VYBERTE SI REGION

Žena po meningokokové meningitidě děkuje, že dostala od života druhou šanci

Praha /ROZHOVOR/ - Před pěti lety přišla Andrea Brzobohatá následkem meningokokové meningitidy o obě nohy. Je to velká bojovnice a na protézách aktivně sportuje a cestuje. Zároveň také pomáhá druhým, kteří se s handicapem buď narodili, nebo následkem nemoci či nehody přišli o nohy či ruce. Aktivní je ve dvou sdruženích - No foot, no stress a Černí koně. Zároveň se stará o šestiletého synka.

29.8.2015
SDÍLEJ:

Andrea Brzobohatá se nevzdává a stále si snaží uskutečnit svoje snyFoto: Archiv Andrey Brzobohaté

MeningokokInvazivní meningokokové onemocnění (IMO) je nebezpečná bakteriální infekce, která ohrožuje zejména kojence, malé děti a adolescenty. Nákaza meningokoky se šíří vzduchem kapénkami. Statistiky uvádí, že až 10 procent lidí v populaci může být takzvaným nosičem meningokoka, to znamená, že bakterii mají v nosohltanu a nemusí u nich nákaza proběhnout. Očkování konjugovanými vakcínami pomáhá zbavit se nosičství.

Můžete popsat průběh vaší nemoci?

Byla jsem maminka na mateřské dovolené s tehdy rok a půl starým synem. Odjeli jsme do Krkonoš do Černého dolu s přáteli na víkend a už v pátek mi nebylo dobře, ale matka si nemůže lehnout, a tak jsem s počínající asi chřipkou odjela. V sobotu mi bylo hůř a hůř, a tak přátelé vzali syna a odešli na túru. Já jsem zůstala sama v apartmánu. Začaly se mě objevovat fialové skvrny na těle, ale tenkrát jsem nevěděla o meningokokovi, natož jaké má příznaky. Tak jsem to neřešila.

Jak vám bylo?

Bylo mi stále hůř a už jsem nemohla ani chodit a zvracela jsem a upadala do bezvědomí. Když se vrátili přátelé a viděli, v jakém jsem stavu, zavolali mi sanitku. Přijeli záchranáři z Vrchlabí, zavřeli se za mnou dveře sanitky a od té doby si už pět týdnů nic nepamatuji. Byla jsem na druhé straně… Z vyprávění vím, že za dlouhou dobu mě převezli do nemocnice v Hradci Králové, kde mi podáním antibiotik zachránili život. Přitom meningokok je vůbec nejzákeřnější bakterie, která existuje a trvá od prvních příznaků 24 hodin a člověk umírá. Mnohdy lékaři můžou dělat úplně nejvíc a zachránit člověka se jim nepodaří.

Kdy jste zjistila, že jste onemocněla?

Probudila jsem se po pěti týdnech v nemocnici v Brně a vůbec jsem netušila, co se stalo. Nemohla jsem mluvit ani se hýbat. Byla jsem celá ovázaná. Ani jsem nevěděla, že nemám nohy. V té době jsem měla velké halucinace, živé sny o tom, že moje děti už nežijí. Bylo to nejhorší, co jsem kdy v životě zažila. Bylo to pro mě peklo. Celé tělo bylo ztuhlé, nemohla jsem si sáhnout ani prstem na špičku nosu.

Jakým způsobem to zasáhlo do vašeho života?

Když jsem se dozvěděla, že mě museli nakonec amputovat obě nohy nad koleny, aby mně zachránili život, protože jsem měla celkovou sepsi organizmu a nohy mi odspoda černaly, byla to pro mě katastrofa. Přiznám se, že první myšlenky byly sebevražedné, ale to bych nebyla já, abych to nepřekonala a začala věřit tomu, že jednou budu chodit a fungovat jako zdravý člověk. Moje okolí si o tom myslelo svoje, a tak dneska úplně nechápou, že díky mým aktivitám si dáváme brzký termín ke společnému setkání.

A co vaše děti?

Syna si odvezl otec, se kterým jsem už dlouho před nemocí nežila a dcera měla těžké období. Bylo jí sedmnáct a zrovna maturovala. Nebylo to jednoduché období ani pro ni. Dávali mi čtyři procenta na přežití, tak nevěděla, jak to se mnou nakonec dopadne. Syna jsem téměř neviděla, jeho otec mi ho přivedl do nemocnice tak dvakrát a dovolil, aby říkal maminko jeho přítelkyni. Bylo to těžké období. Vymodlené dítě téměř ve 40 letech nebylo se mnou, dcera 
v pubertě, která potřebuje matku a nakonec já bez nohou a s jizvami na těle…

Kde a jak jste se léčila?

Z Hradce Králové mě převezli vrtulníkem do brněnské fakultní nemocnice, kde jsem byla půl roku. Půl roku jsem se nemohla ani pohnout. Naštěstí mi nemoc kromě nohou nenechala trvalé následky. Někdy se stává, že pacienti, když přežijí, třeba neslyší, nevidí, ztratí paměť. Půl roku jsem nebyla na normálním záchodě, což kdo zažil, tak pochopí, jak je hrozné pro aktivního zdravého člověka tohle zažít. Jeden den jste v pořádku a další den je všechno jinak. Pak jsem byla v rehabilitačním ústavu v Chuchelné dalšího půl roku, kde jsem dostala svoje první nohy.

Jaké jste z toho měla první dojmy?

Ale nebylo to pořád ono, naučila jsem se chodit 
v bradlech, stát, ale nic víc tyhle protézy neumožňovaly. Tak jsem si zažádala o nejlepší v té době bionické a ty jsem dostala.

Měnil se v průběhu léčby váš náhled na život?

Proto dnes všechno vidím úplně jinak. Není fráze, že člověk si musí vážit každého dne. Zdraví je tak křehká věc a zdravý člověk si to mnohdy neuvědomuje. Ale každému z nás se to může stát. Je velmi křehká hranice mezi zdravím a handicapem. Proto se snažíme na to upozornit a začít vychovávat novou generaci. Tedy děti, které jednou vyrostou a budou na to mít úplně jiný náhled. Moje děti se pohybují mezi handicapovanými lidmi pořád a přijde jim to naprosto samozřejmé. Syn Adam dokonce pořád chtěl malý vozíček, aby nemusel chodit, ale mohl jezdit.

Jaké to bylo, když jste začala používat protézy?

S bionickými nohy jsem se dostala do nemocnice na Malvazinky, kde se začínal svět barvit narůžovo. Tam jsem potkala Hanku Kohoutovou, která vrací Školou chůze lidi do života. Ta mně nalila optimizmus zpět do žil. Tam jsem také potkala kamaráda, Petra Částku, a všichni tři jsme založili občanské sdružení No foot, no stress a pomáháme ostatním amputářům ve všech oblastech.

Podstupujete ještě nějaké zákroky, léčení?

Teď už ne, měla bych více rehabilitovat a myslet na sebe. Ale jaksi není čas, pořád se něco děje. Můj sen je chodit bez berlí. Vím, že to jde, mám nastudované na internetu borce z USA, kteří nemají ani jedno koleno a chodí. Petr chodí bez berlí, ale on má jedno koleno a v tomto směru je to velká pomoc ve stabilitě a rovnováze. Vím, že to jednou dám.

Kdo je vám největší oporou?

Jednoznačně moje děti. Dceři je dnes 23 let a žije si svůj život, i když ještě bydlí s námi a synovi je šest let a máme ho s otcem ve střídavé péči. Soudíme se o svěření do péče. Půjde do školy a já chci, aby byl se mnou. Dva roky jeho života jsem byla bez něho a určitě to muselo chybět i jemu, a tak si to dnes užíváme maximálně, jak jen to jde.

Jaké je to starat se současně o vašeho synka?

Se staráním o syna nemám problém. Doma mám protézy v koupelně a jezdím na vozíku. Uvařím, vyperu, cokoliv, co je potřeba. Když jdeme ven, tak si nohy dám a všechno je v pohodě. Hodně lidí se mě ptá, jestli to bolí. Nevnímám to, někdy ano, když je máte třeba 14 hodin. Stejně s tím už nic nenadělám, jinak to nebude, a tak si to nepřipouštím. Důležité je mít dobrého protetika, aby Vám udělal lůžka, která sedí, a pak je to v pohodě. Často se mně stává, že lidé říkají: počkejte, nohy se brzo uzdraví. A když jim řeknu, že je nemám, tak jim padne brada.

Změnily se vaše sociální vztahy?

Ani ne tak vztahy, jako sociální myšlení. Dříve jsem moc nevěděla, jak se k handicapovaným chovat, ale dnes jsem jedna z nich a musím říct, že jsou to většinou skvělí lidé. Trochu mě zaráží přístup úřadů a pojišťoven. Jaký je to boj o všechno. Lidé, co nemají jednu nohu, se zázračně uzdravují a odebírají jim všechno. Přála bych těm úředníkům aspoň na jeden den si zkusit být třeba jen bez kotníku. Pak by možná pochopili. U nás nesmíte jakoukoliv aktivitu přiznat. Jezdíš na kole? Tak jsi v pohodě vlastně zdravý. Systém je nastaven naopak. Nikoho nemotivuje něco dělat. Vypadá to tak, že pro stát je lepší mít neaktivní handicapované lidi doma zavřené. To stejné je ve schvalování protéz. Já jsem spokojená, ale nedá mi to bojovat za ostatní, kteří by se plnohodnotně vrátili do života. Něco je tady špatně.

Co byste vzkázala lidem, kteří tuto nemoc zjistí u sebe?

Když už ji mají, je pozdě na všechno. Založila jsem pacientskou skupinu www.antimeningokok.cz a snažím se šířit povědomí o této nemoci a o jejích strašných následcích. Důležité je vědět, že existuje jediná spolehlivá ochrana a to je očkování. Od minulého roku existuje vakcína na séroskupinu B, která je pro děti hodně významná. Hlavně do půlroku života a pak samozřejmě pro všechny i pubertální děti. Já sama jsem byla ve svém věku ojedinělý případ, ale stává se to. Také je důležité, aby lidé nepodceňovali i obyčejnou chřipku, protože tak to přesně začalo i mně. Lékař musí mít takzvaně šestý smysl, protože první příznaky jsou dost těžko rozpoznatelné. 
A pak už mnohdy bývá na všechno pozdě, a když to člověk přežije, má celoživotní následky.

Je to už určitě jiné než před revolucí, protože možnosti se rapidně změnily a i bez nohou se dá plnohodnotně žít?

To určitě ano, já jsem to osobně nezažila, ale slyšela jsem, že dříve se lidé s jakýmkoliv handicapem schovávali do ústavů. Dnes je všechno jinak. Handicapovaní pracují, a pokud jim to zdravotní stav dovolí, zařazují se do normální společnosti. Mají rodiny, děti a žijí plnohodnotný život. Dnešní protézy jsou velice kvalitní, a pokud se k nim člověk dostane, plně nahrazují zdravou nohu. Ale přesto člověk zdravý není. Je spoustu vedlejších příznaků amputace, jako třeba Fantomovy bolesti a ty dokážou pěkně potrápit.

Setkáváte se i s ostatními, kteří mají stejnou nemoc?

Setkáváme, ale není nás moc. Buď lidé zemřou a nebo o tom prostě nechtějí mluvit. Považují to za vyřešenou kapitolu života, kterou se snaží vymazat z paměti. Nikoho nemůžete nutit. Podle mě je důležité o tom mluvit. Je to strašně zákeřná nemoc a lidé ji neznají. Nafotili jsme výstavu fotek, se kterou objíždíme nákupní centra. Jmenuje se Nepodléhejte iluzi, že se vás to netýká. Jsou to fotky takzvaně lentikulární. To znamená, když se podíváte zleva, vidíte člověka zdravého a podíváte se zprava a vidíte člověka s následky.

Zkoušela jste i alternativní medicínu?

Ano při léčbě nemoci jsem dostávala hrozné dávky léků, a tak se teď se snažím svoje zdravotní starosti léčit bez nich.

Co děláte ve sdružení No foot?

Pořádáme různé sportovní, společenské a naučné akce. Důležité je, že se lidé s podobnými problémy setkávají a můžou spolu navázat kontakt. Největší radost mám, když si po akci vyměňují telefonní čísla. To je pro mě to nejcennější. Mnohdy se stává, že takzvaný amputář bydlí na malém městě, nebo vesnici a stydí se za svůj handicap. Pak pozná nás, zjistí, že i s tím se dá žít, a postupně začne nosit sukně, kraťasy a ukáže to světu a hlavně najde odvahu a už se nestydí.

Jaké máte ještě další aktivity?

Jezdíme i lyžovat a úžasné je pro mě, že jezdím se svým synem na jedné sjezdovce a prostě si to užíváme a můžeme být spolu. Lidé ve sdružení Černé koně, to je skvělá parta lidí, kterou znám asi rok a půl. Organizují závody na kolech a na handbikách 
v České republice. Kromě toho pořádají výpravu Na kance, kdy se jede 25 kilometrů na kole do Kerska, tam si dáme šípkovou nebo se zelím a jedeme zpět na selátko. Je tam úžasná soudržnost a energie, která všechny nabíjí.

Jaké akce nejčastěji navštěvujete?

Všechny jako dříve. Kina, občas divadla. Akce pro zdravé i handicapované. Prostě kam chci, tam jdu. Někdy si beru s sebou vozík, že bych třeba koncert neustála, ale jdu.

Jaké máte svoje sny?

Jsem hodně otevřená 
v tomto rozhovoru, takže budu pokračovat i nadále. Mám sny jako každý člověk. Rozdělila bych je na pracovní a soukromé. Ty pracovní jsou pomáhat lidem s nějakým handicapem, snažit se o změnu systému posuzování u nás, možná jít do politiky a snažit se věci změnit. Nevzdávám se a jsem podle svých přátel „urputná", takže snad něco dokážu. Lékaři mě odepisovali a já o to víc chci.

A ty soukromé?

Těžko se o tom mluví, ale toužím po chlapovi s velkým CH, který je sebejistý, vyrovnaný a má to v hlavě už spořádané a který mě bude brát takovou, jaká jsem. A mít okolo sebe svoje děti. Jsem šťastná, že jsem tady mohla zůstat a že jsem dostala od života druhou šanci.

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

29.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZUJEME

Koukalová ovládla stíhačku! Zazářili i Puskarčíková s Krčmářem

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Eva Puskarčíková skončila osmá, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá. V mužské stíhačce se Michal Krčmář posunul proti sprintu o 31 míst a dojel sedmý.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies