VYBERTE SI REGION

Bývalý reprezentant v horolezení: V občance jsem měl napsáno výroba pytlů

Praha /ROZHOVOR/ - Protože chtěl pořádný spacák, ušil si ho sám. Roman Kramler si založil firmu ještě před revolucí a dodnes podniká v oboru. Sám také lezl po horách za československou reprezentaci a podíval se po celém světě. Je hrdým Čechem, který zaměstnává lidi a šije v tuzemsku.

17.10.2015
SDÍLEJ:

Bývalý reprezentant v horolezení a majitel outdoorové firmy Roman Kamler.Foto: DENÍK/Pavla Janoušková

Roman Kamler- narodil se 14. září 1963 v Jeseníku

- vystudoval analytickou chemii na univerzitě v Olomouci

- v roce 1986 založil firmu na šití outdoorového zboží

- s manželkou Jitkou má dvě dcery Karolínu a Kateřinu

Půjčil jste si prý šicí stroj od mámy, abyste si ušil spacák?

V roce 1979 jsem začal lézt po horách a po skalách. Když přišla doba, že jsem jezdil na víkendy, neměl jsem v čem spát. Dneska jdete do krámu a koupíte si spacák, tenkrát to úplně jednoduché nebylo. V obyčejné dece vám byla zima. Máma v časopise našla návod a ušila první péřový spací pytel. Koukal jsem na to, že je to dobré, ale šlo by to lépe. Půjčil jsem si její šicí stroj a koupil jsem si v Hedvě za čtyři sta korun látku, která se jmenovala Unika. Ušil jsem první spacák a pak další, které jsem vylepšoval. Když to u mě někdo viděl, tak ho hned chtěl taky. To byla taková ústní propaganda. Když jsem někam poslal spacák, vzápětí z toho místa přišly tři objednávky.

Co jste dělal předtím?

Byl jsem student. Celé založení firmy, když se někdo ptá, jak to, že firma existuje od roku 1986, je jednoduché. Končil jsem univerzitu v Olomouci na přírodních vědách obor analytická chemie a měl jsem dělat státnice. Zároveň jsem byl jako reprezentant Československa nominovaný na desetitýdenní expedici do Spojených států. Říkal jsem si, jestli udělám státnici, musím na vojnu a vojáci mě do Ameriky nepustí. Nepustí bolševika, akademického chemika do Ameriky.

Jak jste to provedl?

Šel jsem za docentem a říkal jsem mu, že neudělám státnice. Přesvědčoval mě, ať se nebojím. Jenže já jsem studoval s prospěchem jedna a něco, takže bych to v pohodě udělal. Když bych je ale udělal, nejel bych do Ameriky. Sedli jsme si spolu a napsali jsme na děkanát, že žádám o rozložení zkoušek. Povolili mi to, tak jsem obhájil diplomku, udělal jsem státnice a odletěl jsem na deset týdnů do Ameriky.

Co bylo potom?

Když jsem se vrátil, nastala zvláštní situace. Už jsem nebyl student, nemusel jsem chodit do školy, ale chyběly mi ještě dvě státnice. Podle tehdejších pravidel jsem byl příživník, takže jsem musel něco vymyslet. V té době už jel Gorbačov, perestrojka, došel jsem na národní výbor a tam jsem si na vyhlášku o svobodném podnikání občanů založil firmu. Napsali mi do občanky na stranu patnáct výroba spacích pytlů. Tak to celé začalo, ale já jsem hlavně lezl.

Kolik času jste tomu věnoval?

Asi šest dní v týdnu. Ušil jsem pár spacáků, vydělal pár stokorun a díky nim jsem trávil čas na horách. Pak přišla revoluce a už to bylo vážnější. Trh se otevřel a byl obrovský hlad. Přišly i první brigádnice. Dneska by se to jmenovalo schwarzsystém, ale tenkrát nic neexistovalo. Pak jsem se dali dohromady s firmou, která vyrábí membránové materiály, a to už přestala veškerá sranda. Měli jsme první zaměstnance a první pronajaté prostory. To je období podnikání, na které ne úplně rád vzpomínám.

Proč?

Tenkrát jsem se zařekl, že aspoň v neděli odpoledne nebudu pracovat. Zjistil jsem totiž, že za měsíc jsem měl jenom jedno odpoledne volné. Říkal jsem si, že snad neumřu v práci. Začal jsem podnikat, abych měl peníze a čas na lezení. Ale neměl jsem ani jedno. Peníze jsem vrazil do firmy. Nové stroje, víc materiálů. Zněkolikanásobovali se nám obraty a zaměstnanci. Každé dva roky jsme se stěhovali. Vždycky jsme něco zrekonstruovali a pak to bylo malé. Nakonec jsme zakotvili v Šumperku ve velkém areálu, kde jsme měli kam růst.

Kdybyste tehdy tušil, šel byste do toho znovu?

Dneska všechno vypadá jinak. Asi jsem už trošku opotřebovaný, ale tenkrát jsem šel do všeho po hlavě.

Jak jste se dostal k tomu, že šijete pro vojáky a horskou službu?

Děláme věci, které vyhovují extrémním sportovcům. Chlapi z horské služby jsou neustále na horách. Většina malérů se stane, když jsou špatné podmínky. Poprvé jsme je oblékali mezi lety 2004 a 2008. Teď jsme se tam vrátili znovu, kdy jsme vyhráli výběrové řízení. Ani pro nás to nebylo jednoduché, řešili jsme reflexní potisky a s materiálovou komisí jsme ladili další detaily.

Bylo tam něco odlišného od běžné konfekce?

Kromě reflexních prvků má horská služba svoje materiály. Musí hodně vydržet, je to těžší a robusnější. Dneska je trend dělat věci lehké, aby člověk byl rychlý a nebyl na horách dlouho, kdyby se něco stalo. Ale horská potřebuje pevnější věci, které dlouho a dobře slouží.

Jak jste se dostal k zakázkám do Japonska?

Je to zvláštní příhoda, přímo si nás našli. Přišli za námi na veletrh a my jsme si mysleli, že si dělají srandu. Vznikla dlouholetá a dobrá spolupráce. Do Japonska letím za měsíc a budeme připravovat novou kolekci. Tam je to hodně zvláštní. Když chcete u nás někoho omráčit, postavíte si obrovský barák a před něj si postavíte auto a k němu si pořídíte poslední model blondýnky. Ale to v Japonsku nejde.

Proč?

Na domy není místo, auto není kde zaparkovat. Zbývá vám oblečení a účes. Chtějí něco, co nemá nikdo jiný. Druhá věc, která je v Japonsku hmatatelná, oni poznají kvalitu a jsou ochotní za ni zaplatit. Mají to dotažené do konce, protože nejsme schopní prodat dámský model. Ženy si místo jedné bundy koupí troje šaty.

A prodali jste v Japonsku už dámské bundy?

Za celou historii, co dodáváme do Japonska, asi pět let, jsme prodali dvě bundy. Pravděpodobně to bylo pro manželky obchodních partnerů.

Proč zůstala vaše výroba v Česku?

Pro mě je to naprosto klíčová věc. Jsem i hodně citlivý na to, že je tu spousta českých firem, která šije outdoor. Jenže, co je to české, když každý měsíc tu zaparkuje kontejner v Hamburku. Česká značka a firma je obrovský rozdíl. Naše firma patří mě a mé paní, máme české zaměstnance a platíme daně v Česku. Lidem se tento příběh líbí, protože máme tady servis. Kdo vám opraví bundu z Číny? Jenže moje zaměstnankyně nedělají za dolar a misku rýže denně.

Je to udržitelné?

Určitě. Za posledních deset let nepřemýšlím, že bych snižoval výrobu. Teď se na nás toho tolik hrne, že nemám představu, jak to zvládneme. Kdyby šlo po ulici pět švadlen, tak je hned vezmu do práce. Jenže máme smůlu, že používáme speciální technologii, takže nemůžu s někým spolupracovat mimo.

Změnily se technologie hodně?

Máme laserovou vypalovačku a velký katr. To je hračka za sto tisíc eur. Někdy mě lidé píšou, jestli mohou použít naši žehličku. Stojí milion a nic si na ní neopravíte, to se lepší pod speciálním tlakem, za speciální teploty. Hodí se to ale jen na ten náš typ bund.

Jak jste se dostal k lezení po skalách?

Ve druháku na gymplu za mnou přišel kamarád, jestli bych nechtěl lézt. Pamatuju si svoje první výstupy na Rabštejn nebo skály Pasák u Šumperka. Jsou to malé cvičné skály.

Jaké to bylo v Americe?

Byl jsem regulérní reprezentant. Lezli jsme v Yosemitech. Jeli jsme od New Yorku po San Fransico. Navštěvovali jsme různé skály, které měly opravdu velkou obtížnost.

Na co jste nejvíce pyšný?

Když jsem byl mladý, tak jsem si myslel, že je normální zvládnout kopce. Jak jsem starší, vím, že není přirozené, když se vám něco podaří. Jsem pyšný na to, že jsem před třemi lety udělal druhé nebo třetí opakování západní katalánské cesty hory Ketil v Grónsku. Je to 1400 metrů vysoká žula. Být čtyři dny na stěně není lehké. Ještě pořád si myslím, že to není tak špatné.

Měl jste zlomenou pánev. Co se stalo?

Stalo se mi to v Kyrgyzstánu před třiceti lety. Jel jsem tam s reprezentací, kdy jsme dělali prvovýstup. Asi po čtyřech dnech na mě kamarád nechtěně uvolnil kameny. Spadly na mě a měl jsem zlomenou pánev a kost mi čouhala ven. S tím jsme slaňovali a bylo tam mnoho zábavných příhod se špitály.

Přesto vás to neodradilo?

Když máte dvaadvacet, tak to není těžké. To jsem jenom přemýšlel, kdy se k tomu budu moct vrátit. Když mě pustili ze špitálu, měl jsem díru zašitou, ale jel jsem hned na Rabštejn. Řekl jsem, že se budu procházet, ale viděl jsem kluky, kteří se trápili s výstupem. V tom absťáku jsem se vydal nahoru. Jenže díra povolila a začalo to krvácet. Pak jsem ještě čtrnáct dní vydržel v klidu, než jsem začal naplno trénovat.

Najdete si dneska čas na lezení?

S oblibou říkám, že už to není, co dřív. Najdu si sotva čtyři dny v týdnu. Ale věnuju se tomu pořád, baví mě to. Není to sport, ale životní názor a filozofie. Přivedlo mě to k tomu, co dělám. Je to individuální sport. Co nevylezete, to neukecáte. Při lezení můžete spadnout, takže musíte spoléhat na sebe nebo svého parťáka. Je to životní cesta a doufám, že budu lézt do smrti. Znám chlapy, kteří v osmdesáti lezou v Adršpachu.

Máte nějakou metu?

Už to není o honění se za těžkými horami. Pro mě je důležité, kam jedu a s kým. Pokud někam jedu a nevylezu to, není to podstatné. Když se živí a zdraví vrátíme domů a můžeme se těšit na další výlet, je to pro mě lepší, než zdolat něco těžkého. Člověk se dostane do stavu, kdy si nemusí dělat jen fajfky.

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

17.10.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Aston Martin postaví 25 nových exemplářů modelu DB4 GT. Cena je astronomická

Britská automobilka Aston Martin se vrátí k výrobě vozu, jehož život byl původně vymezen lety 1959 až 1963. Příští rok totiž obnoví produkci slavného modelu DB4 GT, v plánu je stavba 25 kusů.

Loučení s tratí do Koutů: končí barevné motoráky i soukromník

Údolí Desné – Největší změna za devatenáctiletou historii nastala v noci ze soboty 10. na neděli 11. prosince na Železnici Desná. Osobní vlaky zde přestala provozovat soukromá firma, nahradily ji České dráhy.

Žloutenka stále řádí. Chybí vakcíny, hlásí nejen lékárny

Vyškov – Jde o agresivní infekci, člověka může zabít za pár hodin od prvních příznaků. Mnoho nakažených se i po vyléčení po celý život potýká s následky, jako jsou třeba amputace končetin nebo hluchota. K nejohroženějším patří děti. Přestože je možné se proti meningokokovi typu B očkovat, vakcíny chybí. Na Vyškovsku podle dětské lékařky Anežky Bahníkové z Vyškova už zhruba čtyři až pět měsíců.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies