
SDÍLEJ:

VZÁCNÉ A NEZAPOMENUTELNÉ SETKÁNÍ. Amar Ibrahim se nechal zvěčnit před svým jeepem s válečným veteránem, výsadkářem ze skupiny Carbon.Foto: archiv A. Ibrahima

Běžně ho vídáme za volantem vojenského veterána, jeepu Willys. Právě s ním nedávno podnikl dlouhou cestu do Francie, aby se zúčastnil oslav v Normandii. O svých zážitcích s námi hovořil 47letý Amar Ibrahim z Domažlic.

Jak došlo k tomu, že jste se vydal do Normandie?

Jsem členem Military car clubu Plzeň, který už dva roky cestu na 70. výročí vylodění plánoval. Již tehdy musel zamluvit místo v kempu.

Jak početná byla výprava?

Na třech kamionech jsme tam nechali převézt tři desítky aut, za nimiž jsme jeli ve dvou autobusech. Prakticky se téhle výpravy zúčastnilo 130 až 140 lidí z plzeňského klubu a jejich přátel.

Vím, že máte jeep. Svezl se do Francie s vámi? Jak je vlastně starý?

Mám Jeep Willys z roku 1943, vlastním ho pět let.

Vím, že jste v něm už vezl nejednu osobnost. Můžete zmínit koho například?

Vezl jsem v něm například vnuka generála Pattona, pak také veterány Jamese Duncana a Hermana Geista. Do Domažlic jsem přivezl z Plzně i vnuka plukovníka Konopa, který odtud pocházel. Konop přišel do Domažlic už 4. května ´45, protože uměl česky a domlouval zde s odbojovou skupinou Niva přísun amerických a stažení německých vojsk. V mém jeepu seděl několikrát i bratr letce Virgila Paula Kirkhama, který zahynul u Újezda – Marion Kirkham.

Kdy jste do Normandie odjížděli?

Odjížděli jsme v sobotu 31. května, ale auta se nakládala už ve čtvrtek. Odjížděli jsme z Plzně v sobotu ve 12.00 a na místo jsme přijeli v neděli ráno.

Co následovalo?

Dopoledne jsme vykládali auta z kamionů a postavili dobový kemp. Stavěli jsme stany vždy pro dvě osoby a také hospodu, kde se čepovalo české pivo. Byly tam také i větší stany, kde spalo až osm lidí.

Byl jste v Normandii poprvé?

Na takovéhle velké výpravě u příležitosti výročí vylodění ano, ale předtím jsem se tam už byl podívat.

Jak jste tuto výpravu pojal? Byl jste především zvědavý, nebo v tom bylo i něco jiného?

Samozřejmě mne zajímalo, jak oslava bude vypadat, ale především jsem účast na tomhle kulatém 70. výročí vylodění bral jako povinnost.

Z jakého důvodu?

Už jen proto, že američtí váleční veteráni stárnou a není zaručeno, že za pět let na 75. výročí vylodění budou mít možnost vážit cestu ti, jejichž zásluhou byla Evropa osvobozena. Dozvěděl jsem se, že s jejich cestováním na starý kontinent to není jen tak snadné. Je jim už pěkných pár let a musí dostat doporučení od lékaře, že mohou vycestovat. Byla to vzácná příležitost setkat se s těmito veterány II. světové války.

Můžete zmínit některý z nezapomenutelných zážitků?

Byl jsem překvapený, neboť když jsem byl na pláži Utah při odhalování pamětní desky, bylo tam patnáct veteránů, které představovali a zároveň uváděli, kde skončila jejich válečná cesta. Asi u čtyřech to bylo právě u nás v Československu.

Kolik tam bylo veteránů celkem, setkal jste se s nimi osobně?

Bylo jich tam kolem dvou tisíc, ale člověk se k nim ani nedostal, neboť některá místa byla jen pro zvané.

Když se podíváte zpětně očima odrostlého kluka, který válku nezažil: jaké byly vaše pocity, že jste se vůbec dostal na místa, kde probíhaly kruté boje, jež si vyžádaly spoustu obětí?

Byly to neuvěřitelné pocity, které se ani nedají vyjádřit, to se musí zažít! Potkal jsem tam mimochodem spoustu Čechů, dokonce některé z Domažlicka. Byla tam kvanta lidí z Česka, které jsem neviděl delší dobu.

Co na vás opravdu hodně zapůsobilo?

Americký hřbitov na Omaze. Hlavně tím, že jsem si četl jména, protože jsem začal počítat česká jména emigrantů z naší země. Když jsem došel k číslu třicet, což pro mne bylo velice překvapivé, nechal jsem toho a skončil jsem.

Byl jsem také na anglickém hřbitově, kde jsou pochováni dva Češi a jeden pilot RAF, ale na tom americkém na Omaze lze najít velkou spoustu příjmení českého původu. Podle mne se jednalo o potomky emigrantů, kteří přijeli za moře v první emigrantské vlně kolem roku 1870. Podle věku zemřelých jsem usoudil, že to mohly být klidně jejich děti, které se narodily už v Americe.

Nepotkal jste na hřbitovech někoho skutečně zajímavého?

Potkal jsem tam ´dědu´, pak jsem zjistil, že je mu 97 let. Měl na sobě uniformu 101. výsadkové skupiny, na jeho věk neuvěřitelně svižně chodil mezi hroby. Setkal jsem se ještě s dalšími třemi veterány, byl to neuvěřitelný zážitek si s nimi povídat. Oni tam běhali jak čiperky a kdokoliv je oslovil, dali s ním řeč – ne, že by mávli rukou a pospíchali dál. S každým, kdo měl zájem, si povídali, společně se fotili.

Co vás překvapilo?

Když hovořili s Američany, bylo na nich vidět, jak jsou pohotoví i ve svém vysokém věku. Kolikrát bylo slyšet třeba: ´Já jsem tamodtud…´ ´Jo, tam se narodila moje manželka…´

Potkal jste pouze americké veterány?

Vůbec ne, hodně tam bylo také belgických veteránů, dost také anglických z SAS – Special Air Service, což byly speciální britské jednotky.

Vy, jako majitel a řidič jeepu Willys, jste si určitě všiml dalších podobných historických vozů. Co vás zaujalo?

Potkal jsem tam jeepy s chilskou vlajkou, byly tam i vozy s australskou. Říká se, že na oslavy přijel až milion návštěvníků z celého světa, čemuž bych věřil. V kolonách byla spousta jeepů. Chodily tam i ženy ve vojenských uniformách. Bylo to nádherné.

Zmínil jste, že některá místa byla jen pro VIP hosty. Stihli jste se podívat i jinam než na již uvedená místa?

Navštívili jsme všechny pláže, ´anglické´ i ´americké´, byli jsme na mostě Pegas a také v několika muzeích…

…pochlubte se!

Byli jsme například v muzeu, kde mají tanky a různou techniku vytaženou z moře.

V jakém byly stavu?

Byly v docela dobrém stavu, překvapilo mne to s ohledem na dobu, po jakou ležely ve vodě. Na některých ještě byly přilepené mušle…

Co jste říkal organizaci oslav?

Někdy vznikal chaos na přeplněných silnicích, jeli jsme třeba 5 kilometrů hodinu. Byl jsem unesený tím, že ještě v sedm večer najížděla kolona na hřbitov Omahu, což bylo po všechny dny. Nejezdila tam jen auta veterány, ale spousta Američanů měla vypůjčená francouzská civilní auta. Poznalo se to podle vyvěšených vlaječek. Ale organizace pietních aktů na hřbitovech – péče o jejich účastníky – hlavně pak válečné veterány, byla precizní.

Byly vlaječky to jediné, podle čeho se účastníci oslav na první pohled poznali?

Viděl jsem tam Američany, kteří měli na trikách portréty příbuzných, kteří tam padli. Jedna paní měla na tričku portrét muže. Vyfotil jsem si ji a když jsme se bavili, řekla mi, že je to její táta, který na pláži zahynul. Sama ho nepoznala. Byly to pro mne tak obrovské zážitky, že je člověk až nemůže vstřebat.

Můžete formulovat, co hlavně jste si z Normandie odvezl?

Vzácné vzpomínky, protože setkání s veterány už se v řadě případů – s ohledem na jejich věk – nemusí opakovat. Pak také to, jak nás přijali Francouzi: dali si židličky před domy, mávali, a když byla kolona, bavili se s námi. Prakticky vše tam na mne působilo příjemným dojmem.

Příští rok nás čeká 70. výročí osvobození. Chcete čtenářům něco vzkázat?

Chystají se velké oslavy nejen v Plzni a Domažlicích. Chce sem přijet hodně válečných veteránů. Přál bych si, aby si lidé udělali na oslavy tohoto výročí čas, protože se to vícekrát opakovat nebude – stroj času je neúprosný. Veteráni už sem možná v dealších letech nepřijedou…

Budu ale rád, když se i nadále boudou konat oslavy osvobození, i když bez nich. Proto bychom je příští rok měli náležitě uctít.

Autor: Milena Cibulková

16.6.2014
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Eliška Kolečkářová vzpomíná na dobu, kdy jí bylo teprve osmnáct let. Komunisti její rodině v roce 1951 vzali statek na Hodonínsku. Jejího otce Metoděje Hlobílka letos na konci března hodonínský okresní soud rehabilitoval.
6 9

Akce Kulak, pak samota, vypráví pamětnice

Dálnice D55 povede okolo Starého Města.
2

Dálnici z Otrokovic do Babic by mohli začít stavět už příští rok

ONLINE: Francie volí prezidenta

Kdo bude novým francouzským prezidentem? Lid Francie hlasuje v prvním kole voleb. Průzkumy favorizují Marine Le Penovou, vítězem ale může být kdokoli z kvartetu favoritů. Očekáváme nesmírně vyrovnané výsledky.

Roman Prymula: Češi mají nižší práh bolestivosti než Číňané

Jaký je rozdíl mezi poslancem a lékařem? Lékař svojí operaci dokončí. Pokud to nezvládne, práci za něj dokončí hned jiný tým. Poslanec to má jinak: pacienta klidně v polovině operace zašije a odejde. Pak se počká na nový tým, který celou operaci provede znovu, říká nový náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. V úřadu bojoval za univerzitní nemocnice, tradiční čínskou medicínu a očkování. 

Inkluze není nepřítel, dojímá příběh chlapce s vzácným syndromem

/ROZHOVOR, VIDEO/ Nechci pro své dítě nic speciálního, chci jen, aby měl stejnou šanci, jako ostatní.  Tato slova napsala Hana Kubíková z Liberce. Maminka kluka se vzácným Wiliamsovým syndromem. Už několik let se snaží své okolí přesvědčit, že inkluze nemusí být strašákem. „Člověk může hodně dokázat, pokud to aspoň zkusí," říká.

AKTUALIZOVÁNO

Bude to o prsa. Francie žije prezidentskými volbami. Rozhodnou nerozhodnutí?

Jen pár procent. Takový je rozdíl mezi kvartetem, který se pere o post prezidenta Francie. Bude to centrista Emanuel Macron, pravicový François Fillon, extrémistická Marine Le Penová, nebo ultralevicový Jean-Luc Mélenchon?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies