VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Být vědcem na dětském táboře není žádný problém

Karlov /REPORTÁŽ/ – Sama jsem byla na táboře jen jednou v životě.  A bohatě mi to stačilo. Rodiče se mylně domnívali, že když ráda plavu, bude mě to nejvíce bavit na plaveckém táboře. Nebavilo. Plavali jsme třikrát denně, ať byly přeháňky nebo začínající bouřky. To asi abychom nevyšli ze cviku.

21.7.2012
SDÍLEJ:

Příměstský vědecký táborFoto: Deník/Veronika Cézová

Zjistila jsem ale, že ne všechny tábory děti musí nutně odrovnat. Mezi děti jsem zapadla skvěle. O tom svědčilo i počítání účastníků dětského vědeckého tábora. Organizátorka Klára každému dítěti přiřkla číslo, klučina vedle mě vyfasoval 22. „A ty budeš mít… Počkat," zarazila se Klára při počítání. Trvalo jen pár sekund, než si uvědomila, že jsem se mezi děti pouze infiltrovala.

Zoo, to jsou skalára i tuleň

Během dopoledního programu měly děti nakreslit, jak si představují zoo. Co obrázek, to originál. Třináctiletý Michal Bohatý pojal zoologickou zahradu po svém. Nakreslil jednu rybku  skaláru. Tak dlouho jí vybarvoval akvárko, až organizátoři kreslení ukončili a Michal jen rozmrzele výkres odevzdal.

Naopak sedmiletá Anička Truhlářová měla představivost daleko barvitější. Po její prázdné čtvrtce se brzy proháněly žirafy, králíčci a do bazénu brzy skočil i tuleň. Ale než se na papíru objevil, Anička ho musela nejdříve dovést k dokonalosti. „Ach jo, vždycky mu ten čumák udělám moc široký nebo úzký," postěžovala si vážně. Z půvabného výrazu to tuleňovi ale neubralo.

Stejně tak roztomilý výraz nešel upřít méďovi, kterého namalovala skoro devítiletá Bára Kuntová. „Medvědi jsou dobrý, ale stejně mám nejradši žirafy. Jedna je i tady v mé zoo, koukej," svítila očíčka Báře.

„Mně se líbí na žirafě ten její dlouhý krk, tobě také?" ptala jsem se Báry, ta mě ale svou odpovědí zarazila. „Vůbec, nejhezčí jsou na ní přece ty skvrny!" Po ovocné svačince jsme si hráli bingo. Každý dostal papírek s otázkami. Úkolem bylo najít člověka, který na danou otázku odpoví kladně. Já jsem moc dětem nápomocna nebyla. „Máš ráda hady?" „Ne, bohužel." „Nejíš špenát?" „Špenát miluju." Radost jsem všem však udělala mým zeleným tričkem na otázku, jestli mám na sobě něco zeleného. Během dopoledního programu jsme stihli ještě poznávací hru, při které se na papírky psaly odpovědi  o zálibách, rodině či oblíbeném jídle. Organizátorka Klára pak ode všech vyplněné listy vybrala a my jsme měli hádat, kdo se za daným popisem skrývá. „Tento človíček bydlí v Zelenči, má rád modrou barvu, nejraději jí palačinky, ve škole má rád tělocvik, nerad se učí a chce být učitelem," předčítala Klára. Po chvíli jsme poznali, že se jedná o Marka.

Adélka: pražská teta je moc prima teta

Po seznamovacích hrách nám všem pořádně vyhládlo, a tak jsme s chutí zbaštili kuřecí řízky s bramborovou kaší. Obědová siesta trvala tři čtvrtě hodiny, a tak jsme si s účastníky tábora stačili vyměnit bezprostřední zážitky. Dozvěděla jsem se tak, že skoro všechny děti to na tábor neměly moc daleko, a to ani dvě malé slečny z jižních Čech.

„Bydlíme teď se ségrou u tety Káti v Praze. Je fakt prima. Lakovaly jsme si u ní nehty," pochlubila se bezbarvým lakem Adélka Kuntová.

Z titěrné nitky krásné zvířátko

Po obědě už byl čas se vrhnout do opravdového víru vědeckého bádání. Jako první jsme navštívili Hrdličkovo muzeum, ve kterém jsme se snažili poskládat z dvou set kostí celou lidskou kostru. Zažili jsme při tom hodně zábavy, to když jeden z kluků vzal stehenní kost a začal si s ní škrábat záda. Být to kost opravdová (a ne z plastu), nevím nevím, jestli by měl při drbání stejně slastný výraz.

Jelikož je Hrdličkovo muzeum plné odlitků, i my jsme si mohli odlít, co jsme chtěli. Někteří malí badatelé si odlili do silikonových formiček různé kosti, já jsem si spolu s desetiletou Aničkou Chvojkovou nechala ze sádry udělat otisk ruky.

Nejvíc jsme se ale těšili do laboratoří. V nich jsme se studentem přírodovědy Tomášem Macháčkem objevovali skrze mikroskopy larvy komára. To, co nám přišlo na podložním sklíčku jako titěrná nitka, se v mikroskopu jevilo jako krásné zvířátko.

Den byl rázem fuč a pro děti si začali přicházet jejich rodiče. V tu chvíli jsem si přála, abych i já se vrátila do dětských let. Kdyby to šlo, byla bych dnes s Aničkou, Bárou, Káťou, Markem, Honzou a dalšími dětmi v Prokopském údolí. Ach jo.

Příměstský tábor

Příměstské tábory jsou realizovány v rámci projektu Podpora technických a přírodovědných oborů a jsou určeny dětem od 6 do 15 let. Konají se na Přírodovědecké fakultě UK v týdenních turnusech, ve kterých se děti seznámí v rámci jednotlivých workshopů s mikroskopy, horninami či kosterní antropologií.

Autor: Veronika Cézová

21.7.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Napadení seniora.
6

Mladý cizinec zkopal seniora na zastávce. Nechtěl se nechat okrást

František Rajtoral
AKTUALIZUJEME
1 10

Smutná zpráva. Fotbalista Rajtoral spáchal sebevraždu

Severokorejci: Jsme připraveni potopit americké lodě

Pchjongjang se dnes nechal slyšet, že je připraven potopit americkou loď, která demonstruje svoji vojenskou sílu u korejských břehů. K americké letadlové lodi u břehů Severní Korey se včera připojily dvě japonské, kvůli cvičení v západním Pacifiku. Japonsko má v Asii druhou největší ozbrojenou flotilu, hned po Číně.

Nelegální tunningový sraz: policie musela zasahovat

Kvílení pneumatik, řev trápených motorů a hlasitá muzika. V Mladé Boleslavi, na parkovišti marketů Obi a Albert v ulici Na Radouči, si dali nenahlášený sraz příznivci tunningu, aby se navzájem pochlubili svými vyšperkovanými vozy. 

AKTUALIZOVÁNO

Dobrá zpráva pro Pardubice: Hokejová extraliga je zachráněna

Obrovská radost, vyprodaná hala na nohou, potlesk na otevřené scéně. Tak končil poslední zápas hokejistů Dynama v sezoně. V posledním utkání baráže porazili Jihlavu a odvrátili hrozbu pádu do první ligy. Takže nejvyšší hokejová soutěž je zachráněna!

Akce Kulak, pak samota, vypráví pamětnice

Ze třiaosmdesátihektarového statku v Mistříně na Hodonínsku se museli přestěhovat za jeden den. V roce 1951 jim ho totiž vzali komunisté při akci Kulak. Při ní zabavovali majetek všem velkým statkářům, aby vytvořili státní hospodářství. „Bylo nás devět. Vojáci nás převezli na samotu u Jestřabice na Kroměřížsku, která měla jen jednu místnost," vzpomíná šestaosmdesátiletá Eliška Kolečkářová na dobu, kdy jí bylo osmnáct let. Jejího otce letos hodonínský okresní soud rehabilitoval a očistil jeho jméno.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies