VYBERTE SI REGION

Tetování se za 20 let hodně posunulo, lidé jsou mnohem odvážnější, říká tatér

Plzeň - Že je tetování pro kriminálníky? Omyl, který už dávno neplatí. Zdobit tělo si dnes nechávají lidé různých profesí od úředníků, přes lékaře po vysoce postavené manažery.

27.3.2016
SDÍLEJ:

Václav Mašek, kterého lidé znají jaku Mashu, se tetování naplno věnuje přes patnáct let. Lidé za ním chodí do studia v centru Plzně.Foto: Archiv V. Maška

Trendy se neustále mění. V 90. letech byly populární motýlci, poté se přetrhl pytel s černými ornamenty, po přelomu milénia se velké množství žen nechalo ozdobit zrcadlovým ornamentem nad kostrčí, v módě byly také hvězdy. Před několika lety se do popředí dostala barevnost a originalita.

„Lidé se ještě před lety barvy docela báli, ale dnes už je to jinak. Hodně lidí přijde s tím, že už svou první kérku (hovorový výraz pro tetování, pozn. red.) chce v barvě. Celkově jsou dnes lidé otevřenější a často mají velice osobitá přání," vysvětluje plzeňský tatér Václav Mašek alias Masha, majitel zavedeného tetovacího studia Masha Tattoo.

Za posledních dvacet let se toho v tetování hodně změnilo. Kde je ta změna nejmarkantnější?
Musím říct, že nahoru šla rozhodně úroveň. Nesrovnatelně. Velkým pomocníkem je dnes internet, člověk tam najde skutečně umělecká díla. Když se podíváš na kérky udělané třeba před patnácti dvaceti lety, tak se občas i zasměješ. Ale samozřejmě je to dané tím, že po revoluci nikdo pořádně nevěděl, jak na to. Každý začínal doma na koleni. A v tomhle dosáhlo tetování nesmírného pokroku.

Třeba vybavení. Ještě před lety jsme ho kupovali v zahraničí nebo z druhé ruky. A dnes? Všechno seženeš tady, objednáš a druhý den ti to přivezou. Velká věc je internet, najdeš tam všechno od toho, co si koupit, po to, jak to máš dělat. Doba mých začátků se s dneškem moc rovnat nedá.

Jaké byly tvé začátky? Nebo jinak… Jak se vlastně z člověka stane tatér?
Prostě nechceš jít do fabriky a chceš dělat něco, co tě bude bavit. Já jsem vždycky s oblibou kreslil, ale nijak jsem se tím neprezentoval. Občas chtěl třeba někdo z kamarádů něco nakreslit na džísku, tak jsem vytáhl fix a čmáral jsem.

Takové ty první zkoušky pak byly na vojně. Moji spolubydlící nebo spíš spolubojovníci tehdy chtěli nějakou kérku. Takže jsem to zkoušel jehlou máčenou v kalamáři. Byla to docela sranda, když si na to dnes vzpomenu. V té době jsem ještě neměl kérku ani já. To se psal rok 1991. Chvíli nato, co jsem se vrátil z vojny, jsem se nechal tetovat. Hodně se to v Čechách rozjíždělo, začínala tetovací studia a spousta kamarádů chtěla tetování. Jezdili jsme tehdy do jednoho studia v Táboře a tam se mi to hrozně líbilo. S myšlenkou, že bych chtěl také tetovat, jsem tehdy začal víc koketovat, i když zpátky mě pořád držel strach.

Václav Mašek při práciZ čeho?
Z té obrovské zodpovědnosti. Že někdo přijde a já mu nadobro něco zanechám na kůži. Toho jsem se opravdu bál nejvíc a ještě nějakou dobu to ve mně zrálo.

Jak dlouho?
Několik let. Dělal jsem různá zaměstnání a pořád jsem nad tím přemýšlel. Nakonec jsem se dostal k výškovým pracím, kde se daly vydělat slušné peníze, a tehdy jsem se rozhodl, že si nějaký tetovací salon zařídím. Na výškovky jsem shodou okolností jel jednou do České Lípy. A do cesty se mi připletlo tetovací studio. Měl jsem čas, tak jsem si řekl, že se podívám, jak to u nich vypadá. Salon měl manželský pár, oba moc příjemní a milí lidé. Přinesl jsem jim tehdy ukázat nějaké své kresby. Jim se to líbilo a řekli, ať do toho jdu. Tehdy mi sehnali první mašinku, základní barvy, jehly… Chvíli jsem jim také mohl koukat pod ruce, abych věděl co a jak. Hodně mi pomohli a já jsem po přelomu milénia začal tetovat.

Komu jsi dělal první tetování?
Sám sobě. Na nárt.

Bolelo to?
Jako prase! Říkal jsem si, jaký jsem masochista. Zároveň jsem se musel soustředit na práci, nastavovat si strojek, sahat pro barvu… Ve finále mě ale víc bolelo koleno a kyčel, jak jsem si tu nohu rval nahoru. To byl fakt zážitek.

Postupně se rozjížděla tvá nová kariéra…
Ano, postupně. Musím zopakovat, že ten začátek nebyl úplně jednoduchý. Ale to je tak asi u všeho. Musel jsem si udělat jméno. Doposud jsem nejvděčnější za dobré reference od lidí, kteří u mě byli. To je nejlepší reklama.

Také jde o to, jestli člověk něco umí. Nemůže přeci tetovat každý.
Tak by to mělo být, ale není to pravidlo. Často to také bývá ke škodě. Tetování je v dnešní době velice dostupná záležitost. Bohužel v tom hodně lidí vidí příležitost, jak přijít k rychlému výdělku. Na jejich práci je to pak dost znát. A taky jsou tu amatéři, kteří třeba tetují za pětistovku nebo flašku rumu a pak vznikají totální hrůzy.

Když je řeč o penězích, řeší lidé, na kolik je tetování vyjde?
Je to hodně frekventovaný dotaz. Lidé přijdou s nějakým obrázkem v ruce a první otázka, kterou mi položí, je: Za kolik? Vůbec je nezajímá kvalita, ale chtějí rychle znát cenu. To není nejlepší přístup.

Co se týče ceny, ta se odvíjí od složitosti a velikosti tetování. V další řadě jde také o hodiny práce, spotřebuje se nějaký materiál, jdeš na trh se svým rukopisem. Stejně je to na opačné straně. Lidé se nechávají ozdobit na celý život, takže by měli řešit především kvalitu a vybírat tatéra s rozmyslem, nikoli licitovat.

Díváš se po potetovaných lidech? Hodnotíš?
Neustále. Je to taková nemoc z povolání. Kouknu se a říkám si, no tohle by šlo udělat lépe, nebo naopak přijdu a řeknu máš to skvěle udělané a ptám se od koho.

Zahrádkáři KerskuCo dnes lidé vyžadují? Jaká mají přání?
V tomhle je dnes všemocný internet. Člověk se rozhodne, že chce nějaký obrázek, a prostě si to vygooglí. Trendy v tetování hodně ovlivňují celebrity, muzikanti a také sportovci. Člověk přijde, ukáže mi na obrázku nějakého sportovce a řekne: Chci to, co má on. Ne že bych nevyhověl, ale snažím se vždy hledat kompromis, udělat něco originálního a zachovat přitom myšlenku, ne jen kopírovat.

Před časem chodily mraky lidí s fotkou amerického herce Dwayna Johnsona, který má na sobě polynéskou grafiku, která se stala populární. Chodí za mnou také mladé holky, chtějí vytetovat všelijaká peříčka, různé romantické nápisy, prostě to, co je teď podle nich in. Jeden čas třeba hodně frčely hvězdy. Strašně moc lidí chtělo mít někde na těle hvězdu, často za krkem, populární byly také čínské znaky. Dnes je v kurzu krásný pin-up style, návrat k módě dvacátých a třicátých let. Tetoval jsem lidem třeba už několik Marilyn Monroe.

Jezdíš tetovat i do Německa. Jaká přání mají naši sousedé?
To se zase tolik neliší. Dělám tam originální věci, ale i ty profláknuté kotvy, pírka či kompasy. Mraky lidí originalitu vůbec neřeší a prostě jenom něco chtějí mít a je jim jedno, že to bude mít ještě x lidí kolem.

Když je řeč o originalitě, říkal jsi, že lidé jsou dnes osobitější i odvážnější než před lety. Jsou nějaká tetování, která jsi dělal a jsi na ně pyšný?
Kamarád chtěl na záda vytetovat známý nápis z filmu Slavnosti sněženek Zahrádkáři Kersku. To bylo ještě v době mých začátků. Nápad se mi líbil a nakonec se to moc povedlo!

Jinak těch kérek jsou tisíce a člověk si nemůže všechny pamatovat.

Na která místa se lidé nechávají tetovat?
Na všechna. I tohle je ovlivněné módou. Kdo měl před lety malou kérku na rameni, vyčníval. Postupně však lidé začali být odvážěnější a dnes není výjimkou, že potkáte na ulici ty, kteří mají potetované celé ruce. Takzvané rukávy jsou dnes hodně žádané. To, že má někdo kérku, už nyní takřka nikoho nevyvede z míry. Lidé se přestali bát barev a jsou v tomhle mnohem otevřenější. Populární je dnes také obličej a krk. Lidé nechtějí tetování schovávat, chtějí se pochlubit okolí.

Nechávají si lidé tetovat intimní partie?
Sem tam přijde nějaká žena, že by něco chtěla.

Jak to pak probíhá? Co stud?
Ženy, které se pro tohle rozhodnou, se většinou vůbec nestydí. To můžu říct, že mnohem víc se stydím já. Člověk ale vždy musí zachovat profesionalitu.

…a co muži?
Ano, také se to dělá, ale ne u mě. Prostě jsem si už před lety řekl, že chlapy ne. Asi to není úplně profesionální, ale příčí se mi to.

Jak se vlastně lidé chovají na tetovacím křesle?
Člověk si tu poslechne hodně zajímavé příběhy. Musím říct, že kdybych si všechno pamatoval nebo nahrával, byla by z toho zajímavá knížka. Já lidem vlastně ryji do kůže nějaký příběh a oni mi zas vyprávějí nějaký svůj příběh. Lidé se tu hodně otevřou, což je také obrana proti bolesti, aby ji tolik nevnímali.

Václav Mašek, kterého lidé znají jaku Mashu, se tetování naplno věnuje přes patnáct let.A jak je to s tou bolestí?
Práh bolesti má každý někde jinde, takže to je hodně individuální. Bolestivější jsou samozřejmě slabiny nebo místa na kosti. Určitě víc bolí třeba kotník nebo loket. Kdysi jsem tetoval chlápka a najednou, když jsem si chtěl namočit jehlu do barvy, koukám, že pod křeslem je docela velká louže. V první chvíli jsem si říkal, že on se tady snad počural. Chlapík najednou taky koukal. Pak vyšlo najevo, že on se bolestí a nervozitou jen strašně potil. To jsem koukal jako blázen.

Dříve se říkalo, že tetování je pro kriminálníky. I když je to už passé, výrazně potetovaný člověk se na ulici nevyhne udivujícím se pohledům. Jací lidé si tedy v současné době nechávají zdobit svá těla?
Je pravda, že společnost se tetování otevírá postupně. Konzervativnější jsou spíš starší lidé. Třeba mi sem přišla dospělá ženská a říkala, že kérku bude muset schovávat před tátou, protože by ji zabil. Někde to ještě prostě tak je. Hodně se to ale posunulo. Ke mně chodí různí lidé. Doktoři, policisté, vojáci, manažeři, úředníci. Ani nevíš, kolik úředníků má dnes potetovaná záda, ale mají to schované pod košilí. Policisté i vojáci si též přejí tetování, která mohou schovat pod oděvem.

Ty sám máš tetování také schované pod oblečením…
Hodně lidí to překvapí. Diví se, že nejsem viditelně tetovaný. Kérek mám třináct, ale pořád mi chybí například něco na předloktích. Není to tak, že bych tam nic nechtěl, ale střádám si je na nějaké lepší obrázky, které mám zatím v šuplíku. Až dozraje čas, svěřím se do rukou nějakého šikovného kolegy.

Jaká tetování máš?
Leccos. Všechno je ovlivněné obdobím, jakým jsem právě procházel. Dalo by se říct, že je to taková kronika. Moje první kérka byla na rameno před 20 lety, druhá na lýtko, třetí byla na nárt, tu jsem si dělal sám, tehdy jsem měl nápad s polynéskou grafikou, moc se mi líbila, pak se to stalo módní záležitostí.

Co bys v životě netetoval?
Samozřejmě, že kolikrát dělám věci, které nejsou dle mého gusta, ale nedělal bych to, s čím se neztotožním nebo něco, pod co bych se nepodepsal. V životě bych třeba netetoval komunistické nebo nacistické symboly.

Jak často vlastně tetuješ?
Denně. Často bývám ve studiu od rána do večera. Klientů je zaplaťpánbů pořád hodně.

Práce je ti určitě i koníčkem…
Ano. Člověk musí být zapálený. Ve chvílích, kdy už mi to leze na mozek, sedám na motorku nebo ladím nějakou pěknou muziku.

Autor: Miroslava Vejvodová

27.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Antiislamista Konvička opustil Alternativu pro ČR

Praha - Antiislamista Martin Konvička k dnešnímu datu vystoupil z politické strany Alternativa pro Českou republiku, za kterou neúspěšně kandidoval v říjnových senátních volbách na Táborsku. Na facebooku uvedl, že k projektu přestal mít důvěru. Důvodem je i to, že strana nebyla schopná odstranit nedostatky, kvůli kterým vláda v pondělí rozhodla, že navrhne soudu pozastavit její činnost.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies