VYBERTE SI REGION

Smrt ze života vytlačujeme, domnívá se kněz

Plzeň, Plasy – Günther Ecklbauer sice pochází z Rakouska, ale doma se cítí v České republice. Z tuzemska si však v roce 2006 odskočil na šest la půl roku do Pákistánu.

28.3.2016
SDÍLEJ:

Günther Ecklebauer se doma cítí v České republice, kam přišel v roce 1992.Foto: DENÍK/Zdeněk Vaiz

Po teroristických útocích, které se uskutečnily v září 2001 ve Spojených státech amerických a jež spáchali islámští radikálové, se totiž rozhodl odjet do Pákistánu, kde je jedna z nejpočetnějších populací muslimů na světě.

V Pákistánu je 97 procent muslimů, zbylá tři procenta zaujímají křesťané, hinduisté a ostatní věřící. Podle organizace Hlas mučedníků tam křesťané bývají často biti, znásilňováni, unášeni, nebo dokonce zabíjeni. Není to bláznovství vydat se zrovna do takové země?
Myslím si, že jsem trochu blázen. Cítil jsem vnitřní volání jít k chudým. Kvůli tomu jsem přišel také k oblátům (pozn.: red: misijní řeholní společenství kněží a bratří uprostřed katolické církve), kde máme motto: přinášet radostnou zvěst chudým a opuštěným. Po teroristických útocích v roce 2001 jsem strávil pár měsíců v Německu, v oblasti, kde bylo více muslimů. Potom jsem mezi nimi pobýval ještě v Jeruzalémě. A tam se ve mně zrodila myšlenka jít do muslimské země.

Ocitl jste se někdy v bezprostředním ohrožení?
Já sám jsem se necítil v nějakém nebezpečí. My jsme byli v takové lepší oblasti, v poušti. Samozřejmě Pákistán je velice různorodá země. Když se objeví obžaloba, že někdo zneuctil korán nebo Proroka, panuje mezi lidmi velký strach. Za tu dobu, co jsem byl v Pákistánu, se nám křesťanům nic takového v naší oblasti nestalo. Ale do vězení se kvůli rouhání dostali tři muslimové. Také oni jsou oběťmi zákona, který se zneužívá k vyřizování účtů.

Vy jste tam sice působil jako kněz, ale předpokládám, že jste tam nemohl šířit víru, protože buďto byste tady se mnou už neseděl, nebo by vás alespoň vyhostili ze země. Jaká byla tedy náplň vaší práce?
Být farářem tam je o něčem jiném než tady. V Pákistánu je mnohem víc starostí. Měli jsme deset škol, věnovali jsme se zemědělství, taky jsme se snažili pomáhat křesťanům ve sporech o půdu, které tam byly časté. Důležitou součástí byly návštěvy v domácnostech. Pili jsme s lidmi čaj, modlili se, povídali si. Tamější komunita čítala až čtyři tisíce věřících.

Kolik kněží v tak velké komunitě působilo?
Dva. Byl se mnou mladý pákistánský oblát.

Jenom dva? To je přece velmi málo…
To je normální. K tomu jsme měli ještě dva pomocníky. Samozřejmě jsme měli práci, ale bylo to podobné, jako když jsem sloužil na Moravě. Začal jsem v Kroměříži, do farnosti patřilo 18 tisíc lidí. Přibližně 900 věřících chodilo na nedělní bohoslužby. K tomu měl každý kněz ještě jednu venkovskou farnost.

Günther Ecklbauer- narodil se v roce 1963 v Linci
- řeholní kněz Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné
- vystudoval filosofii a teologii 
v Linci
- v květnu 1992 přijal kněžské svěcení v Kroměříži, kde působil deset let, pak se na tři roky přesunul do Tábora (Klokoty)
- od ledna 2006 do června 2012
odjel do Pákistánu
- v roce 2012 se přesunul na Blízký východ (konkrétně do Libanonu a Egypta), kde zůstal do roku 2014
- loni v únoru se vrátil do České republiky, je knězem je farnostech Plasy a Manětín  

Uvedl jste, že komunita měla na starosti deset škol. Jednalo se o křesťanské školy?
Ano, ale v naší největší škole tvořily většinu muslimské děti. Zvláště tato škola patří mezi elitní a má velmi dobrou reputaci. Měli jsme tam děti starostů, policejních důstojníků a podobně. Většinou těch bohatších muslimů. Bylo to místo setkávání mezi křesťany a muslimy. Křesťanské děti získávaly přátele. Pro nás to zase byla určitá ochrana. Když byly problémy, mohli jsme se obrátit na rodiče našich žáků.

Vznikal právě ve škole prostor pro mezináboženský dialog?
S učitelkami jsme docela mluvili. Byly otevřené a měly pozitivní náhled na křesťanství. Ale člověk musel být velmi opatrný v tom, jak mluvit. Zvlášť když jsem cestoval a setkával se s neznámými lidmi.

Aby to, co řeknete, nebylo překrouceno nebo použito proti vám?
Ano.

Dostal jste se do situace, kdy jste řekl něco neopatrně a takzvaně se strhla lavina?
Pouze v jednom případě jsem se pohádal s nějakým velkostatkářem, který vzal někomu z našich křesťanů půdu. Potom vyšel článek, že jezdím po okolí a poštvávám křesťany proti muslimům. Ale z toho vůbec nic nebylo, protože všichni velkostatkáře znali, věděli, co je zač. Na tři čtyři dny jsem raději odjel do další komunity ve městě, ale nic se nedělo, takže jsem zase přijel zpátky.

Nebál jste se, že z pozvání do křesťanské rodiny a neformálního posezení se vyklube past?
Nebezpečí nebylo, protože na venkově znal každý každého. Třikrát se mi ale stalo, že nějaký muslim přišel a prosil o křest. To byly různé kontexty. Pokaždé jsem je odmítl a řekl jim, jestli to myslíte vážně, přijdete za rok. Musíte se dva roky připravovat. V jednom případě mohlo jít skutečně o past.

Dají se v takovém prostředí vůbec vychovat nástupci, kteří se chtějí stát kněžími?
Za tu dobu, co jsem byl v Pákistánu, jsme jenom v naší komunitě měli 15 kněžských svěcení. Zatím je tam málo vzdělaných křesťanů. Kněz je pokládán za lídra a autoritu. I muslimové mají vůči kněžím respekt, berou je jako duchovní autoritu. Myslím si, že muslimové si mě vážili víc než některých svých duchovních.

Čím to podle vás bylo?
Zaprvé viděli, že jsem přišel z bohaté Evropy sem, abych pomáhal lidem. Navíc jsem se nezapojoval do místních sporů, což jejich muslimští duchovní dělají. K tomu jsem měl velký tereňák, jinak bych se nedostal ke všem lidem do pouště, to jim taky imponovalo. Kdo má velké auto, má moc a je silný.

Po šesti a půl letech jste se ale vrátil zpátky do 'klidné' Evropy. Teď přes rok působíte v Manětíně a Plasích, nenudíte se trochu?
I když je v našich farnostech málo lidí, úplně mrtvé to tu není. Všude je nějaké jádro. Nedávno jsme například dělali kurz víry. Osm večerů, na které jsme pozvali lidi z celého okolí. Dorazilo 50 až 60 zájemců. Můj mladší spolubratr pracuje s mládeží. Máme každý měsíc alespoň jeden nebo dva víkendy faru plnou mladých lidí. Taky jezdím na přednášky, zvou mě do farností, abych mluvil o Pákistánu, islámu. Teď se vůbec nenudím, spíš naopak.

Vidíte nějakou podobnost mezi situací v Pákistánu a Česku?
Člověk musí být opatrný, když mluví o víře. Většinou musí přijít lidé sami nebo se naskytne nějaká vhodná příležitost. Ale kdybych do někoho něco hustil, uzavřel by se. To znamená, že i naše misie tady je především o navázání přátelství. A snažíme se, abychom lidem nebyli překážkou na cestě k Bohu.

Teď křesťané prožívají vůbec nejvýznamnější svátky. Co vás konkrétně z velikonočního příběhu oslovuje?
Takových momentů je více. Na Zelený čtvrtek připomínka toho, jak Ježíš myl nohy svým učedníkům. Znamená to, že se k nám Bůh opravdu sklání. K Velkému pátku se pojí zkušenost našeho zakladatele svatého Evžena, který prožil, že Kristus zemřel i za něj a že je potřeba odpovědět na tuto lásku. A potom samozřejmě sobotní bohoslužba, při níž se zapaluje paškál – svíce symbolizující světlo vzkříšeného Krista.

Velikonoce jsou ale plné bolesti, utrpení, smrti, zatímco Vánoce jsou radostnější svátky. Nejsou proto Velikonoce pro lidi hůř stravitelné?
Velikonoce nejsou pouze o bolesti a utrpení, ale také vzkříšení a životě ve všech jeho podobách. Myslím si ale, že k životu patří obojí – narození i smrt. My ale smrt vytlačujeme. Přesto ji potřebujeme vidět. Pákistánci žijí v těžkých podmínkách, panuje tam nespravedlnost, rozmohla se tam korupce. Lidé nemají sociální, zdravotní pojištění, ale v zásadě jsou šťastní. My máme ráj, ale v podstatě prožíváme prázdnotu nebo nevděčnost. Žijeme v takové bublině, v nereálném světě. Kvůli tomu nám nesedí takový svátek jako jsou Velikonoce, ale to je realita. A křesťanská víra přesně odpovídá lidské podstatě.

Je ještě v 21. století křesťanská víra vůbec aktuální, není spíš přežitkem?

Víra je velice aktuální, protože lidé cítí vnitřní prázdnotu, samotu, chybí jim morální ukotvení. Bůh je společenství a láska. A to my potřebujeme. Potřebujeme druhého člověka, protože jsme vztahové bytosti.

Autor: Klára Mrázová

28.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies