Co nejvýraznějšího z pohledu pražské architektury podle vás v loňském roce vzniklo?

Přemýšlel jsem nad tím a nic pořádného jsem neobjevil. Možná nová budova Avastu na Pankráci. Když se jede po magistrále, zvedne se proti vám poměrně velká budova, která se dostavěla ke konci roku. Není špatná, jen je poměrně velká. Stavba vznikla na místě, kde měl být výškový dům, ale bodový, zatímco tento je deskový, čímž je výraznější.

Co znamená bodový a deskový dům?

U bodových budov je výška nejvýraznější charakteristikou budovy. Například podlouhlý panelák, věžák. Deskové budovy jsou vysoký obdélník. V 90. letech proběhla na dostavbu Pankrácké pláně architektonická soutěž a vítězný návrh doplňoval několika bodovými budovami vykotlaný horizont. Bohužel se to nikdy neuchytilo a stále tam vznikají budovy trochu divoce. Osobně mi vadí třeba roh, který vznikl u Arkád, který posypali štěrkem a udělali tam pěšinu. Jde o zločin na veřejném prostoru. Sice jsou lidé kritičtí ke Quadriu, ale přitom se tváří k městu normálně, tady je to hrůza. Trčí vedle metra, přitom Pankráci je historicky uložena úloha pražského downtownu.

Vždycky jsem si myslel, že downtown je stará část města…

Původně je to jádro města, ale anglosaský svět, odkud termín pochází, byl hodně liberální, a tak se v centrech začaly stavět mrakodrapy. Díky nim se pojem downtown připodobňuje místu, kde jsou výškové budovy.

Zrovna na Pankráci se loni začala stavět výšková budova V Tower. Patří vysoké budovy, mrakodrapy do této lokality, popřípadě celkově do Prahy?

Principiálně tady nejsou potřeba. Praha není tak velká, aby tu bylo City jako v Londýně. Plán postavit zde mrakodrapy je symbolická záležitost, snaha napodobovat větší město, ukázat, že jsme světoví. Říká se, že i myšlenka pankráckého downtownu vznikla jako touha napodobit francouzskou La Défense.

Během loňského roku se objevily informace, že by se mohly mrakodrapy stavět ve Vysočanech, v Evropské ulici či okolo míst, kterými by mohlo vést metro D. Byly by tyto lokality lepším řešením?

Metro D je nešťastné v tom, že město rezignovalo na řízení svého rozvoje. Místo toho se jde cestou nejmenšího odporu: výstupy se udělají jako budky, ze kterých lidé někde vystoupí, a tím to končí. Například ve Stockholmu měli při prodloužení metra přesně vymyšleno, že kolem stanic vzniknou nová lokální centra městečka. Nemusí to však být mrakodrapy. Ani nejsou potřeba v Evropské ulici. Nepochybně je pocit, že když Evropská vede na letiště, je součástí vysněné východo-západní osy města, že se zde má stavět výrazněji. Spíše by se mělo stavět intenzivněji. Dlouhodobě se u nás zanedbávala struktura města. Teď se této problematice začíná na Institutu plánování a rozvoje (IPR) věnovat pozornost.

Stejně tak se poslední dobou začíná věnovat pozornost veřejným prostorám. Jak kupříkladu hodnotíte parky, zvláště pak nově předělané?

Konečně je zde snaha parky upravovat, kultivovat. Vždy mi bylo líto, že trpí mizernou údržbou, jsou zarostlé, nevlídné. Letos vím, že byly nově upraveny park ve Slivenci, Zbraslavi a u Rokytky na Praze 9. Na nich je vidět posun. Konečně se promýšlí jejich podoba a místa jsou tak použitelnější pro veřejnost.

Můžete více přiblížit na určitém příkladu?

Tak třeba ve Slivenci před sto lety okrašlovací spolek vysázel v centru lípy. Za minulého režimu se o ně nikdo nestaral, přerostly, ale vysázely se další stromy zcela bez rozvahy, jen se jimi rovnoměrně zaplnil prostor. Najednou tam bylo hodně stromů, ale žádné příjemné místo pro pobyt. Nyní je trendem, že nejde o množství zeleně, ale její kvalitu, v parcích se tvoří různorodá pobytová místa. Nedělají se už jen lavičky s cestičkami, ale dělají se i jiné prvky na sezení. Snaha pouštět lidi do trávníků, aby si tam mohli užívat léto, sedět, piknikovat. Už to není jako v 19. století s ohromnými záhony, kdy se korzovalo za ruku tam a zpátky a kochalo se květinami, končí i divočina komunismu, kdy velké plány na společný kvalitní veřejný prostor skončily v provizorním zoufalství bez zájmu.

Dlouhodobě upozorňujete, že je málo architektonických soutěží. V čem spočívá jejich výhoda?

Architekt nebo projektant si v nich vybírá podle předložených návrhů, které se dají posoudit po všech podstatných stránkách včetně užitnosti, nákladnosti na výstavbu i provoz, přínosu pro okolí i krásy. Návrhy posuzuje porota složená z nezávislých odborníků. Jde o ekonomicky nejvýhodnější postup, který je navíc i nejprůhlednější. Dřív to byl u nás tradiční způsob výběru. Myslím si, že jakýkoliv jiný způsob by měl být zdůvodněn, protože je z principu horší. Bohužel se u nás většina zhotovitelů projektu vybírá pouze podle nejnižší ceny. Nejlevnější architekt ale určitě nenavrhne nejvýhodnější objekt nebo územní plán. Na začátku se ušetří, aby se pak mnohonásobně prodělalo. Nakonec je s námi desítky let něco nepříjemného a neužitečného.

Potom vám musí dělat radost, že v roce 2015 byla vyhlášena architektonická soutěž Národním muzeem na řešení nových expozic, výstavních prostor a návštěvnického provozu ve své historické budově, Univerzitou Karlovou na budovy v kampusu na Albertově či rozšíření hostivařského hřbitova. Značí to určitý posun v tomto ohledu v Praze?

Posun je celorepublikový. Musím pochválit Národní muzeum, že začalo dělat nejdříve soutěže na malé věci, a pak se odhodlalo k velké věci. Mezi muzei a galeriemi byli první spolu s Collegium Bohemicum. Berou si z něj příklad i ostatní instituce jako například UMPRUM nebo Národní technické muzeum, které chce udělat architektonickou soutěž na muzeum v historické vozovně na Florenci. Albertov zase značí, že se soutěží nebojí už ani vysoké školy, byť zatím pouze dvě: univerzita v Ústí nad Labem a Karlova Univerzita. A pokud jde o hřbitov v Hostivaři. Je to první soutěž, která je opravdu iniciovaná IPR. Očekávám od ní, že půjde o startovací bod, od kterého se vše rozběhne a počet poroste. Samotné město jich zatím dělá velmi málo. Celkový dojem je lepší, neboť v Praze sídlí spousta institucí, a které se soutěžemi také začínají.

Minulý rok se lidé také dozvěděli o projektech, či byly představeny, které by měly v Praze vzniknout. Nejvýraznější byl projekt bytového domu u Anežského kláštera, který dostal přezdívku maršmeloun. Proti jeho výstavbě se sepisovaly petice a demonstrovalo se. Nyní má stavba územní rozhodnutí, ale chybí jí souhlas památkářů, který zrušilo ministerstvo kultury, tudíž se stavět zatím nemůže. Jak kauzu hodnotíte?

U maršmelounu se odráží neinformovanost veřejnosti o věcech, které vznikají. Na tom je projekt Novomlýnská, stavba na rohu Revoluční ulice daleko lépe. Jistě protiargument může být, že soukromý investor nemusí ze zákona o svých záměrech široce veřejnost informovat. Jenže i tady platí, že bychom přece jen chtěli být transparentní společností, v níž je právě v zájmu investora o procesu dobře informovat, aby nedošlo k takovým výbuchům emocí na závěr. Vinu na tom, že končí věci rozhořčením, nese i město a stát.

Proč?

Nejsou dopředu zřetelná pravidla, což je chyba města, které by je mělo stanovit, co od území očekává, jaké jsou tam limity. Absence pravidel je problematická celkově. Jak regulace prostředí, které spadají pod město územní plán, regulační plán i Pražské stavební předpisy tak předpisy jako je stavební zákon, technické požadavky, které má na starosti stát. Jsme na tom asi nejhůře v Evropě ohledně byrokracie okolo povolování staveb. Kolega zjistil, že u nás projektant stráví třikrát více času se sháněním různých stanovisek než kupříkladu v Německu nebo Rakousku. S tím souvisí problém transparentnosti projektů.

Jak?

Kvůli byrokracii vše dlouho trvá a je třeba do toho vložit hodně energie. Zároveň investor neví, jak nakonec projekt dopadne, a tak se mnohdy investoři bojí cokoli prezentovat dopředu. Kdyby něco na začátku ukázali, nakonec může věc dopadnout jinak a ani ne jejich vinou. Myslím si, že se mnohdy bojí něco ukazovat, aby nebyli biti, že cosi změnili.

Průhlednost projektu je třeba, ale protože dlouho trvá, do jeho představení developeři nejdou. Kdy by měl investor projekt lidem představit? Průběžně celou dobu či kdy?

Na začátku, aby o něm věděli lidé i úřady. Pokud nastane v projektu změna, musí se zase odprezentovat a říci, proč k ní došlo. Pokud by takový postup byl, nebyla by na konci žádná demonstrace a vše by bylo srozumitelné pro všechny.

Mohou problémy okolo maršmelounu být impulsem pro další investory, že se takovýmto nepříjemnostem s veřejností budou chtít vyhnout a zvýší se informovanost o projektu?

Těžko se lze odhadovat. Naopak, tento negativní příklad investora může ještě víc odradit a rozhodne se držet věc do poslední minuty v tajnosti. Lepší by bylo, kdyby se inspirovali pozitivními příklady. Například nová čtvrť na místě smíchovského nákladové nádraží, kterou dělá Sekyra Group, nebo bytové domy na Kavčích horách od Central Group. Investoři na jejich řešení zorganizovali s IPR architektonické soutěže.

V roce 2015 nepřitahovaly pozornost jen plánované stavby, ale i demolice. Kromě demolice historického domu v Soukenické ulici, kde by měla vzniknout nová bytovka, bylo vidět velké bourání v Bubnech.

Situace v Bubnech je mrzutá. Jednalo se o zajímavou industriální památku. V zahraničí se tyto prostory velmi dobře využívají. Historická budova přináší do prostředí specifickou vrstvu. Je zárukou, že nevznikne jen unifikovaná čtvrť, jež může být nudná. Když budova zmizí, ztrácí prostředí pestrost, nejen historii.

Čtěte také: Architekt: Místo repliky Libeňského mostu je lepší postavit novou stavbu